Vlasta Burian na scénu!

Anotace

Ukázka z textu

Svobodná republika Žižkov

V činžáku v Riegrově ulici, kam se Burianovi z Liberce nastěhovali, se dbalo na toto nařízení do chvíle, kdy se zdálo, že zaběhlý řád je porušen. Pár dnů po příchodu nové partaje se ozvalo kokrhání, slepičí kdákání a mečení kozy. Opakovalo se to i příští večer. Nájemníci si začali stěžovat, že to není dům, ale cirkus. Věc šla tak daleko, až se jí ujala c. a k. policie. Pan Burian, nyní zaměstnanec pražského celního úřadu, byl pro vyšetřující orgán nejodpovědnější osoba, a když se zaručil svou ctí, že v jejich domě, ani v žádném jiném v nejbližším okolí nikdo domácí zvířectvo nepěstuje, bylo vyšetřování zastaveno.
Strážník jen kroutil hlavou:
„Dobrá, jak si to ale vysvětlujete?“
„A co když je ten koncert žertem nějakého povedeného rošťáka?“ vmísil se do debaty jeden ze sousedů.
Pan Burian již neměl stání, doprovodil četníka na konec ulice a spěchal domů. Kdo jiný by dokázal imitovat, a to naprosto věrohodně, jakékoliv zvíře, než jeho povedený syn?
„Ještě jednou,“ popadl mládenečka za odstálé ucho, „a uvidíš, zač je toho loket, uličníku!“
„Za co, tati?“ kňoural nenapodobitelně Vlasta, a hledal po dlouhé době pomoc u matky, která si však přisadila:
„Však ty víš…“
Oba znali svého syna velice dobře. Věděli, že se umí v okamžiku proměnit v uzlíček neštěstí. Líce se mu propadly, pohled ztesknil, šilhal žalem. I slzičku dokázal uronit, žádala-li to situace. Uměl nasadit kňouravý hlásek, nad nímž by se i to nejzatvrzelejší srdce ustrnulo. Tato schopnost ho již vytáhla z nejedné bryndy, ale na rodiče dávno přestala platit. Nepochybovali o jeho vině. Ještě mu nebylo dvanáct let, a už vynikal jako hlasový žonglér. Stačilo, aby se na okamžik zaposlouchal do zvuku plechu zmítaného větrem, a už zaplnil vrzáním své okolí. A kde mu nestačila ústa, pomohl kousek papíru, stéblo, dlaň, klíč nebo třeba hrdlo lahve. Po letech tuto svou obdivuhodnou schopnost vysvětloval:
„Scénický herec má vládnout všemi složkami svého ducha i těla tak, aby mu nebylo nic nemožným. Tak jsem se brzy naučil stříhat ušima, napodobovat zvuky zvířat a přírody, tančit, skákat, zpívat, hrát fotbal a pískat na prsty. To byl základ. Z něho jsem došel k člověku, neboť koneckonců každého člověka lze zachytit některým z těchto tělesných projevů…“
Vlasta Burian proslul napodobováním a imitováním zvířecích hlasů už jako školák. Jedinečně zvládl umění vykouzlit obrovskou škálu všech možných i nemožných zvuků, což časem zúročil nejenom v kabaretu, na divadle či ve filmu, ale i v rádiu, ve svých pravidelných „rozhláskách“.