Rok kohouta

Prozaička, scenáristka a publicistka Boučková adoptovala dvě děti a ony se nevyvedly. Zničily zbytku rodiny téměř dvacet let žití (zatím). Shodou okolností to byly děti romské – a na to nepoučená veřejnost reaguje tak, že Boučkovou označuje za rasistku a špatnou matku. Neprávem. Mají před sebou „jen“ ženu, která po pravdě píše o tom, co v posledních letech tak hluboce prožívá. Všednodenní, ale zničující problémy jednoho roku svého života popisuje bez pompy, stejně jako ve všech předchozích prózách je odvážně osobní a nikoho nešetří, nejméně sebe. Nezvládnutelný prostřední syn krade a fetuje a nejstarší je na tom podobně, manželství občas nestojí za nic, k srdci „zapouzdřeného“ otce nelze proniknout ani skrz psaní, blížící se menopauza není žádná slast. A tvůrčí krize v závěsu s naprostým vyčerpáním klepou na víčka už od rána. Z problematického vztahu k otci se ve svém prvním a už ceněném Indiánském běhu nevypsala, problémy synů se po dokončení scénáře k dobrému filmu Zdeňka Tyce Smradi také nezlepšily. Může vůbec být cesta cílem? Zbylo už jen pár přátel, kteří snesou její morální zásady, její ironičnost, její izolaci v chatové osadě, daleko od pražského hlučícího davu. Rok kohouta je a není jako Český snář Ludvíka Vaculíka, snad jediný kvalitou srovnatelný český deníkový román posledních dekád. Stejně jako Vaculík je Boučková zoon politikon, dokumentárně ukazuje kořeny své situace v mravním bahýnku české stoky, na pozadí „velkých“ veřejných událostí staví kontrastující zážitky osobní. Také ona užívá pseudonymů, i když už se nemusí bát, že by její doznání poslala pár přátel za mříže (jak se v letech 1979 a 1980 nepříliš bál Vaculík), a oba shodně psychoterapeuticky píší o svých snech. Zatímco on připsal svůj opus Kolářovi, ona filmovému historikovi a novináři A. J. Liehmovi, který ji k myšlence psát si deník přivedl. Mimochodem, právě Kolář ve svém deníku Přestupný rok píše, že „deník je podmíněn nespokojeností s veřejným traktováním skutečnosti“; Boučková je však nespokojena především se skutečností svou tak, jak ji vidí ona. Na rozdíl od Vaculíka se nestaví na morální piedestal a neustále pochybuje; také míra stylizace je jistě menší. I když Boučková píše o svých scenáristických prohrách a slepých mapách tvorby, nakonec cenu za nejlepší nerealizovaný scénář s pracovním názvem Zemský ráj to na pohled dostává, i když ne v Roce kohouta. Osvěžující prvky „psaní filmu“ využívá ostatně i v něm: rychlé střídání scén, podrobné popisy lokací nahrazující vizuální stránku, úderné dialogy, pádné pointy, krátké věty, nespisovnost, opravdovost. Přes všechnu formální rozvolněnost máme na konci knížky katarzní pocit, že kruh byl uzavřen – příběh začínající smrtí tchána končí narozením vnučky. Rok kohouta by v lékárně měli dostávat na předpis všichni ti, kdo trpí představou, že se jim nevede dobře nebo že jsou nepochopeni. Může být i hůř.. Přidat komentář

Zkrátka: chybí to, co bylo vždycky motorem dění — silný generační konflikt. Proto také nelze říct, že by mladší kupříkladu psali více stylizovaně, zatímco starší více z vlastní zkušenosti; ani nelze říct, že by starší psali tradičněji a mladší novátorsky, mj. také proto ne, že hranice mezi tím, co je nové a co staré, se značně zastřela. A také se značně pokročilo, takže psát ve stylu šedesátých let (například jako Věra Linhartová) je dnes možná větší „zpátečnictví“ než psát ve stylu Karla Poláčka.

Pokud by se člověk odvážil nějakého tvrzení — například že staří jsou ponořeni do větší časové hloubky, už najde několik případů mladých, kteří si pro svá témata chodí do padesátých let, protektorátu či první republiky (Jiří Hájíček, Radka Denemarková, Pavel Brycz, Hana Andronikova), stejně tak případy starších, kteří píší o své a ze své přítomnosti (Ludvík Vaculík). Až se na naši současnost budeme dívat z většího odstupu, možná přece jenom na literární mapě objevíme nějaké mezigenerační rozhraničující čáry. Troufněme si však tvrdit, že půjde pouze o nevýrazné rýhy, zdaleka ne o trhliny či propasti. „Koho budou zajímat moje deprese?!“ Tereza Boučková je z pohledu devadesátých let autorkou mladou. Respekt a pozornost si zjednala hned svou prvotinou Indián ský běh (1990), za niž obdržela Ortenovu cenu. Následujícími knihami podržela stopu a vyhranila se v ní. Na rozdíl od velké většiny domácí produkce si témata svého psaní netahá z paty, ale současně ve shodě s jinou valnou částí zdejšího prozaického psaní píše o sobě, o svých zážitcích a životních peripetiích. Na rozdíl od velké části oné druhé skupiny však skutečně silnými peripetiemi prošla: svého času nejmladší chartistka, pobývání v disidentské komunitě, podřadné povolání uklizečky, posléze touha po rodičovství, které se nedaří, osvojené romské děti, turbulence partnerského soužití. Její „sága“ došla v poslední knize do okamžiku, kdy osvojení kluci dosahují dospělosti, do toho i syn počatý jakoby zázrakem ve chvíli, kdy už se věřilo, že žádné skutečně vlastní dítě mít nemůže. Žijí v jakési chatové osadě poblíž malého městečka či větší vesnice nedaleko za Prahou, ona je na volné noze jako spisovatelka a scenáristka, manžel je celodenně zaměstnán a jinak je cele oddán své cyklistické vášni; ze staršího syna Patrika se stal desperát, prostřední Lukáš přivedl do jiného stavu nezletilou dívku z místa bydliště, s nejmladším Matějem žádné problémy nejsou. Do toho existenční tlaky, boje o prosazení vlastního scénáře, starosti s matkou, ale také se sebou samotnou („Můj problém jsem já“), setkávání s přáteli, a to i s těmi, kteří také mají osvojené děti, uvažování o tom, co autorka čte a sleduje, a hlavně o tom, proč se soužití se dvěma osvojenými syny nepodařilo, refl exe vlastního, právě vznikajícího psaní. Ve výsledku jde o knihu silných zážitků, energického psaní, emocionálně bohatou i invenční mnoha dílčími postřehy, knihu ve svém celku a vnitřním rytmu neustále oscilující mezi póly odhodlání a zoufalství.
Jako by se autorka snažila získat vrch nad svými trápeními, ale zároveň je zde vidět, že jsou to právě tato trápení, jež se jí starají o to, že má o čem psát. Svým psaním hledá klíč nejenom k tomu, co se jí stalo, a tím vlastně sama k sobě, ale hledá i způsob, jak toto sdělení dostat ven. Mnohé o tom, jak text vznikal a jakými peripetiemi procházel, nám autorka sděluje v samotné knize. Mnohé další nám sdělila jinde, například v rozhovoru pro Lidové noviny (16. 5. 2008): „Původní zápisky nebyly vlastně moc použitelné, sloužily jen k tomu, abych si vyvolala atmosféru určité chvíle a oživila si detaily, protože člověk má tendenci zapomínat. Byl to materiál.“ A o kousek výše: „Původní zápisky jsem totiž ve strašném tahu asi šestnáct měsíců přepisovala.“ Jaký byl směr tohoto přepisování? Mnohé lze vyčíst přímo z textu, neboť jedním z témat knihy jsou poznámky s jakýmsi testovacím čtenářem „AJL“, tedy Antonínem J. Liehmem, jemuž autorka kusy textu posílá. Lecčehos dalšího se lze dovtípit. Zdá se, že Tereza Boučková hledala jakýsi „rosný bod“, v němž by látka neztratila svou emocionální naléhavost ani vazbu na zcela konkrétní realitu, a přitom by to nebyly jen deníkové zápisky. Jinak řečeno: deníkové zápisky jako by ztrácely na svém meandrování a narovnávaly se do podoby celistvějších příběhů, ne-li dokonce do příběhu jediného. Jde o příběh naprosté ztráty iluzí, partnerského míjení, kterému se nakonec události přece jenom postaraly o šťastný konec tím, že se narodí vnučka Eliška. Nebo to nebyly události, ale předzjednaná příběhová konstrukce? Asi jedno i druhé, ale hlavně nelze příliš mluvit o šťastném konci, neboť v sekvenci, jež předchází narození vnučky, se píše o tom, že „jsme v pasti“: „Uvrhli jsme se do ní sami. Pitomci. Neskuteční pitomci. Proč jsme s prodloužením ústavní výchovy souhlasili? Proč jsme s Lukášem nevymetli dveře? Proč tady musel udělat to dítě? Proč si nevzal ochranu? Proč Eva nebrala antikoncepci? Proč dnes rodí?“ Tedy: šťastný konec se koná i nekoná. Důvod k němu tady je (vnučka). Kéž by však nebyl.

Dcera slavného otce Už nad prvotinou Terezy Boučkové si bylo možno klást otázku, co by to bylo za knihu, kdyby v ní šlo jen o komplikovaný vztah dcery a otce, aniž by se jednalo o dceru „toho“ Kohouta. Vědomí, že nečteme jen tak nějaký příběh, ale příběh o někom, kdo koluje ve všeobecném povědomí, navíc příběh, který si tato všeobecně známá osobnost nerežírovala, velmi podněcuje čtenářská očekávání. Vkrádala se otázka, zda Boučková nepáchá svým psaním jakýsi hyenismus a zda by k počítači sedla i tehdy, pokud by jejím otcem byl někdo zcela neznámý. Z tohoto „obvinění“ se však dostala především osobitým stylem a viděním (na samé hraně emocionální naléhavosti). Ostatně románové hry na „kdo je kdo“ se v českém prostředí těšily vždy velkému zájmu (např. Olga Scheinpfl ugová: Český román, Josef Škvorecký: Mirákl, Ludvík Vaculík: Český snář). A proč by ne, pomezí faktu a fikce je románu souzeno jako jeho nejvlastnější modus operandi a na rozdíl od společenských kronik či bulváru, které chtějí přinášet důkazy co nejvíce rukolapné, román má daleko invenčnější inventář: náznak, hru, vedení po falešné stopě aj. Není bez zajímavosti, že tyto hry (která reálná bytost se stala předobrazem postavy) zaměstnávaly i čtenáře Dostojevského; považme: Dostojevského, autora, kterého dnes chápeme jako přímo bytostný příklad psaní modelově-univerzálně-věčného. Toto dvojí kódování (silná látka i repertoár známých lidí z autor čina okolí) je přítomno i v Roku kohouta, přičemž je znát, že autorka tuto zahalovačsko-rozkrývačskou strategii bezpečně ovládá. Intelektuálsko-literátská obec si zde přijde na své, přičemž odměněni budou příslušníci všech stupňů zasvěcení: od středoškolského studentíka, který se teprve touto knihou dozví, koho že je autorka dcerou, až po lvy pražských kaváren, kteří budou schopni rozšifrovat i to, co jako šifra není zamýšleno. Toto pikantní sociálno určitě není pravým důvodem psaní ani čtení, ale pokud by v Roku kohouta nebylo, měli bychom co činit s dost jinou knihou. Asi je nutno ocenit, že Boučková — řekl bych, že daleko lépe než v prvotině — dokázala své antropologično (utrápená matka osvojených Romů a strhaná čtyřicátnice bojující o uznání na poli psaní) propojit se sociálnem (okolí známých lidí literárního a společenského života).
Ještě jedna věc: jde o knihu politicky velmi nekorektní, silnou, třebaže dílčí, zprávu o tom, že soužití dvou etnik (či kultur) — většinového a menšinového — se nepodařilo. A přitom autorka sama předkládá vlastní výklad: na vině nejsou geny. Na rozdíl od mnoha hlasatelů politické korektnosti si skutečně toto soužití zkusila, doslova se jím protrpěla až ke koncům, jež nejsou nic jiného než ztroskotání. Snažila se, neuspěla… Beznaděj? Dost možná. Ale zcela jistě taková, jež je vykoupena psaním.

Autor: Jiří Trávníček Zdroj: Host str. 16 Kritika, 10.9.2008

Přidat komentář

Děj je časově omezen rokem od 2. srpna 2005 do 1. srpna 2006, v němž hlavní hrdinka prožívá řadu trápení. Jako scenáristka dalšího filmu vede jednání o tom, zda by ho mohla jako režisérka natočit. Jako matka nejmladšího žáka základky Matěje i adoptovaných romských chlapců Patrika a Lukáše pak zažívá jednu kalvárii za druhou. A jako manželka svého Marka se snaží, aby se rodina nerozpadla úplně. Jaké to je, žít skoro čtyřiadvacet hodin s někým, kdo se odmítá přizpůsobit našemu životnímu stylu? ptá se sama sebe i čtenáře, protože už „dospělý“ Patrik se rozhodl žít na ulici a bez práce a teprve sedmnáctiletý Lukáš zase dává přednost „trávě“ i dalším drogám, které si kupuje za to, co „doma“ ukradne. Mnoho nepomáhá, že je skoro vše pod zámkem, protože ten se dá snadno překonat, nebo prodat něco, co ještě uvázáno nebylo. Co všechno člověk dokáže vydržet? ptá se ještě hrdinka, a čtenář vnímá její snahu znova a znova slepovat vztahy dohromady. Jenže jak k tomu člověk přijde, že si ze státního ústavu vezme v dobré víře malého kluka a po řadě let ho tam musí z nutnosti – na léčení nejen z kleptomanie – vrátit a přitom platit všechno, tedy i ten „nový“ pobyt v ústavu? Kam zmizely prožité roky?
Boučková napsala silný příběh, jehož současnost připomínají mj. úvahy o třicetiletém výročí Charty 77, kterou autorka jako studentka podepsala. Skutečná jsou jména chartistek i zkratka A. J. Liehma, rádce a důvěrníka.
Kvalita je v upřímném a odvážném vyslovení problému nejenom literární hrdinky: co vše dokáže člověk ovlivnit a za co by neměl být trestán? Kde hledat naději? V narození dítěte zplozeného nezodpovědným synem s ani ne patnáctiletou dívkou, s níž ho spojoval nejspíš jen volný čas, kromě probouzející se sexuální touhy?
Propojení několika témat činí z prózy poutavé čtení, které autorka šperkuje řadou podobenství. Obrazným, laskavým jazykem, který je protikladem děsivého děje, jenž však znají moc dobře mnozí rodiče i prarodiče.

Autor: František Cinger Zdroj: Právo str. 17 Kultura, 23.5.2008

Přidat komentář

Žiju, trpím, píšu

Je to beletrizovaný deník z roku, který autorku poznamenal. Vložila obrovskou energii do výchovy dětí, jenže z osvojených Romů vyrostli kriminálníci. Nic k ní necítí, doma kradou, venku fetují a ona je vidí hlavně u výslechu. Je unavená, nemocná, manžel ji zanedbává. Jednou si prohlíží fotografie z let, kdy její rodina žila „normálně“: Vánoce, prázdniny, učení. „Nezbylo z toho vůbec nic hezkého,“ píše. „Jen ty fotky.“ O tom právě Rok kohouta je: Jaký má život smysl, jestliže se člověk tolik snaží, a nakonec je zase na nule, spíše však pod ní? Ta kniha ze všeho nejdřív naštve. Boučková je tak sebestředná, až se zdá, že si sama vytváří těžkosti, aby měla o čem psát. Děti, manželství, veřejný život, to všechno jako by na světě bylo jen kvůli ní. Kromě synů má potíže s producentem, s láskou, se zády, s nadcházející padesátkou, se sousedy. Jenže koho nebolí záda, kdo má život bez problémů? Na koho mají svalit vinu rodiče, kterým se nevydaří vlastní děti? Proč si to Tereza Boučková nezařídí lépe, když neunese, co si naložila? Vztekle jsem Rok kohouta zahodila, jenže po dvou dnech jsem zjistila, že na nic jiného nemyslím a chci vědět, jak je to dál. Najednou bylo všechno jinak. Po prvních padesáti stránkách kniha přestane působit jako deník a změní se v podivuhodně vystavěný román. Je nám líto hrdinky a její zmařené mateřské lásky. Jejího muže. A romských kluků, kteří nedokázali uchopit životní šanci. V lamentacích Terezy Boučkové je tolik hloubky a upřímnosti jako třeba v Demlově Zapomenutém světle. Ostatně i Deml je sebestředný, protivný, kňourající, a navíc jeho Zapomenuté světlo obsahuje několik odporných antisemitských pasáží.
A tady je právě ten rozdíl. Deml vůbec nepochybuje o tom, že Židé jako etnikum jsou špinaví, páchnoucí a zbyteční. Tereza Boučková v Roce kohouta ani nikde jinde neprohlásila nic podobného o Romech. Naopak. Hledá, kde udělala chybu. Zjišťuje, že nemohla jednat jinak. Jenže nevěděla, že děti, které prožily první rok života v ústavu bez lásky a rodiny, budou vzdorovat výchově a nakonec se prosadí jejich vlastnosti. Problémové. Neboť bezproblémoví rodiče své děti do kojeneckých ústavů neodkládají. Rok kohouta není příběh o Romech, ale o rozvrácené ženě. Ale zatímco Jakub Deml zůstal v paměti jako geniální básník-disident a na jeho antisemitismus si skoro nikdo nevzpomene, Tereza Boučková si mezi českými antirasisty vysloužila špatnou pověst.

Slovo a odpovědnost

Slovo je čin, ale ten má někdy důsledky, s nimiž mluvčí nepočítá. Lidé z oblasti adopcí jsou otrávení: ochota osvojit si romské děti prý kvůli postoji Terezy Boučkové klesá. Možná to tak nemyslela, jenže slovo je čin a plyne z něj odpovědnost. Co to však znamená? Při vší úctě k síle slova jen málokdo kvůli jednomu románu změní životní rozhodnutí. Jenže na začátku nebyl Rok kohouta, ale rozhovor, který Tereza před pár lety poskytla časopisu Marianne. Popsala, jak její děti vyrůstaly a jak skončily na ulici. Řekla, že by dnes váhala nad osvojením dětí jiného etnika, protože zná spoustu podobně nešťastných rodin. Kdyby si tehdy v Marianne dali práci s uveřejněním objektivních faktů o adopcích a jejich průběhu, byla by to osobní výpověď. Jenže to se nestalo. Tereza Boučková chtěla zřejmě varovat ty, kdo se z idealismu pouštějí do problémových adopcí, ale místo toho se stala mluvčí všech, kdo soudí, že krást, flákat se a lhát je Romům stejně vrozeno jako černé oči. Kdyby myslela dopředu, nemusela si naběhnout a hlavně se nemusela dotknout lidí s jinou pletí a jinou zkušeností. Neměla raději mlčet? To právě ona neumí, stejně jako nedokáže oddělit své literární postavy od skutečných lidí. Buržoazní kultura měla pro tenhle typ autora název enfant terrible: hodně toho zkazí, do lecčehos šlápne, ale bez něj by se o mnoha věcech nezačalo mluvit.

Jednou budem dál?

Naším ideálem je společnost bez rasových předsudků. Když se cesta k ideálu zakalí, čelíme podvědomé panice, že se ideál hroutí. Komunisté soudili, že ve jménu přesně plánované zářné budoucnosti je dovoleno zamlčovat a třeba i lhát. Ale kupodivu i jako demokraté máme někdy příliš jasno v tom, co všechno je vhodné ve jménu lepší budoucnosti dělat a říkat. Jenže ideál musí něco vydržet. Československý režim přece násilně asimiloval Romy pětačtyřicet let a na odložených dětech se to nějak projevit musí. Kolik procent „romských“ adopcí selže? Dá se tomu nějak zabránit a jak? Kde vůbec končí geny a začíná výchova? Ideály Terezy Boučkové dostaly na frak, její osobní vztah k Romům se změnil. Ale nebýt jí, kdo by se na to všechno začal ptát? Boučková hodně lidí urazila a je na ní, jak s tím bude žít. Ale také rozpoutala debatu o adopcích a o tom, co od nich čekat. Což je dobře. Ano, já nejsem Tereza Boučková. A upřímně si myslím, že se moji blízcí nenarodili proto, abych je vláčela svými romány. Neudělala jsem si ostudu před obhájci lidských práv a rasisté mne zdraví leda omylem. Přesto si nepřipadám lepší. Narozdíl ode mne - od většiny z nás - dala Tereza Boučková dvěma opuštěným dětem aspoň tu šanci. To se přece do debaty o slovu, odpovědnosti a Tereze Boučkové také počítá, protože především tohle je čin.

O autorce recenze:
Tereza Brdečková (1957) je spisovatelka, filmová kritička, novinářka, překladatelka a scenáristka. Je autorkou povídek Listy Markétě (1996) a románů Šahrazád a král (2000) a Učitel dějepisu (2004). Její zatím poslední kniha nese název Slepé mapy. Je autorkou scénáře k filmu Zrcadla pro Valdštejna, Toyen, Muž a stín.

Autor: Tereza Brdečková Zdroj: Respekt str. 62 Eseje, 14.7.2008

Přidat komentář

Tereza Boučková vždy psala tvorbu autobiografickou nebo alespoň inspirovanou vlastním životem. K vrcholu však tento žánr dovedla až v knize nejnovější, nazvané Rok kohouta, jež má charakter deníku a tematicky navazuje na autorčinu úspěšnou novelu Indiánský běh. Tu Boučková zakončila popisem adopce dvou romských dětí v kojeneckém věku a překvapivým očekáváním dítěte vlastního. Relativní rodinný happyend z Indiánského běhu v nejnovějším díle Boučkové nabývá zcela nových rozměrů. Z osvojených dětí vyrostou zdraví mladí muži, kteří však svou nezákonnou činností zpestřují život nejen rodičům.

Máma sunar
Rok kohouta by se dal přirovnat k Temné lásce Alexandry Berkové. Boučková také píše knihu jako terapii, je to výpověď velmi osobní a značně bolestná, využívající sugestivní ich-formy: „Píšu! Musím. Musím se ze všeho vypsat, aby se mi ulevilo. Píšu a hned mi naskočily čtyři stránky. Začínám být šťastná. To bylo ve dne. V noci všechno mažu.“ Obě autorky odhalují svou intimitu a nejniternější myšlenky, nechávají čtenáře nahlédnout do své mysli. S tím rozdílem, že Boučková nezpracovává téma ženského údělu, ale zachycuje své životní peripetie spojené s dospíváním synů, s pracovním životem, popisuje svou komunikaci i nekomunikaci s okolím – přáteli, známými, úřady a úředníky, novináři. Jde o neustálý boj s předsudky a odsudky vyplývajícími z „nepodařené“ výchovy, o honbu za neuskutečněnými představami a o vyrovnávání se se zklamáním. Vyprávění je paradoxně značně zacyklené: čtenáři jsou předkládány problémy s „kluky“, korespondence s úředníky, telefonáty s kurátorkou, nerealizovaná stání u soudu i hovory s vedením diagnostických ústavů. Opakovaně se objevují stížnosti a připomínky na adresu manželova milovaného kola, popis snů či zdravotní stavu autorky a jejího okolí. Kolotoč problémů se zastavuje u vsuvek týkajících se pozitivních stránek života, díky nimž si čtenář vždy trochu oddychne. Dávky drsného, sebeironického humoru a schopnost zasmát se absurdnímu dění takový odstup ještě podporují. To, co knihu odlišuje od jiných autoterapeutických textů, je především zpracování kontroverzního tématu adopce. Autorka intenzivně upozorňuje na citovou deprivaci dětí přijatých do rodin příliš pozdě, osm až devět měsíců po narození. Nechtěné miminko je matkou dáno do ústavu a poskytnuto k adopci. V tuto chvíli se u dítěte objevuje citová fixace. Ptáte se na koho? Slovy autorky, na flašku se sunarem. Tento defekt pak provází dítě celý život. Kluci nejsou schopni pochopit společenský systém a s ním spojené povinnosti, uznat, že prostor okolo nich je věnován i jiným lidem se stejnými potřebami. Čtenář spolu s Boučkovou nechápe, že nechápou. A všichni se ptají: „Proč?“ Autorka popisuje svá zklamání, nejen z dětí a z výchovy, ale také ze sebe sama i ze svého okolí. Bolest z nesplněných snů, které se doslova stávají noční můrou, je navíc stupňována odsudky ostatních: „Marnost mě demotivuje a rozkládá zaživa.“ Provinilí rodiče pak hledají, kde „udělali ve výchově chybu“. Autorka mluví i o své skepsi vůči psychologům: „Všichni byli mimo. Romantici s naivními teoriemi, které se dají uplatňovat v případě nějakého mírného výkyvu dítěte z normální, běžné rodiny. Nikoliv v případě našem. Jejich rady a porady (například ta o důvěře) nikdy nefungovaly. Všechno se nám pak zhoršilo a my s Markem se topili v pocitech selhání.“ Rok kohouta explicitně poukazuje na to, že se v České republice o adopci mluví stále málo – zároveň však vidíme i únavu z neustálého otevírání bolestného tématu. Snad je kniha poslední tečkou, jež o autorčině adopci vypovídá, snad je to vypořádání se s tématem a završení jedné kapitoly života, jako by vypsání svého životního příběhu bylo možností, jak se s traumatem vyrovnat.

Protivné všechno

Na pozadí příběhu o adopci však můžeme v Roce kohouta číst i příběh mezilidských vztahů. Najdeme zde bulvární (vulgární?) lidskou potřebu hnát se za senzacemi a udělat z dřívější královny adopcí rasistku, naše soudnost je popíchnuta fanatickými odsudky potratů: „Prý když je žena znásilněna, tak nikdy neotěhotní – tělo se takového plodu zbaví samo – Pán to tak zařídí. Hovno! Pán nic takovýho nezařídí. A co pak s tou hromadou dětí, který nikdo nechce? Co s tou hromadou narušenejch dětí, z nichž vyrostou narušení lidi, protože jim v nejdůležitějším roce života chybí láska? Co s nimi? Budeš si je brát k sobě a dvacet let vychovávat (a nevychováš!)?“. Dikce Terezy Boučkové místy vyznívá lehce hystericky, přehnaně, zdá se, že postrádá možnost kritické sebereflexe (pocity marnosti z celého světa jsou v knize všudypřítomné, stejně jako u Berkové); proti ní jsou téměř všichni – kluci, manžel, režiséři a producenti, úřady a veřejnost, protivně se ozývající hrdlička: „Brečím, kudy chodím.“ Fatální informace autorka vyjadřuje stroze až zkratkovitě, i ty nejzásadnější okamžiky se ke čtenáři dostávají formou jednoduchých vět v krátkých odstavcích – jen ať si s nimi poradí sám. Žádné předepsané rozemílání pocitů, jen fakta, se kterými se každý musí vyrovnat, jak umí. A tak vedle sebe stojí švestkové knedlíky a metastázy v hlavě. Mohlo by se zdát, že kniha je odrazem rodinného a společenského života autorky. Boučková je ale zároveň velmi výraznou a ironickou kritičkou své doby: „Kdysi jsem byla přesvědčená, že etický marasmus tady způsobili komunisté. Omyl.“ Je to žena, která vnímá, co se děje okolo. Žena impulzivní a vznětlivá, na vše má svůj vlastní konkrétní názor a tvrdohlavě a neústupně si za ním stojí. Konfliktní situace často řeší konfliktem; našlo by se jen málo lidí, kteří by si otištění nepravdivého článku o své osobě šli s majitelem časopisu vyříkat přímo do Senátu. Rok kohouta je dynamický autobiografický román s opravdu překvapivými momenty, zachycujícími skutečnost, jež může na leckterého čtenáře působit svou neuvěřitelností. Nejde o knihu k odpolední kávičce a zákusku, Boučková nutí přemýšlet o věcech, které nás běžně nenapadají. Ukazuje životní styl problémových mladých lidí pohledem zoufalých rodičů. V konečném důsledku adopce romských dětí podaná z vlastní zkušenosti autorky nevyznívá jako doporučení pro ty, kdož by o ní uvažovali. Rok kohouta je právě proto knihou, která nabízí důležitý úhel pohledu. Jak pro laickou veřejnost, tak pro psychology a potenciální adoptivní rodiče.

Přidat komentář

Roku kohouta se prodalo šestatřicet tisíc výtisků. Kdy jste si uvědomila, že je vaše kniha bestsellerem?

Už je asi čas, aby mi to došlo, že? Jsem pořád strašně překvapená, vůbec jsem něco takového nečekala.

Kromě toho, že se Rok kohouta dobře prodává, má i kladné recenze. Bála jste se, co o vás kritici napíší?

Bála jsem se úplně všeho. Byla jsem hrozně nervózní a čekala úplně opačné přijetí.

Proč?

Po zkušenostech s reakcemi na rozhovor pro časopis Marianne a po článku Jáchyma Topola v Respektu jsem čekala něco podobného. Po tom, co mám odžito, jsem neměla sílu na to, aby mě kritici zase tepali. Ale současně jsem svoji knihu musela napsat právě tak, jak jsem ji napsala.

Nakolik je Rok kohouta autobiografický?

Nemůžu vám říct míru literární licence. Není to deník, ale román. Ale velmi autobiografická ta kniha samozřejmě je.

Mluvila jste se svými blízkými o tom, že si o nich přečte tolik lidí?

To už je riziko literatury. Autor ho musí podstoupit a chtě nechtě ho musí podstoupit i jeho blízcí. Ve chvíli, kdy se začnete cenzurovat, abyste se někoho nedotkla, nemůžete tento druh literatury, založený na osobním prožitku, psát vůbec. Hodně jsem přepisovala, škrtala, ale to podstatné jsem nezměnila. Já nešetřila především sama sebe a tím jsem měla, myslím, i určité právo napsat o svých nejbližších, co jsem uznala za vhodné. Všichni spisovatelé vždycky psali více nebo méně o sobě... Na internetu se nad tím občas někdo pohoršuje, že si dovoluju psát otevřeně o jiných lidech, ale to se přece děje ve většině knih a já nejsem žádná výjimka. A jednou to bude všechno jedno. Zůstane jen dobrá, nebo špatná kniha.

Čtete takové internetové diskuse?

Občas. Ale vadí mi, že se většina těch rozhorlených diskutérů schovává za přezdívky. Nepodepsaný názor je srabáctví. Nemá žádnou cenu.

Rokem kohouta se táhnou pochybnosti o vaší tvorbě. Jak se tyhle pochybnosti slučují s těmi vysokými čísly prodeje?

Procházela jsem těžkým obdobím s tvůrčí krizí, ale to přece neznamená, že z té krize nemůže nic vzniknout. Rozpadaly se mi hodnoty, zažila jsem úplný propad. Čtenáři mi píší, denně dostávám od někoho dopis nebo mail. Podobné krize má každý. Přijetí knihy mě moc těší, ale taky mě těší, že máme doma klid. Mrzí mě, že poklidný život žijeme jenom ve třech a ne v pěti. V knize jsem popsala silnou touhu nežít. O to víc se teď raduju, že je to pryč.

Proto je Rok kohouta tak čtený? Protože je o krizi, kterou všichni známe, i když jsme třeba zrovna neadoptovali děti, které se pak nepovedly tak, jak jsme si přáli?

Nevím. Zásadní kredit v Roku kohouta však určitě je – je to upřímná kniha bez kalkulu. A jde na dřeň. A taky si myslím, že je dobře napsaná.

V jedné recenzi na Rok kohouta se její autorka ptá: Jaký má život smysl, když se člověk tolik snaží a nakonec je zase na nule? Ptám se stejně – jaký smysl ve svém trápení zpětně vidíte?

To taky nevím. A třeba se to ještě dozvím. Chyba je možná právě v tom, že chcete znát smysl věcí, které třeba ještě potřebují pár let k tomu, aby smysl získaly. Nebo je možná chyba vůbec nějaký smysl života hledat.

Jak se píše v období klidu a radosti autorce, která napsala bestseller z deprese a tvůrčí krize?

Teď nepíšu, nejsem stroj. Rok kohouta mi vzal hodně sil. Nespěchám, chystám se. Nápad už bych měla, možná.

Irena Pavlásková natáčí film Zemský ráj to napohled podle vašeho scénáře, teď je ve střižně. Jak jste spolu komunikovaly?

Nad scénářem jsme se scházely, hodně jsme se o tom bavily a udělaly drobné změny. Velmi jsme si rozuměly. Samotného natáčení jsem se neúčastnila a jsem hrozně zvědavá, jak to Irena natočila a jestli se mi to bude líbit.

Přestože ve filmu vystupují postavy skutečného předlistopadového undergroundu a chartisté, důsledně trváte na tom, abychom neříkali, kdo je kdo. Proč, když stejně poznáme, že Kohout je Kohout a Havel je Havel?

Protože jsem si devadesát procent scén vymyslela. Sice na základě prožitku, ale vymyslela. Takhle to nebylo! Ale trošku to tak bylo.

Přidat komentář

LN V Roce kohouta pořád píšete, že vám nejde psaní. Už se to od té doby zlepšilo?

S překvapením jsem zjistila, že jsem asi opravdu napsala zásadní knížku... Teď se o další psaní ani nesnažím, jen překládám ze slovenštiny Rubato Rudolfa Slobody, protože Rok kohouta mě strašně vyčerpal. Původní zápisky jsem totiž ve strašném tahu asi šestnáct měsíců přepisovala. Ve dne v noci, pořád jsem zvažovala, co ještě a jak, dělala jsem si poznámky, zkrátka jsem v tom strašně jela. Aprotože téma bylo vyčerpávající, tak mě to hodně vysálo. Navíc život jde dál, realita s knihou nekončí. Takže to bylo náročné, ale zase jsem měla dobrý pocit, že jsem vydržela a knihu neuspěchala, přestože jsem si ji původně chtěla dát k loňským padesátinám...

LN Jak moc jste původní zápisky upravovala?

Hodně, často jsem škrtala, což pro mě bylo také těžké. První verzi jsem psala deset měsíců, pak jsem ji slavnostně poslala A. J. Liehmovi do Paříže, který mi řekl, že téma bych už měla, ale takhle tedy ne! Potom jsem psala a škrtala znovu a znovu.

LN Vzdaloval se tedy postupně text od reality?

Musím říct, že pátou verzi už jsem nepsala, přestože jsem cítila, že by možná šlo ještě něco vyškrtnout, že tam ještě někdy plýtvám slovy. Ale nepsala jsem ji proto, že jsem se bála, že by ztratila autenticitu... Nicméně původní zápisky nebyly vlastně moc použitelné, sloužily jen k tomu, abych si vyvolala atmosféru určité chvíle a oživila si detaily, protože člověk má tendenci zapomínat. Byl to materiál. LN Jak moc jste zvažovala onen častý úkaz v české literatuře - totiž, že se v knize hraje hra „kdo je kdo“?

To jsem samozřejmě řešila, protože když člověk píše o živých lidech, navíc o rodinných příslušnících, tak je to těžké pro všechny, ale pak jsem si řekla, že jakmile začnu cenzurovat, tak to vlastně nemůžu vůbec psát. Takže jsem taky na radu pana Liehma - protože jsem nechtěla opakovat Indiánský běh s užíváním přezdívek - postavy přejmenovala, i když zůstávají čitelné. Já ale doufám, že kniha ten skutečný příběh přežije a že se jednou nikdo nebude zajímat o to, kdo byl kdo.

LN Píšete si deník i dál?

Já jsem deník začala psát 2. srpna, aniž bych tušila, jak za rok 1. srpna skončí. A tím dnem jsem s tím přestala. Potom se ale záležitosti s našimi dětmi dál hodně vyvíjely, takže jsem si ještě občas něco zapsala a s tím pokračuju doteď, aniž bych měla jakýkoliv záměr. Je pravda, že jsem tento způsob převzala od Rudolfa Slobody, protože jeho nejlepší věci jsou napsané právě takhle... Teď ale ještě upravuju scénář.

LN Takže jste nakonec našla pro scénář Zemský ráj to napohled tu svou režisérku?

Já jsem s realizací scénáře v jednu chvíli úplně skončila, protože jsem tomu věnovala hrozně moc energie a věděla jsem, že peníze na film neseženu, že je to marné. Uzavřela jsem to - i psaním knihy jsem se od toho odstřihla, protože jsem pochopila, že je smysluplnější dělat něco, co člověk může dokončit sám a není závislý na rozmarech, náladách a taky kamarádíčkování jiných. Situace u filmu je opravdu hrozná, takových sprostot, to by mě ani nenapadlo, že je něco takového možné... Nakonec se mi ale vrátila práva, ozval se nový producent a ten pak sehnal grant a navrhl Irenu Pavláskovou s tím, že je to přece jen hodně ženský příběh. Já jsem si původně myslela, že právě proto by to měl režírovat muž, aby se to vyvážilo... Ve chvíli, kdy jsem se odpoutala, začalo všechno fungovat, i když peníze ještě pořád nejsou pohromadě. Někdy může být malý rozpočet ku prospěchu věci, ale tady si tím nejsem jistá.

LN Je to drahé proto, že se příběh odehrává během normalizace, takže jsou nutné dobové kulisy?

Tehdy se všechno peklo v bytech, takže je většina scén interiérových. Nicméně několik scén je v exteriérech. Myslím si, že v souvislosti s okupací sovětskými vojsky by tam měly být na ulici tanky, a to už je samozřejmě nákladné.

LN Ze synopse jsem pochopil, že je to zase hodně autobiografický příběh, kde je hlavní postavou vaše maminka.

On je to vlastně tak trochu Indiánský běh, ale ten jsem musela při psaní scénáře úplně zapomenout. Hlavní figura je žena, která žije privátní život, stejně jako ostatní, a postupem času se rodí stále silnější protihráč, což je policejní moc. Myslím, že se mi podařilo mít ve scénáři hodně humoru i absurdity, z kterých pak mrazí, že to je docela formanovské... Teď dělám úpravy, s nimiž nemám problém, zatím se mi líbí, jak to Irena přečetla, a ty změny jsou vyloženě dobré.

LN Jak se vám líbí její filmy?

Teď jsem viděla ten první, Čas sluhů, a myslím, že je to poctivý film. Ona se - na rozdíl od jiných režisérů - nebojí.

LN Režijní choutky, o kterých přemítáte v Roku kohouta, vás tedy už opustily?

Když jsem viděla, do čeho všeho mě režiséři nutí, tak jsem jejich návrhy nemohla přijmout. Snad nejsem až tak ješitná, že nepřipustím změnu, ale když se s tím druhým rozcházíte ve všem, tak to skutečně nejde. V jednu chvíli pak producent kývl na to, že to budu točit, ale pak od toho zase odstoupil, a musím říct, že se mi ulevilo. Dvacet let žiju na venkově a opravdu nejsem zvyklá být od rána do večera den mezi lidmi a komunikovat. A navíc v nastalé rodinné situaci jsem nemohla někde měsíc točit. Také mi chybí řemeslo, což jsem zjišťovala i při psaní scénáře. Kdybych nepracovala s výborným dramaturgem, takový scénář bych nenapsala.

LN V Roku kohouta se také často ozývá touha dojít uznání...

Ale potom přece touží každý... Já jsem několik let psala tenhle scénář a všichni mi ho házeli na hlavu. Jiné psaní mi nešlo. Ani jako matka jsem neuspěla - a to jsem tomuhle „povolání“ věnovala všechno. A tak jsem měla pocit, že jsem méněcenná, zbytečná, marná... Každý chce být někdy chválený. Když mi tahle kniha vyšla, tak jsem tady jednu nedávnou noc zkolabovala - asi jak ve mně narůstala tíseň, že jsem se otevřela, a teď mě všichni zase budou cupovat. Tak mě muž odvezl do nemocnice na pohotovost. Vyšetřili mě, udělali EKG - měla jsem ho jak z partesu.

LN Knih, filmů i dalších lákadel je dnes zkrátka hodně a každý se také zabývá především sám sebou.

Jistě, to chápu. Ale já jsem třeba vyhrála s tímhle scénářem Cenu Sazky. Pořád se skuhrá, jak nejsou dobré scénáře. Myslíte, že mi potom někdo zavolal? Nicméně mě potěšilo, že někdo ocenil to, co předtím všichni odmítali. Byla to pro mě velká satisfakce. Taky jsem dostala finanční odměnu, za což jsme mohli koupit novější auto. Těch dvaadvacet nebo kolik verzí jsem léta psala bez honoráře. I dramaturg pracoval zadarmo.

LN Mohlo by se ale cynicky poznamenat, že tohle všechno pro vás z hlediska Roku kohouta byl dar.

To mi napsal taky táta. Včera mi od něj přišel dopis, protože my si holt dopisujeme, a tam mi knihu pochválil a napsal, že si je po jejím přečtení jistý, že adopce měla smysl. Ale já jsem tu dobu fakt málem nepřežila. Když jste dlouhodobě v situaci, že se vám nechce žít, nejste schopen myslet na to, že to jednou zhodnotíte, že z toho vytěžíte i radost.

LN V knize píšete o Štěstí Bohdana Slámy jako o kýči. Sledujete tedy současný český film?

V knize jsem psala o Štěstí, protože to byl film, od kterého jsem -na rozdíl od jiných - hodně čekala. Ale zklamal mě. Mně naše filmy připadají vykalkulované, falešné, prázdné, nijak se mě nedotýkají. Byla bych ráda, kdybych viděla dobrý film a četla dobrou knížku... To je to, co právě nechybí Rudolfu Slobodovi - je to silné, dobře napsané, musím ho číst, nemůžu přestat...

LN V souvislosti s adoptovanými syny a následnými obtížemi, o nichž v Roku kohouta píšete, mě zajímá, jak po tom všem nahlížíte na české zákony a soudy?

My jsme si to nakonec pěkně vyžrali. Stali jsme se rukojmími našeho prostředního syna, když dosáhl plnoletosti. Nemohli jsme nic, všechno záleželo na tom, jak se rozhodne on - vždy se upřednostňují práva dítěte, i když je plnoleté, chová se v rozporu se slušnými mravy, ale i se zákony, je na útěku, přestože se chtělo v ústavu doučit, nemá žádný doklad totožnosti, žije ilegálně... Člověk, který žije slušně, má doklady a nese za své činy odpovědnost, je vlastně dost velký idiot. Automaticky se totiž předpokládá, že na sebe vezme řešení všech průserů svých adoptivních dětí. Je těžké tento tlak institucí i lidí kolem ustát. A ještě těžší je to odmítnout. Když si totiž děti odjinud berete, skoro všichni vás více nebo méně obdivují. Když se dostanete po dvaceti letech do situace, že jste z těch dětí dobré lidi nevychovali, a ony dělají jiným škody a vy za jejich činy nechcete donekonečna platit, skončíte na pranýři. A to se stane, když jste zestárlí, unavení, zklamaní, na dně.

* LN V knize se vyjadřujete i ke hře našeho národního fotbalového mužstva. Jak tedy vidíte jeho šance na blížícím se EURO?

Blbě. Ti kluci jsou tak přeplacení a slavní, že nemají žádnou motivaci hrát v reprezentaci, a trenér jinde hledat nechce. Výjimkou je jen Petr Čech, protože se prostě ohromně celkově povedl. Já se strašně ráda dívám na fotbal, tedy na dobrý fotbal, někdy jsem dokonce doma jediná. Ale moje máma na sport taky vždycky kouká, a když se nám zápas líbí, vždycky si pak telefonujeme a rozebíráme to. Já se totiž ve fotbale vyznám! Akorát, že pořád nějak nepoznám ofsajd...

O autorce
Tereza Boučková se narodila v Praze v roce 1957 Anně a Pavlovi Kohoutovým. Po základní škole navštěvovala nejprve dvouletou školu ekonomickou, pak přestoupila na akademické gymnázium. Pokoušela se o studia na DAMU, ale nebyla přijata. Ve dvaceti letech podepsala Chartu 77 a do roku 1989 vystřídala řadu podřadných zaměstnání. Roku 1990 obdržela Cenu Jiřího Ortena za prózu Indiánský běh; kniha byla přeložena do několika jazyků. Následovaly prózy Křepelice (1993), Když milujete muže (1995), Krákorám (1998). Jen tak si trochu schnít - fejetony o mužích a lidech (2004) je knižní výběr z nejlepších fejetonů, psaných pro noviny. Tereza Boučková je také autorkou scénáře k filmu Smradi (2002). V roce svých padesátých narozenin uspěla v soutěži Sazky o nejlepší nerealizovaný scénář a napodruhé se svým scénářem Zemský ráj to napohled vyhrála první cenu. V roce 2007 měla také premiéru její divadelní adaptace Felliniho filmu Silnice v Klicperově divadle v Hradci Králové. Tereza Boučková žije se svým mužem a synem v chatové osadě Záhrabská nad Svatým Janem pod Skalou.

Přidat komentář

Jaké jsou reakce na román Rok kohouta od vašich blízkých a reálných osob, které v něm vystupují?

Hodně jsem se toho bála, ale zatím jsou reakce velmi dobré. Protože i lidé, kteří se nějak do mé knížky dostali, cítí, že v ní není kalkul ani touha účtovat, že nikomu nenadržuji - a nejmíň sobě. Zatím se mnou nikdo, kdo se mnou mluvil, mluvit nepřestal. I můj muž mě má nadále rád...

Kolik je v knize autorské stylizace a kolik dokumentarismu?

Jen já vím, jak těžké bylo udělat z materiálu zápisků román. Kolik je čeho, je úplně jedno - důležité je, aby to fungovalo jako silná literatura. A to se mi, myslím, povedlo.

Byl prvotní účel knihy umělecký, nebo psychoterapeutický? Název Rok kohouta mohou mnozí brát jako narážku na vztah s vaším otcem. Někteří oponenti vám vyčítají, že traumatický vztah se mohl promítnout do výchovy synů.

My jsme naše syny vychovávali, jak nejlíp jsme uměli, v rodině, která fungovala, kde jsme se měli rádi. Kritici ať vyčítají, co chtějí. Rok kohouta je krásný titul, v době, kdy jsem své zápisky začala psát, rok kohouta běžel. S mým otcem má společný fakt, že jsem se v roce kohouta jako Kohoutová narodila a to mi přijde docela zvláštní a docela zábavné.

Není paradoxní, že podle recenzí znamená toto těžké téma "šťastný posun ve vaší poetice" - směrem od mozaikovitého vyprávění k větší plynulosti?

Nevím, jaký posun v mé poetice kdo zaznamenal, domnívám se, že je stále stejná. Možná ale, že je téma Roku kohouta všeobecně sdělnější. Přesto musím přiznat, že jsem tak dobré přijetí nečekala.

Jaká je aktuální situace vaší rodiny, chcete-li o tom mluvit?

Situace naší rodiny je taková, že jsme v ní zůstali tři.

O čem pojednává nový scénář Zemský ráj to napohled?

Je o lidech, kteří žijí své životy v době, která se do života lidí míchala víc, než oni sami čekali...

V knize se připravujete i na režii snímku. Proč jste se nakonec rozhodla svěřit ho Ireně Pavláskové?

Já vždycky dělám maximum - pro rodinu, pro tvorbu, pro cokoli, co mi připadá důležité. A když se ukáže, že je to zbytečné a přes všechnu investovanou energii cesta nikam nevede, skončím to. V knize už není zaznamenána další etapa "realizace" (stala se později), kdy bývalý producent změnil rozhodnutí a moji režii odmítl. Pak oslovoval naše přední režiséry a všem se scénář nelíbil. Práva propadla, nikde žádný zájem. Smířila jsem se s tím, že film nebude a uzavřela jsem to. V tu chvíli se přihlásil nový producent a navrhl Irenu Pavláskovou. Její Bestiář jsem neviděla. Naše spolupráce se mi zatím velmi líbí.

Kdo ve filmu bude hrát, kdy má být premiéra?

Jsem ráda, že jsem scénář nepsala nadarmo, ale nějaké velké blaho mě neoblévá, protože jsem se od toho už odpoutala. Kdo ve filmu bude hrát, nevím, zatím si to Irena rozhoduje, premiéra má být příští rok v listopadu. Pořád ještě chybí peníze...

Na čem teď pracujete?

Teď pracuju v zahradní oblasti - na záhonech. A taky obstarávám sousedům, kteří jsou na dovolené, králíky a slepice. V mezičase překládám ze slovenštiny román Rudolfa Slobody Rubato. Baví mě každá jeho věta.

Přidat komentář

Za někdejší nejmladší signatářkou Charty 77, a potom uklízečkou, doručovatelkou, baličkou a domovnicí, jsme jeli do lesa nedaleko Berouna, do zapadlé chatové kolonie Na Výsluní. Přivítala nás v žlutobílém outfitu („nemyslete si, že ve žluté chodím furt, jinak bývám spíš špinavá“), decentně nalíčená, ve vlasech brýle a na hlavě slaměný kšilt. Na stolku ve stínu stromu otevřený laptop. Takhle nějak si představuju spisovatelku na letním bytě. Tereza Boučková tu ale bydlí v zimě v létě už přes dvacet let. Momentálně toho ani moc nespisuje, spíš odepisuje na dopisy čtenářů, předělává rozhovory, překládá ze slovenštiny a chystá se na tvůrčí stipendium do Německa („uklidňuje mě, že tam nemusím nic odevzdat“). Domek je starosvětsky útulný, pod stolem pes, pendlovky zvučně odbíjejí celou, připadám si jak u babičky. Až do chvíle, než si odskočím. V přístěnku, kde byste očekávali kulatou díru v poctivé fošně a vyřezávané srdíčko na dveřích, stálo cosi... jak to popsat? Něco mezi UFO a sněžným skútrem. Zkrátka švédský kompostovací záchod. „Na to si člověk sedne a ono to už všecko udělá samo.“ Taky jo.

Dneska ve čtyři ráno jsem dočetla váš román Rok kohouta. Nejdřív mě z něj začala bolet hlava, z vašeho sebeobnažování, z vašich intimit, z vašeho otevírání třináctých komnat adopce, výchovy romských dětí, marného boje s geny... Nakonec jsem nemohla přestat. Vezměme to odzadu: Jak to vlastně dopadlo s vašimi dvěma adoptovanými syny?

Žijí teď bůhví kde, na úplným okraji společnosti. Někdo říkal: „Potkali jsme kluky, byli strašně špinaví, asi zfetovaní.“ Za čtrnáct dní zas někdo jinej: „Potkal jsem kluky, byli docela vymydlený.“ Já nevím, co s nimi zrovna teď je. A nechci to vědět, tuším, že to dobré není. Chodí nám nové a nové obsílky od soudů. Oba jsou plnoletí, dvacet a jednadvacet let, odsud odhlášení, přesto jsme s nimi, já a můj muž, pořád spojováni. Každou chvíli tu zastaví policajti, musím běhat na úřady a písemně stvrzovat, že nechceme být do jejich případů vtahováni. A další týden přijde nová obsílka.

Před jedenácti lety jste řekla, že odlišnost Romů se vám líbí. A taky že se vám Romové na pohled líbí víc než většina Čechů. Platí to i dnes?

To platí. I když musím říct, že k té odlišnosti jsem už přece jen mnohem kritičtější. My si totiž pod romskou odlišností představujeme hlavně tu jejich muziku plnou emocí. Ale když potom člověk vidí jejich skutečný způsob života, je to tak úmorně rozdílné, že vůbec nevíte, co s tím. V člověku se zřejmě po generace ukládá mnohem víc, než si myslíme. A vůbec není pravda, že každé dítě můžete naučit dobrému chování. Musí v něm totiž být už nějaká vloha. Leccos jsem kluky prostě vůbec nenaučila, ačkoli jsem se opravdu hodně snažila.

Například co?

Třeba jíst tak, aby to člověka nerozčilovalo. Ne že bychom byli nějací snobové, já vlastně ani nevím, na co jsou který příbory. Ale dost mi třeba vadí nacpaná pusa a mlaskání. Bordel na stole. A tohle jsme s kluky řešili pořád. Možná to bylo i jejich zbrklostí, nesoustředěností. Nebo ta jejich neschopnost uvažovat aspoň hodinu dopředu, s tím se dost blbě žije. Neplatily žádné dohody, a když žijete na venkově a musíte pro děti pořád jezdit, je to hodně nepříjemný. Já pro ně jela, mrzla na zastávce, představovala si, co se všechno stalo, kolem ledový zasněžený kopce – a oni nikde. Přijeli, až se jim chtělo, až je to jinde přestalo bavit. Pak je tu ještě jedna věc, a to myslím bude docela romská vlastnost, i když výjimky jistě existují – naprostá nectižádostivost. Skoro žádnej úspěch nestojí za nějakou námahu. Já už dneska nevěřím, když se říká, že Romové nemají žádný šance. Tak například náš prostřední syn byl tak pohybově nadanej, tak šikovnej, že o něj stáli ve všech sportovních klubech, kam jsme ho přivedli. Ale ani to, že ho chválili třeba na fotbale, s ním nehnulo. Mimochodem, taky není pravda, že všichni Romové jsou muzikální. Tenhle náš prostřední syn měl absolutní hudební hluch.

Řekla bych, že svět hodně vnímáte nosem. Když v knize popisujete problémy se syny, bývá tam většinou nějaký silný čichový vjem z nich – třeba smrad z jejich šatů, když odněkud po několika dnech přišli...

Pravda je, že já si hodně pamatuju po vůních. Ale tohle bylo zkrátka tak, že kluci trávili dny vlastně už jenom v zakouřený hospodě. A my jsme nekuřáci. A jistě taky víte, jak jsou cejtit nemytý nohy – to vypadá tak podružně, ale v těsným soužití jedný rodiny je to dost zásadní. Nedalo se to zkrátka vydržet. A teď se to podle mě... (zarazí se, nasaje nosem) Co to... Mates, pojď sem! (křičí na starého loveckého psa, zatímco my s fotografem se po sobě zaraženě podíváme) Okamžitě ven! Pojď, já ti dám piškůtek a pak tě vyhodím. A že zrovna teď, když o tom mluvíme... No tak si to aspoň líp představíte – trochu jinak, ale nějak takhle.

Setkali se vaši kluci někdy s nadávkami kvůli své barvě pleti?

To nevím. Asi jo. Když se děti servaly, nějaký takovýhle nadávky asi padly. Ale naši kluci to dělali stejně. Ve škole měli spolužáka s hrbem a oni na něj volali hrbáči hrbatej, když s ním měli problém. Když byli menší, stávalo se, že byli obviněni z nějakých krádeží. To jsme tehdy dokonce řešili přes televizní Černé ovce, protože postup školy nám připadal sprostej. Oni je nechali vyslýchat bez našeho vědomí, protože „u Romů je to přece normální, že kradou“. U Romů z jiných rodin to možná normální bylo, u nás to v tý době ještě normální nebylo. My jsme se s mužem za ně dlouho brali, pak už to nešlo. Později průser většinou vznikl, až když ho kluci nějak vyprovokovali. Už jsme je hájit nemohli. Říká se, že Češi jsou rasisti, ale já myslím, že příčina je hodně na druhé straně. Třeba vztah Čechů kVietnamcům nebo Číňanům se viditelně zlepšil, Češi už jim netykají, jak bylo dřív běžné. Vidí, jak jsou pracovití, jak se snaží mluvit česky, jak se jejich děti výborně učí.

Tím, že jste adoptovala dvě romské děti, jste se stala tak trochu společenským vzorem. Hlásí se k vám teď naopak skinové?

Nestalo se mi, že by mně na ulici někdo gratuloval, jak jsem to Romům natřela. Mně teď spíš píšou rodiče, kteří dopadli podobně. Někteří s romskými dětmi, někteří s bílými. Vztahy se rozpadly, zbyla marnost a zoufalství. A taky názor, že se to snad ani nemá dělat, ty adopce. Stoprocentně by se měly změnit zákony o adopci, možná i o pěstounství. Mělo by to být oddělenější, jasnější a dotaženější ve všech směrech, nejenom ty začátky a nejenom práce s dětmi, ale i práce s rodiči a pomoc pro ně – i právní. Protože když se vám to takhle vymkne z ruky, vůbec si nevíte rady.

Když jste se rozhodli pro adopci, měla jste o ní romantické představy?

Víte, vy v takové situaci řešíte především svoji bezdětnost. Vy neděláte nějaký dobrý skutek pro lidstvo, jako že zachráníte dvě romský děti. Já jsem fakt tenkrát spíš potřebovala zachránit sebe. My jsme s mužem toužili po rodině. A kdyby nám nabídli černouška, tak jsme si vzali černouška. Napsali jsme, že chceme co nejdřív co nejmenší dítě. Neměli jsme požadavky ani na pohlaví, ani na barvu pleti, na nic.

Na starých fotkách vypadáte jako šťastná velká rodina. Co a kdy se vlastně stalo? Byl nějaký bod zlomu?

Dostali jsme oba kluky jako skoro roční a citová deprivace z prvního roku jejich života byla zřejmě zásadní. Oni fakt nejsou schopni žádných citů, žádných vztahů. Takže složitý to bylo vždycky. Problémy spíš měnily svou kategorii. Nejdřív byly konflikty ve školce nebo v družině, v jakémkoli kolektivu vlastně byly problémy. Oni jak nemají vyvinutou citovou složku, nemají ani odhad, co je kdy vhodný říct nebo udělat, takže často něco prostě přepískli. Jenže pak, kolem jejich sedmnácti let, se oba kluci rok po sobě prostě utrhli z řetězu. Opravdu ze dne na den. Nejstarší byl jeden den ještě student učiliště, dělal obor s maturitou. A druhej den už se toulal jako bezdomovec, pět dní nepřišel domů. Najednou jsme klukům taky začali hrozně vadit, potřebovali žít jinak, po svým, už to v sobě vůbec nemohli zadržet. A že to má nějaký následky, jim bylo úplně jedno. Třeba ten nejstarší za tu vloupačku, kterou popisuju v knize, nakonec dopadl dobře, odsoudili ho jen k třiceti hodinám veřejně prospěšných prací. Jenomže je nevykonal, takže pravděpodobně půjde sedět. Když jsme ještě docházeli k různým odborníkům, tak jsem se naší psychiatryně ptala, jak je možný, že na nás kluci najednou vůbec neberou ohled. Že dělají znovu a znovu vlastně tytéž problémy. Bylo to k nepřeinzercežití. Nejenom to domácí kradení, že si člověk pořád musel schovávat a zamykat věci, že jsem i na záchod chodila s kabelkou. Jsem už tak vyučená, že si kabelku hlídám pořád. Ze všech stran se na nás něco valilo a oni to vyráběli dál a znova – a pořád stejně blbě. A ta doktorka řekla: „To jsou holt recidivisti. Recidivista dělá pořád to samý a myslí si, že tentokrát už to udělá dobře, že se na to nepřijde.“ Vím, že spousta lidí nás za to, co se stalo, činí odpovědnými. Ať si to myslí. Já vím, že za to nemůžeme. Člověk dělá hromadu chyb, ale takovýhle fiasko? My jsme byli dobrá rodina. Naučili jsme kluky kdejakej sport – bruslení, lyžování, plavání, horolezení, měli takové možnosti, jak se něčeho pěknýho chytit. Byly to tak skvělý chvíle...

Měli synové nějaký kontakt s romskou komunitou?

Víte, to jsou klišé, že Romové k sobě tíhnou a adoptované děti se vracejí takzvaně ke svým. Naše kluky romství vůbec nezajímalo. My jim četli romské pohádky, mám tady i romštinu pro samouky, trochu jsem se učila a chtěla učit i je. Nezájem. Oni tíhli jenom k tomu mít někde něco bezpracně. Spřáhli se s jinými kluky a kradli, jednou to byli a pak zase nebyli Romové, chvilku byli možná i v nějakým gangu. Mimochodem, brali jsme je taky na romskou muziku – jednak že ji milujem, jednak jsme si říkali, že uvidí, jak se Romům tleská, jak jsou s nadšením přijímáni. Protože bohužel je fakt, že většina žije takovým způsobem, že přijímána není – a já už se tomu ani nedivím. Takže jsme chodili na ty koncerty, tehdy jsme vůbec neměli peníze a jeden lístek stál sto padesát korun, šlo nás pět, byla to docela pálka. A nakonec tam kluci seděli načuřený a ten prostřední dokonce nudou usnul!

Mimochodem – stýkáte se vy s nějakými Romy?

Vlastně ne. My kamarádíme s lidmi, se kterými máme podobnou životní náplň. Ale vzpomínám si, že když moje máma ještě pracovala v televizi, točili jednou něco na sídlišti ve veliké zimě. Tehdy neexistovaly cateringy nebo přívěsy, kde by se ohřáli. Byli na place od rána do večera, úplně vymrzlí. A jediná rodina, která je k sobě pozvala, aby se ohřáli, byla romská. Máma se s nimi pak docela skamarádila, byl to zedník, který měl osm synů. Strašně si zakládal na tom, že žije spořádaně, byl snědej, krásnej, nosil knír a bílý ponožky. Já je mám, koukám, teda dneska taky. (obhlíží své nohy) Máma tu rodinu dokonce pak pozvala k sobě na chalupu, říkali, že je nikde nechtějí. A místo deseti přijelo padesát Romů! Tam byla jen latrína, tak si k tomu představte padesát lidí... Slíbili, že než odjedou, vykopou jámu a všechno vynesou, jak je máma prosila – a neudělali to. Strávili tam čtrnáct dní, odjeli a všechno to nechali na ní. Byla docela zklamaná. A když se potom ozvali, že by zase přijeli, už to zatrhla. To byli jediní Romové, které jsme poznali trochu blíž. Jo, ještě když tady nedaleko Romové kopali příkopy, tak naši kluci byli úplně nadšení, že prý si vydělají za metr, jenom za metr!, sto korun. Takovejch prachů! A kluci hned, že budou taky kopat, chtěli okamžitě nechat školy a učení, bylo těžký jim to vymluvit. Za jedním Romem jsem pak dokonce šla, jestli by mě nenaučil romsky, že bych za ním docházela na hodiny. Hrozně se tím bavil, ale už se mi neozval.

Jaký vztah mají synové mezi sebou?

Nejmladšímu bude sedmnáct a je myslím trošku zraněnej, že se to s bráchy tak rozpadlo, protože je měl fakt rád. Ale když se nám nedávno kluci ozvali mailem, ani ho nepozdravovali – přitom ten nejstarší ho míval hodně rád, myslím, že jako jedinýho na celým světě.

Byl mezi vašimi syny nějaký podstatný rozdíl, už když byli malí?

Nejpodstatnější rozdíl byl, že tenhleten nejmladší syn byl spolehlivej. Když jsme se dohodli, že si bude hrát na ulici na hromadě písku, tak jsem tam občas koukla, ale věděla jsem, že tam je. Kdežto když si ti dva kluci šli hrát na písek, za chvilku tam nebyli. Já nevěděla, na kterou stranu běžet. Byli i tři kilometry daleko. Co já se tady naběhala, nahledala. Taky někdy došli až do vsi, dokonce jsem se pak dozvěděla, že přebíhali dálnici, protože na most jim to bylo daleko. Strašný nervy! Když byli malí, měli období, kdy byli nejradši v korunách stromů – tady jsou před okny tři borovice a na každý bylo jedno dítě, chodili si tam třeba jen sníst svačinu. To jsem se už ani nebála, šplhali někde pořád. Aspoň jsem je nemusela hledat.

Co je na té vaší zkušenosti vlastně nejhorší? Pocit marnosti? Pocit vlastního selhání? Zbytečně vynaložená energie?

Nebudu plakat nad uplynulými dvaceti lety, trhat si vlasy a představovat, co jsem všechno mohla, kdyby. Já se rozhodla dobrovolně a dlouho mi to připadalo smysluplný. Mně je asi nejvíc líto, že žijou tak blbě, přestože mohli žít tak dobře. Přitom jsou to zdravý, hezký, docela šikovný kluci.

Bylo na té zkušenosti i něco dobrého?

Ne. To bylo tak hrozný, že na tom bylo dobrýho jenom to, že jsem se z toho dostala.

Váš otec napsal, že adopce vlastně smysl měla, protože bez ní byste nenapsala román. To je kruté, ne?

No ale to je celej táta! On vždycky myslel jenom na své úspěchy. Tady nikdy nebyl. Naše děti nezná. My se v podstatě nestýkáme. A myslím, že mu to ani nechybí. On nikdy neměl potřebu nějakých opravdových vztahů ke svým dětem.

Přitom z jeho tří dětí se mu vy nejvíc podobáte, nejen fyzicky...

Asi jo. On je na mě svým způsobem zřejmě i pyšnej, jak občas slyším. Ale jinak... Já tomu totiž nerozumím, protože vím, jak mi na mých dětech záleželo, jak mě blažil každej jejich úspěch. Když si vzpomenu, jak ten nejstarší hrál skvěle na kytaru, i když ji samozřejmě nikdy nevzal do ruky sám od sebe, musela jsem s ním denně cvičit. Říkala jsem si: Třeba se toho chytí. Navíc všechny děti v jeho věku hrály nějaké odrhovačky, to ho vůbec nebavilo. On hrál klasiku – a výborně. Dodnes si pamatuju, jak jsme šli na jeho koncert a já cítila fakt takový štěstí, co jsme dokázali s tímhle klukem. Jak je dobrej, jak neudělal ani jednu chybu. On tím, že nemá moc emoce, ani nebyl nervózní. Byl soustředěnej, tehdy se ještě dokázal soustředit a namáhat... Ale můj otec vůbec neměl potřebu s námi třemi dětmi něco prožívat. Nic o našich životech nevěděl. Ale já o něm vlastně nepřemýšlím, ani ho nechci nějak rozebírat, na to jsem už moc stará. Ten jeho výrok ale o něčem svědčí. Já jsem tady sice málem umřela, ale mám teď ten román a kvůli tomu se ta adopce vyplatila. To může napsat jen někdo, kdo vůbec neví, co to je starat se o děti. Každej den, rok za rokem.

Mimochodem – stýkáte se se svou vnučkou, tedy s holčičkou, jejímiž rodiči jsou váš adoptivní syn a jeho nezletilá kamarádka?

My se už nechcem a nemůžem zaplíst do dalšího života, který k nám vlastně nepatří. Anebo jen nějak administrativně. Srdci člověk neporučí, tyhle schopnosti jsme s mužem už vyčerpali. Ale samozřejmě ji tady potkáváme, je to hezká holčička a já jsem vždycky nervózní, nevím, co mám dělat. Tak nedělám nic. Jinak je teď doma stav pohody. Žijem si, spolupracujeme, je to tak normální. Máme klid. Takhle jsme vlastně chtěli žít s klukama, věřili jsme, že některý věci půjdou samy, že je náš způsob života ovlivní.

Četl váš román některý ze synů?

Náš nejmladší to s knihama teda moc nepřehání. A tohle už prý vůbec nechce číst, nechce do toho pořád živýho problému zapadnout, dokonce ani když jsem mu řekla, jestli si uvědomuje, že jsem maturitní otázka. Ti dva starší nečtou vůbec, knihy k životu nepotřebujou. Prostřední syn nepřečet’ nikdy žádnou knihu. Prostě to nejde, on nepřevádí psaná slova do významu. Musel chodit do zvláštní školy, protože nezvládal učivo založené na textu. On to sice všechno přečet’, ale nevěděl, co ty věty znamenají.

Máte své adoptivní syny ještě ráda?

Tak já... nevím. Bráním se spadnout do těch nadějí a zklamání znovu. Asi se to nedá smazat, když s někým odžijete skoro dvacet let... Kromě toho, že jsme byli neustále podváděni, taky jsem se třeba už bála, že od nich chytíme žloutenku nebo kapavku, protože lidi, s kterýma to táhnou, jsou hodně rizikový. Já už se pak bála úplně všeho. Asi je nějak pořád mám ráda, když je mi líto, že svoje šance tak promarnili.

Vzpomenete si vůbec ještě někdy na ten den, kdy jste si z kojeňáku přinesli prvního synka?

To jsme tady tenkrát měli jen malou přízemní chatu. Nejvíc si vzpomínám, že tu najednou byla ohrádka a hračky. A že jsem najednou byla máma. Víte, když to dítě mít chcete a nejde to, když máte s mužem krásnej vztah a nedaří se ho naplnit, je to velký trápení. Tenkrát mě ničil už jen pohled na těhotnou. A ke kamarádkám, které měly děti, jsem už vůbec nechtěla chodit, prostě cvok. Asi bych dopadla jako ta babička, co kdysi jezdívala po Staromáku s kočárkem, ve kterým měla panenku. Já byla zrovna na gymplu a pamatuju si, jak jsme se tomu smáli. Adopce mě zachránila. Takže smysl měla. Táta to nakonec trefil – i když mírně vedle.

Úryvky z knihy

„Dej ji sem!“ „Já nic nevzal!“ „Kam jsi ji schoval?“ Rozbrečel se.
Předevčírem mu bylo sedmnáct.
Předevčírem dostal k narozeninám tisícovku.

Teď dotčeně brečel a tělo mu upřímnými vzlyky nadskakovalo. Bývaly časy, kdy jsem mu slzy zbaštila a rozbrečela se taky. A omluvila se za nespravedlivé nařčení. Bývaly časy, kdy jsem mu věřila, časy, kdy jsem neuměla šacovat. „Já se na tebe vrhnu a přede všema tě svlíknu!“ (Nikdo na cestě není, lidi možná šmírují v přilehlých zahradách, můj křik zní do daleka.) „Servu z tebe šaty a tu pajcku najdu, protože mi zmizela. Kde je?!“ „V peněžence.“ „Vždyť jsem ji prohledala, máš ji prázdnou.“ „Složená pod občankou.“ Byla tam. Poctivě složená na maličký čtvereček. Vzala jsem ji, popadla kolo a snažila se vyjet kopec zpátky. „Až vyhodíš láhve do kontejneru, naklušeš domů, jasný?“ Nohy jsem měla slabé. Celá jsem byla slabá, ačkoli jinak jsem byla napumpovaná na maximum.
Kolo jsem tlačila a horečně přemýšlela. Co udělám, až Lukáš za chvíli přijde? Nic.
Vyřešil to za mě, do půlnoci se neukázal. Když přišel, byla jsem nahoře v pokoji. Sama. (Marek zůstal přes noc v rodičovském bytě.) Nemluvila jsem s ním. Dalo mi hodně práce mlčet. To mu vyhovuje. Nají se, vleze do postele a usne, a tím se pro něj všechno z dneška uzavře. Že by se za krádež omluvil? To už nedělá. Poté, co se jednou omluvil, že mě okradl - a druhý den mě okradl znovu, jsem na něj při další omluvě křičela: „Přestaň krást a nemusíš se omlouvat!“ Přestal se omlouvat.

* * *

... „A když ses včera večer vykašlal na to, aby ses vrátil domů, jak jsem řekla, tak si dnes počkej, dokud se nevrátíme my. A nepokoušej se dostat dovnitř!“ Než jsme dnes s Markem odjeli, zamkli jsme dům, aby se do něj Lukáš nedostal - jen do předsíně. Zamkli jsme vnitřní dveře, co od nich nemá klíč. Aby po včerejšku pocítil, že takhle to u nás chodit nebude. (Ráno spal, dokud jsem neodešla se psem, a vytratil se dřív, než jsem se vrátila.) Přijeli jsme v jedenáct v noci. Lukáš seděl v předsíni a opíral se o vnitřní dveře. Byly rozdloubané, u zámku rozmontované, ale stále zamčené. Kolem se válelo nářadí. Šroubováky a dráty a narychlo udělaný šperhák. Jak se k němu dostal, když jsme zamkli dílnu? Okno bylo rozbité. Na zemi střepy. Všechno máme rozbité a vypáčené. Takhle si žijeme.

Přidat komentář