Dotek anděla

Anotace

Ukázka z textu

1.
Nebylo žádným tajemstvím, že si pan Kalenda občas rád „přihnul.“ Problém nastal, když ho popadl vztek a chuť se hádat a doma jaksi zrovna nebylo co „nahnout.“ Ten večer, kdy se opět rozpoutala hádka kvůli naprosté banalitě, která se rozrostla do obřích rozměrů, požadoval Luboš po své manželce „něco na uklidnění.“ Měl v sobě sice už láhev vína a nějaké to pivko, ale tím „něčím“ vždycky myslel tvrdý alkohol. Beky už svého muže dobře znala a pro tyhle případy měla vždycky nějakou tu láhev schovanou. Jenomže tentokrát bohužel neměla nic. Marně prolézala tajné skrýše, marně šmejdila ve skříňkách a poličkách. Ve spíži objevila jen na dně láhve trochu rumu, který jí zbyl z vánočního pečení. Jenomže dvě deci na utopení Lubošova vzteku opravdu nestačily. Když viděla, jak se blíží k domácímu baru, rozklepala se jí kolena. Luboš otevřel dvířka a nakoukl do poličky, kde stál jen aperitiv, pár lahví vína a vaječný likér.
„No to si snad ze mě děláš prdel?“ vyštěkl nahlas a práskl dvířky tak silně, že jeden jejich roh to nevydržel. Na koberec dopadl odštípnutý kus tmavého dřeva. Rebeka leknutím uskočila. S hrůzou očekávala, až se její manžel otočí.
„Nic doma nemáme? Vydělávám takový prachy a my doma nic nemáme?“ Jeho brunátný obličej a přimhouřené oči signalizovaly další výbuch. S očima upřenýma na krčící se drobnou ženskou postavičku k ní pomalu došel a takřka něžně zvedl její bradu tak, aby jí viděl do obličeje. Rebeka se třásla a jen tiše špitla: „Promiň, Luboši.“
Luboš se mile usmál a tiše pronesl: „Prominout? Ale jasně, že ti to prominu. Nemám přece důvod se na tebe zlobit.“ Rebeka na něj zírala a nevěřila vlastním uším. Její manžel se stále usmíval a dokonce ji hřbetem ruky pohladil po tváři. „Vlastně ti ani nemám co prominout miláčku,“ řekl klidným hlasem, „protože ty teď půjdeš a za hodinu tady na tom stole bude stát něco na uklidnění. Víš doufám, co tím myslím, nebo ne?“ Rebeka až moc dobře věděla, co tím myslí, jen nechápala, kde to má vzít.
„Luboši, víš, kolik je hodin? Všechny obchody jsou už dávno zavřený,“ snažila se vystrašená žena oponovat tím nejklidnějším hlasem, ve kterém byla prosba i strach zároveň.
„Říkala jsi něco? Tady je špatně slyšet.“ Beky věděla, kolik uhodilo. I přesto se však ještě jednou pokusila manžela přimět k tomu, aby svůj rozkaz odvolal.
„Luboši, prosím. Nemůžeš mě přece poslat něco sehnat, když dobře víš, že není kam“ zavzlykala Rebeka.
„Že nemůžu???“ otázal se se smíchem už tak dost podnapilý Luboš. „Opravdu si myslíš, že nemůžu? Tak se podívej!“ Luboš Kalenda chytil svou manželku za zápěstí a táhl ji do předsíně.
„Vypadni. A dokud něco neseženeš, neopovažuj se vrátit,“ sykl na ni a vyhodil ji z otevřených dveří na schody.
„Luboši, to přece nemůžeš myslet vážně? Kam teď mám jít? Všude je zavřeno. Přísahám, že hned zítra něco koupím,“ prosila mezi vzlyky Rebeka.
„Vypadni, ty krávo!“ zakřičel Luboš.
„Nech mě alespoň oblíknout. Je únor, nemůžu jít jen ve svetru. A nemám ani peníze.“ Beky se zoufale snažila zvrátit manželovo šílené rozhodnutí. Místo toho však sklidila jen výsměch a pohrdání.
„Tady máš svý krámy a táhni. Bundu nepotřebuješ. Aspoň budeš dřív zpátky a nebudeš se někde courat.“ Hodil po Rebece její kabelku a zavřel dveře. Beky stála v mrazivé noci před vlastním domem, kam se směla vrátit jen za určených podmínek. Byla v koncích. Sama sebe se ptala proč. Proč s ní takhle zachází? Proč ji tak nenávidí… Až po letech jí došlo, že se tehdy měla ptát jinak. Proč být s člověkem, pro kterého nic neznamená…

2.
Na centrálním příjmu porodnice už na ni čekal informovaný personál. Sestra Rebeku posadila na vozík a vezla na vyšetřovnu hned vedle porodního sálu. Za dvě hodiny na to už se z onoho sálu ozval první křik Kristýnky Kalendové.
„Už jsem volala tatínkovi. Odpoledne se na vás přijede podívat. Moc vás pozdravuje.“ Sestra vyřídila vzkazy, přikryla vyčerpanou novopečenou maminku čistou peřinou a ještě dodala, ať si teď na chvíli odpočine. Poté odešla do vedlejší místnosti a Rebeka zavřela oči.
Beky se Luboše nemohla dočkat. Měla pro něj hned dvě překvapení. V postýlce vedle jejího lůžka odpočíval malý růžový drobeček a v šuplíku nočního stolku se v obálce krčilo maturitní vysvědčení se samými výbornými. Ten droboučký uzlíček štěstí vložila svému manželovi do náruče hned poté, co vešel do pokoje. Obálku s výsledky svého čtyřletého úsilí si ale schovala až na příchod domů.
První týden po návratu byl pro Beky hotovou idylkou. Luboš se staral o ni a v rámci svých možností a zkušeností i o domácnost. Dokonce se z něj stal milý a pozorný manžel. Škoda, že je to jen na pár dní, posteskla si Rebeka. Ale třeba se teď změní. Má přece svou vytouženou Týnku. Příchodem dítěte do rodiny se už změnila spousta mužů, uklidňovala svou nervozitu Rebeka. A ještě jedna věc ji trápila. Stále nenacházela odvahu říct manželovi o svém utajovaném studiu. Snad proto, že někde v hloubi duše tušila, jaká bude jeho reakce.
Měsíce ubíhaly, Luboš se opět změnil z pana úžasného na „starého“ Luboše Kalendu a Rebeka usoudila, že má ještě víc jak dva roky, než si bude hledat novou práci a tak zatím není nutné manžela seznámit se skutečností, že už nebude muset pátrat pouze v nabídkách dělnických profesí.
Trávila spoustu času se svou milovanou dcerou, ale zároveň úzkostlivě dbala na to, aby svému manželovi zajistila teplo rodinného krbu. Zatímco ona věnovala veškerý svůj čas dítěti a domu, Luboš si užíval života naplno, jakoby ani žádnou rodinu neměl. Jeho týden co týden se opakující pozdní příchody se protáhly z noci až do rána. Nebylo žádnou výjimkou, když domů dorazil v době, kdy jiným už dávno začala ranní směna. Vysvětlení? Nebylo třeba. On se přece nebude nikomu zpovídat. To byla jeho obligátní odpověď, na kterou měla nepsaný zákaz cokoli namítat. I přes jeho dominantní a arogantní chování ho však stále milovala. Snad tisíckrát sama sebe přesvědčovala, že se chodí jen bavit, ale určitě ji nepodvádí. Vždyť má Týnku, jeho malou princeznu, jak často říkával. Nikdy by přece neriskoval, že o ni přijde.
Netrvalo dlouho a poznala, jak strašně se mýlí. Podváděl ji kdykoli a kdekoli. Na večírcích, na služebních cestách a dokonce i po večerech v kanceláři. Svou manželku doslova nesnášel, protože dobře věděl, že i ona „ví“. Jeho nejlepší a nejspolehlivější obranou byl útok. Měl to vyzkoušené a mohl si být jistý, že pod kulometnou palbou jeho nadávek a výhružek, že s hysterkou dál nebude žít, Rebeka vždycky ustoupí a navíc se ještě za svá nařčení omluví. Tehdy ještě netušila, že čím víc se omlouvá a odpouští, tím víc u něj klesá a zcela ztrácí své hodnoty. Myslela si, že když bude krotká a víc než tolerantní, dokazuje mu tím svou lásku a oddanost. On ji však považoval za slabocha a ubožáka, který sebou nechá vláčet a manipulovat. Vzhledem k jeho způsobu života mu však tento stav náramně vyhovoval. Rebeka postupně ztrácela i poslední zbytky své hrdosti a její manžel tak získal jedinečnou příležitost svým křikem, svými rozkazy a svými výhružkami řídit nejen chod rodiny, ale celý její život. Začala se chovat tak, jak její manžel chtěl, říkala, co chtěl, a dělala, co jí poručil. A dokázal zajít skutečně hodně daleko.
3.
Rebečiny obavy byly oprávněné. Místo gratulace k dosaženým úspěchům se jí dostalo jen nadávek, urážek a vyčítání. Prý kvůli tomu fláká domácnost, starost o Týnku i o něj. Jako už bezpočtukrát, jal se opět svou nespokojenost řešit alkoholem. Tentokrát se už ani nenamáhal chodit si nalévat. Právě otevřenou láhev koňaku si postavil přímo na stůl a jen si doléval. O co víc se snižovala hladina v láhvi, o to víc se zvyšovala hladina Lubošova vzteku. Když Beky viděla, jakou rychlostí v něm alkohol mizí, hrozila se toho, co přijde.
„Už dlouhou dobu jsem si myslel, že něco není v pořádku. Můj instinkt mě, jak je vidět, opět nezklamal. Ty se prostě nezměníš. Tvoje intriky překračujou všechny hranice. Zajímalo by mě, z čeho jsi to platila. Snad ne ze svýho. Z těch pár sraček, který dostáváš? A jestli jo, pak to pro mě znamená jenom jedno – okrádáš tím rodinu. Jen proto, aby sis plnila nějaký svý zkurvený představy a sny, okrádáš naši dceru. Uvědomuješ si to vůbec? Tak takhle děvenko ne. Ode dneška si to rozdělíme. Každý za své. Ty mi budeš hezky dávat půlku veškerých nákladů na tuhle rodinu, které jsem až do teď platil já. Dostaneš ode mě peníze jen na Týnu. Nakupovat si budu sám a ty se živ taky sama. Uvidíme, kolik ti zbyde a jestli budeš schopná si financovat další kraviny.“
Rebeka byla šokovaná. Čekala hodně, ale tohle její očekávání daleko předčilo.
„Luboši, když ti dám půlku nákladů, zbydou mi pár korun. Kdybych chodila do práce, měla bych o hodně víc, to přece víš, ale z mateřské to prostě nedám.“
„No, tak to máš, holka, smůlu. Budeš se muset uskromnit. Alespoň ti konečně dojde, že tě celou dobu živím a přestaneš utrácet cizí peníze.“
„Ale já jsem přece doma s naší dcerou. Oba jsme ji chtěli a nemůžu za to, že částka, kterou určil stát, je tak nízká.“ Rebeka se přestávala ovládat. Cloumala jí lítost, nespravedlnost, ale už i vztek, jak si její manžel dovoluje s ní mluvit.
„Kecy nemaj cenu. Chci od tebe půlku nákladů. Tečka. Doufám, žes to pochopila.“ Luboš se postavil a vrávoravým krokem přešel doprostřed místnosti. Jeho nepřítomný, alkoholem zakalený pohled jí naháněl strach. „Podívej se kolem sebe, ty nulo. Máš snad pocit, že něco z toho, co tady vidíš, je z tvých peněz? Asi těžko, co? Tak co třeba tohle?“ Luboš ukázal na konferenční stolek uprostřed místnosti.
„Ten jsme přece kupovali spolu, Luboši. Byla to naše první společná věc.“ Beky se rozplakala. Vzpomněla si, jak ho spolu vybírali. Jak byli šťastní, že už si zakládají svou vlastní domácnost.
„Jooo,“ smál se hlasitě Luboš. „Vlastně jo, kupovali jsme ho spolu. To si pamatuješ dobře. A pamatuješ si taky, kdo to platil? Ty snad? Co? Tak mluv! Kdo to platil?“ Rozzuřený Kalenda držel svou manželku pod krkem a surově s ní cloumal.
„Mys… le… la jsem…“ Rebeka se snažila odpovědět, ale její řeč byla nesouvislá a roztrhaná, jak s ní manžel třásl.
„Jo tak ty