Jirkův tajný klíč k vesmíru

Anotace

Ukázka z textu

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Jak Jirka překročil práh dveří, došlo mu, že se vznáší - ani nahoru, ani dolů, prostě jen vznáší uprostřed pohlcující temnoty kosmického prostoru. Podíval se za sebe ke dveřím, ale ty byly beze stopy pryč a s nimi i cesta zpátky. A ta obrovská skála se stále blížila.
"Chytni mě za ruku!" zavolala Anička. Jirka poslechl a jak se drželi, ruce v kosmických rukavicích, cítil, jako by oba padali vstříc kometě. Připadal si, že je na tobogánu. Neustále zrychlovali a vzdálenost mezi nimi a skálou se zkracovala. Pod sebou viděli, že oblast komety přivrácená ke Slunci je jasná, zatímco druhá strana, kam sluneční paprsky nedosáhly, se topí ve tmě. Konečně přistáli do kupy zaprášené ledové tříště na přivrácené straně a mohli se tak rozhlédnout kolem sebe.
"Chi chi chi!" hihňala se Anička, když vstávala. Pomohla Jirkovi na nohy a oprášila mu skafandr od kousků špinavého ledu. "Tak co?" řekla. "Už mi věříš?"
"Kde to jsme?" zeptal se Jirka a byl tak vyjevený, že se zapomněl bát. Připadal si velice lehký. Rozhlédl se a viděl led, sníh a temnotu, jako by snad stáli na obrovské umolousané sněhové kouli, kterou kdosi mrštil do vesmíru. Všude kolem zářily hvězdy a jejich pronikavý svit dal zapomenout pomrkávajícím tečkám na pozemské obloze.
"Letíme za dobrodružstvím," odpověděla Anička. "Na kometě. Opravdicky - tohle není žádný výmysl, nebo jo?"
"To teda není," připustil Jirka. Neohrabaně poplácal rameno Aniččina skafandru. "Promiň, že jsem ti nevěřil."
"To nevadí," řekla Anička velkoryse. "Mě nikdo nevěří, proto jsem ti musela tohle všechno ukázat. A koukej, Jirko!" Máchla rukou kolem sebe. "Uvidíš planety sluneční soustavy." Sáhla do kapsy skafandru a začala vytahovat dlouhý kus lana, co měl na konci bodec, podobný stanovému kolíku. Přiložila bodec k povrchu komety a botou ho zašlápla do ledu.
Jirka ji pozoroval a zkusil povyskočit. Na Zemi mu skafandr přišel těžký, ale tady byl jako pírko, až tomu sám nemohl uvěřit. Připadalo mu, že může skákat jakkoliv vysoko bude chtít. Odrazil se přes malou prasklinu v ledu, ale tentokrát vyletěl dopředu a nic ho netáhlo zpátky. Vypadalo to, že poletí stovky metrů a už nikdy neuvidí Aničku!
"Pomóc! Pomóc!" volal vysílačkou, zatímco ho skok nesl dál a dál. Marně komíhal rukama ve snaze dostat se zase dolů na povrch. Anička se mu ztrácela v dálce a kometa pod ním uháněla pryč. Viděl spoustu malých prohlubní a kopečků, ale nic, za co by se mohl chytit. Konečně to vypadalo, že se skok mění v pád. Led se přiblížil a Jirka po něm sklouzl k hranici světla a stínu. Zvedl hlavu a uviděl Aničku, jak k němu opatrně běží.
"Jestli mě slyšíš, už neskákej!" ozvala se ve vysílačce. "Slyšíš? Už neskákej. Už ne - "
"Nebudu!" zavolal zpátky, ale to už byla Anička u něj.
"Tohle nesmíš dělat, Jirko!" řekla. "Mohl ses dostat na temnou stranu komety a tam bych tě nikdy nenašla! A teď vstávej, ty boty mají na podrážce malé hřeby." Zněla velice vážně a vůbec ne jako ta poťouchlá holčička, kterou si pamatoval z Erikova domu. "Kometa není jako Země," vysvětlovala. "Tady vážíme mnohem míň, takže když vyskočíš, můžeš odletět děsně daleko. Na kometě je všechno jinak. Hele!" Anička změnila téma. "Akorát na čas!"
"Kvůli čemu?" zeptal se Jirka.
"Kvůli támhletomu!" řekla Anička a ukázala na druhou stranu komety.
Za kometou se táhla stopa ledu a prachu, která byla čím dál delší. Jak stopa rostla, osvětlovalo ji světlo z dalekého Slunce a uprostřed kosmického prostoru se zatřpytily tisíce malých démantů.
"To je krása," špitl Jirka.
Chvíli s Aničkou jen tak stáli a tiše sledovali ten výjev.
Jirka si uvědomil, že ty třpytivé body se skládají z úlomků osvětlené strany komety.
"Ona taje!" zpanikařil a chytl Aničku za ruku. "Co když z komety nic nezbude?"
"Neboj," chlácholila ho Anička. "Jen se blížíme ke Slunci. To zahřívá osvětlenou stranu a z ní se odpařuje led. A toho je tu dost a dost na spoustu oběhů kolem Slunce. Navíc skála pod ledem neroztaje, takže se nemusíš bát, že se propadneme někam pryč do vesmíru."
"Já se nebojím!" ohradil se Jirka a ruku pustil. "Jen se ptám."
"Tak se ptej na něco zajímavějšího!" řekla Anička.
"A na co?"
"Třeba na to, co je s těmi kousky komety, když trefí Zemi?"
Jirka zvířil botou prach na povrchu a pak neochotně řekl, "No dobře, co je s nimi?"
"Výborná otázka!" zněla Anička potěšeně. "Kameny z ohonu komety začnou v zemské atmosféře hořet, a když se pak podíváš na oblohu, vidíš padat hvězdu - správně se ale říká meteor."
Dál stáli a kochali se ohonem komety, který se protáhl do takové dálky, že neviděli na jeho konec. Najednou to ale vypadalo, že kometa mění směr: hvězdy na pozadí se pohnuly. "Co se děje?" zeptal se Jirka.
"Pospěš!" řekla Anička. "Máme jen chviličku. Tady si dřepni." Rychle rukavicí otřela dvě místa na povrchu od ledového prachu. Znovu sáhla do kapsy a tentokrát vytáhla něco, co vypadalo jako horolezecké skoby. "Sedni si!" nařídila. Zarazily skoby do skály a protáhla jimi lano, které vedlo k přezce na Jirkově skafandru. "Pro případ, že by tě něco trefilo," vysvětlila.
"Jako co třeba?" chtěl vědět Jirka.
"Netuším, ale takhle to vždycky dělá táta," odpověděla. Pak se posadila vedle Jirky a vše zopakovala u sebe. "Máš rád horskou dráhu?" zeptala se.
"Nevím," řekl Jirka. Nikdy na žádné nebyl.
"No tak to brzo zjistíš!" rozesmála se Anička.
Kometa zjevně padala - nebo měnila směr tak, že to působilo jako "dolů". Podle pohybu okolních hvězd Jirka pochopil, že kometa letí obrovskou rychlostí. Nic ale necítil, žádné svrbění v žaludku, ani proudící vzduch kolem. Takhle si jízdu na horské dráze určitě nepředstavoval. Už ale věděl, že v kosmickém prostoru se věci mají podstatně jinak, než na Zemi.
Zavřel oči a zkusil se soustředit, jestli něco ucítí, ale nic se nezměnilo. S očima zavřenýma si najednou uvědomil, že něco tam venku musí kometu přitahovat, aby takhle změnila směr. A dávalo smysl, že to něco bude mnohem, mnohem větší než kus zmrzlé skály, na kterém s Aničkou svištěli vesmírem.