Sputnik, má láska
Nakladatel: | Odeon (EUROMEDIA GROUP, a.s.) | |
---|---|---|
Edice: | Světová knihovna | |
Jazyk: | česky | |
Pořadí vydání: | 1. | |
Rok a měsíc vydání: | 2009/09 | |
Počet stran: | 224 | |
Typ, vazba: | Kniha, pevná | |
Formát, hmotnost: | 135 × 205 mm, 352 g | |
Více podrobností |
Běžná cena: | 259 Kč |
---|
Informace o dostupnosti
Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu. Poslední změna: 19.04.2024 13:42 |
- Sledovat titul
- Recenze (0)
- Odkazy a akce (0)
- Komentáře (3)
Anotace
O románu se dá hovořit jako o kronice neopětované touhy stejně jako o melancholické love story. Dílo má opět tři hlavní postavy: 24letý učitel z Tokia označovaný jako K. a zároveň vypravěč; jeho přítelkyně Fialka, která chce být spisovatelkou a zbožňuje Jacka Kerouacka; Mjú, femme-fatale a společensky poměrně vysoce postavená žena se záhadnou minulostí. Ve 22letech se Fialka poprvé zamilovala. Do Mjú. A pak její stopa končí na jednom řeckém ostrově…Další verze titulu
Les Amants du Spoutnik | 1. vydání |
Není skladem
|
Specifikace
Název: Sputnik, má láska
Originální název: Spútoniku no koibito/Sputnik Sweetheart
Autor: Haruki Murakami
Překladatel: Tomáš Jurkovič
Titul je zařazen do žánrů:
ISBN: 978-80-207-1303-2
EAN: 9788020713032
Objednací kód: -
Hodnocení a komentáře
Jako vždy (Tori , 21.9.2014) Odpovědět
libila (Josef Pasulka , 8.1.2012) Odpovědět
Odpovědět na komentář
Ukázka z textu
Políbila mne tiše na čelo a omluvila se. Já tě prostě mám ráda, to je všechno. Hrozně jsem nad tím váhala, ale nakonec jsem musela udělat, co jsem udělala. Já tě mám přece taky ráda, řekla jsem Fialce. Tak si z toho prosím tě nic nedělej. A chci, abys se mnou byla i dál. Takhle jsem jí to řekla.
Fialka pak hrozně dlouho tiskla hlavu do polštáře a brečela, jako když se protrhne přehrada. Celou tu dobu jsem ji při tom hladila po nahých zádech. Od ramen až po boky, a pod prsty jsem cítila každou její kost. Chtělo se mi plakat zrovna tak jako jí. Plakat jsem ale nemohla.
Tehdy jsem to konečně pochopila. Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jen osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule.
Neuvěřitelné (Kathy , 5.10.2014) Odpovědět