Správní hoši

Anotace

Ukázka z textu

„Tony, běž do prdele s tím dojebaným sráčem. Tentokrát si nedělám srandu. Přisámbohu, jak uvidim toho zasranýho kreténa, že si sem zase příde, vyrvu mu to zasraný srdce a narvu mu ho do krku tak hluboko, až ho na druhý straně zase vysere. Sem fakt příšerně nasranej.“
„Správně, hochu. Pokud máš něco na srdci, hezky to ze sebe dostaň. Není zdravý v sobě tutlat svoje pocity.“
„Kdo to ksakru je?“ zeptal se zvláštní agent FBI Connor O’Brien a hlavou kývl k nejmodernějším reproduktorům značky TEK. Každé pronesené slovo v klubu bylo zaznamenáváno.
„Kterej z nich?“ zjišťovala jeho nová spolupracovnice Laura Russo: „Abbott nebo Costello?“
„Ten první, ten lingvistickej génius.“
Probírala se svými poznámkami. „Je to nějakej Edward Peter LaRocca, neboli Little Eddie, či Eddie Black, případně Crazy Eddie.“ Podívala se vzhůru na O’Briena. „Původně Crazy Eddie.“
„Co je s ním, chytil někde rýmu?“ divil se O’Brien po cestě do kuchyňky. „Podle hlasu to není on. Hele, chceš se něčeho napít?“
Russo vstala a protáhla se. Spíše ze zvyku než z nutnosti nespouštěla oči z průčelí společenského klubu. „Nechali mi tam nějakou mou minerálku?“
Tím „oni“ odkazovala na Tým II, druhý tým agentů pracujících na sledování klubu Freemont Avenue. Celodenní dohled, jako byl tento, si vyžadoval dva, a někdy i tři střídající se skupiny. Až šest lidí sdílelo byt s jedinou ložnicí, takže uchovat si vlastní jídlo nebo pití v lednici nebylo snadné. Je možné, že nejčastěji vyslovená otázka v bytě zněla: „Kdo nechal to máslo venku?“
Věřte mi, je jen velice málo úkolů zadaných agenturou FBI, které by byly ještě nezáživnější než sedět takzvaně na drátě. V tomto konkrétním případě obdržela agentura s použitím informací od agenta v utajení, jenž úspěšně infiltroval do skupiny Henryho Franzoneho, soudní povolení klub odposlouchávat. Mafiáni se v klubu zjevně zabývali prodejem kradeného zboží. Mezi těmito věcmi, které agent „na vlastní oči viděl prodávat“, byly banlonové košile. Ještě víc než cokoli jiného však to byla operace shromažďující informace významnějšího výzvědného charakteru — i když mnoho agentů se zaměřením na organizovaný zločin by vám řeklo, že to, co se zde dalo zaslechnout, se výzvědnou informací dost dobře nazvat nedalo. Obvykle takový úkol znamenal dlouhé hodiny strávené posloucháním přihlouplých rozhovorů v naději, že se v nich objeví jediné užitečné zrnko pohřbené v hlubinách nudy.
Na počátcích mé kariéry agenta FBI, dlouho předtím, než se ze mě stal agent v utajení v prostředí mafie (vystupoval jsem jako malý druhořadý zlodějíček šperků jménem Daniel Brasco), jsem strávil zdánlivou věčnost vstřebáváním starých nahrávek odposlechů, čtením zpráv a sledováním záznamů ve snaze dozvědět se, jak tito lidé přemýšlejí, mluví a jak se pohybují. V kombinaci se vzděláním, získaným během mládí v ulicích Patersonu ve státě New Jersey, to byl počátek mých znalostí světa organizovaného zločinu. Chápu, že si někteří lidé mohou myslet, že tajné odposlouchávání skutečných gangsterů z masa a kostí, kteří netuší, že jsou nahráváni, je vzrušující. Ale není. Hodně brzy se z toho stane pěkná nuda. Být agentem FBI není práce plná neustálých dramat, jak ji předvádějí producenti v televizi a ve filmech. Je to práce vždy zajímavá, ovšem ostrůvky vzrušení bývají obklopeny byrokracií obřích rozměrů. Pravda je, že většina agentů tráví svůj čas převážně shromažďováním informací.