Sputnik, má láska

Anotace

Ukázka z textu

Políbila mne tiše na čelo a omluvila se. Já tě prostě mám ráda, to je všechno. Hrozně jsem nad tím váhala, ale nakonec jsem musela udělat, co jsem udělala. Já tě mám přece taky ráda, řekla jsem Fialce. Tak si z toho prosím tě nic nedělej. A chci, abys se mnou byla i dál. Takhle jsem jí to řekla.

Fialka pak hrozně dlouho tiskla hlavu do polštáře a brečela, jako když se protrhne přehrada. Celou tu dobu jsem ji při tom hladila po nahých zádech. Od ramen až po boky, a pod prsty jsem cítila každou její kost. Chtělo se mi plakat zrovna tak jako jí. Plakat jsem ale nemohla.

Tehdy jsem to konečně pochopila. Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jen osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule.