Zimní zahrada

Je zřejmé, že lidské osudy zachycené na pozadí historických událostí nikdy neztratí na spisovatelské atraktivitě. Důkazem je i novela Zimní zahrada česko-španělské spisovatelky Moniky Zgustové, která svůj příběh o ženě mezi dvěma muži vystavěla na průřezu takřka čtyřiceti let české minulosti: od prezidenta Novotného po sametovou revoluci. Hlavní ženská postava Eva již na základní škole projevuje hudební talent. Počíná se i její kamarádství (a pozdější láska) se stejně nadaným chlapcem Karlem. Zároveň se objevuje druhý osudový muž Milan, zapálený pionýr z prominentní komunistické rodiny, který ve scéně připomínající Kunderův Žert udá nevinnou provokaci během písně v prvomájovém průvodu, kdy Eva slovo pokrok zamění za nepřijatelný výraz otrok. Už na prvních stránkách a v útlém věku hrdinů se utváří jejich budoucnost. Autorka rozdala karty, jejichž list se v průběhu novely nezmění: předvídatelnost hlavní linie příběhu je asi nejslabší součástí jinak vcelku zdařilé, kompozičně zajímavé a řemeslně dobře zvládnuté novely. Poměrně dlouhé časové rozpětí na malém textovém prostoru nutně směřuje ke zkratkovitosti a náznakovosti. Historické skutečnosti jsou zlehka načrtnuty (nedostatek zboží na regálech, tuzexové úplatky, pionýrská aktivita v komunistickém období, množení podnikavců po roce 1989), centrálním motivem je milostný trojúhelník a osudovost tohoto vztahu. Oscilace životního rytmu, hledání vnitřní pravdy a touha po harmonii jsou průvodci každého člověka. Pohybujeme se, stejně jako protagonisté novely, mezi svými vášněmi, přáními a nepříjemným smyslem pro povinnost. Tyto vnitřní démony, tolik typické například pro ruské literární hrdiny, mají v sobě také postavy Zimní zahrady. Karel nerozumí sám sobě, je zmítán láskou k Evě stejně jako smutným vědomím jejího nenaplnění, je pronásledován politikou, která jej nakonec donutí k emigraci. Eva je zobrazena jako pasivnější charakter, pohybuje se mezi dvěma muži, neschopná zvolit toho pravého. Nejživotnější postavou tak zůstává Milan, vykreslený jako bezpáteřní postava, fízl a šmírák, který však k Evě pociťuje lásku, přestože jí několikrát ublížil. V době po sametové revoluci je to právě on, který jako jediný z trojice dokáže využít situace, jako chameleon se zapojit do nové doby a využít nabízených možností. Kontrastem ke společenským změnám jsou charaktery postav, které zůstávají stejné od dětství do stáří.

Panoptikální postavy

V subtilní novele Zgustová nastiňuje problémy svobody jedince na historickospolečenském pozadí. Časosběrná sonda neospravedlňuje z tohoto hlediska ani jedno období moderních českých dějin. Komunistické období se zmínkami o podzemních univerzitách, samizdatu a plánech na stávky a odpor proti moci je vystřídáno sametovou revolucí, která v Evě vzbuzuje obavy, a právem: následuje opět znechucení z povrchnosti, sobectví a přízemnosti. Kontrastním prvkem je svobodomyslný Karel, umělec, který dosáhl úspěchu mimo české území. Tématu emigrace, tak blízkého Monice Zgustové, která se svými rodiči přesídlila do Spojených států a poté do španělské Barcelony, se zlehka dotýká také Zimní zahrada. Je však spíše doplňkem k otázkám po lidském štěstí a spokojenosti. Možná paradoxně je to právě Karel, který Evě píše: „Štěstí, Evo? Štěstí je lež. Kdo hledá štěstí, bude potrestán.“ Je zde patrný pocit věčné nespokojenosti, stesků po starých časech (které však tehdy byly stejně špatné jako nyní současnost) - a je možná s podivem, že se spisovatelka nepostavila kritičtěji k tomuto rysu české povahy. Místo toho jej zobrazuje bez komentáře, přičemž typickou postavou z tohoto úhlu pohledu je právě ženská hrdinka. Nesourodost jednotlivých charakterů má snad vytvářet pocit rozmanitosti lidských typů. Opak je spíše pravdou a jednotlivé postavy nejsou ani charakteristickými typy, ani životnými individualitami. Připomínají umělé panoptikum s figurkami, kterým jsou do úst vsouvány repliky k přednášení. Zajímavé je, že to nejsou ani tak spisovatelé, jako spíše spisovatelky, kdo cítí niternou potřebu vypořádat se s historií na intimním prostoru jedince. Z uměleckého hlediska je novela zajímavá nenásilným, hmatatelným lyrismem, nepříliš abstraktním a smyslově pociťovatelným. Zejména barvy a vůně dokázala autorka zachytit v sugestivní podobě. Jemná metaforičnost textu je doplněna hrou se slovy, navazováním jednotlivých částí pomocí shodných nebo podobných pasáží. Kompozici doplňují dopisy, které Evě píše Karel, stejně jako lyrické vsuvky: tyto retardéry textu přispívají k celkově poklidnému tempu vyprávění. Takřka již okřídlená charakteristika „neurazí, nenadchne“ výborně sedí i na Zimní zahradu. Uvěřitelnost hrdinů je ubíjena jejich stereotypností, nepřítomnost autorského nadhledu sráží takřka na nulu historické ovzduší. Neinvenčnost bohužel ublížila novele více než absence uvěřitelných charakterů a nevyumělkovaného lidského příběhu. Jsou tak na místě obavy, že takto profilované prózy si mohou najít svého jednorázového čtenáře, v celkovém kontextu (nejen) české literatury však spíše upadnou do zapomenutého průměru.