Nebe nemá dno

Jako základní výzvu románu Nebe nemá dno vnímám myšlenku vaší hrdinky: Musím pryč, chci domů, i když nevím, kde to vlastně je. Je to pravda nebo spíš póza?
Je to momentální pocit. Ona se tak cítí ve chvíli, kdy jí umírá otec. Pro ni v ten okamžik pocit domova, ve kterém vyrůstala, dům, do kterého je zvyklá se vracet, v této podobě nenávratně mizí. Dochází jí, že domov je tam, kde má nejbližší, kde se cítí bezpečně. Celá kniha je částečně hledáním domova nebo pocitu, kde jsem vlastně doma. Tak se ptá spousta lidí a odpověď nemusí být jednoznačná, určitě ne ve smyslu geografickém, jako třeba Česká kotlina nebo dům v ulici xy. Pocit domova dávají lidé, kteří jsou nám blízcí, se kterými ho sdílíme.

A co člověk vidí, když pohlédne na dno, nebo naopak jeho duše vyletí z těla ven?
Hlavní postava knihy, Ama, postupně objevuje, že dno, na které dopadá, se pod ní láme a ona padá na další dno, pod kterým je další - že ta dna nemají dno. Dostává se tak do volného pádu. Uvědomuje si, že letí a je jedno, kterým směrem, že nahoru je dolů a naopak. Jde o bezprostřednost zážitku. A co se stane, když se duše uvolní z těla? Člověk pochopí, že není tělem. Hranice fyzické existence mizí a on získává jiný pohled na sebe, na život.

Hodně lidí odtud jezdí do pralesů Jižní Ameriky, aby dílem utekli před sebou samými, nebo se naopak o sobě daleko víc dozvěděli. Proč zrovna tam?
Rozmanitost džungle vás tak zahltí, že je těžké najít na této planetě podobný prostor, ve kterém člověk natolik splývá s prostředím, až začne vystupovat sám ze sebe. Po pár týdnech se naprosto automaticky, i když nepoužíváte žádné psychotropní látky, dostanete do stavu rozšířeného vědomí. Příroda působí tak mocně, že vás rozloží na atomy, spolyká a zase vyplivne. Člověk, který se ptá, kdo je a kam směřuje, se začne dívat daleko víc dovnitř. Uvědomuje si, že je sám přírodou a jediná jeho šance na přežití je být s okolím co nejvíc v harmonii. V civilizaci v nás převládá pocit, že máme věci pod kontrolou, že cosi řídíme, ovlivňujeme. Prales nám na naše jízdní řády kašle a člověk, který nepřizpůsobí činnost a tempo podmínkám, počasí, terénu, na to rychle dojede. V džungli je snaha všechno řídit směšná a nebezpečná. Naopak si uvědomíme vlastní limity a zároveň naše propojení s přírodou, jak jsme na ní závislí.

Vaše hrdinka právě silně vnímá sepětí s přírodou, přímo s bylinou. Uvědomila jste si to až v džungli, nebo jste to věděla už tady?
Moje hrdinka se v knize pouze rozvzpomíná. V džungli je celé týdny o samotě, bez elektřiny, bez kontaktu s lidmi, a díky intenzitě vjemů, kterými je obklopena, si postupně začne vybavovat to, co věděla už jako dítě. Vrací se jí způsob vidění světa, který zapomněla, který odložila, aby se zařadila do takzvané normální společnosti. Džungle jí připomíná, kdo vlastně je.

Ulpíváme ne na vizích, ale na jejich interpretacích, které jsou často úplně mimo, píšete také. Čím si vysvětlujete, že tomu tak je?
Je to „bezpečnější“. Pokud se necháváme vést vizí, tak nás na cestě čeká spousta nepředvídatelných okamžiků, nemáme nic jistého, nevidíme, kam povede příští krok. Ale my chceme jistotu, a tak si uděláme dobrý plán, krok za krokem, a ten se pak snažíme plnit. Díky tomu máme pocit, že situaci ovládáme a řídíme. V tu chvíli se nám bohové smějí. V případě, že jdeme za vizí, musíme nechat věcem volný průběh a jít s pilotní vlnou, jak říkají kvantoví fyzici, nebo následovat vizi, jak říkají indiáni v Severní Americe. Ti se snaží vizi jen zahlédnout, nikoli osedlat, analyzovat a vecpat do excelových tabulek, protože v ten moment je z vize bankovní výpis. Naší kultuře je hledání vize cizí, v přístupu převažuje racio, sny nemají velkou váhu. Domorodé kultury považují sny a vize za důležitou součást života, svět snové reality je pro ně stejně skutečný jako svět fyzický.

A jaká vize je vám nyní blízká?
Severoameričtí indiáni věří, že když o své vizi začnou mluvit, tak je to, jako kdyby se pokoušeli chytat vítr. Radši ji nechávají nevyslovenou svobodně povlávat na obzoru.

Sebezpytování Kdo jsem? Proč mi blízký navždy odešel? Dá se před nemocí utéct? To jsou některé otázky, které se snaží pokládat autobiograficky laděná próza Hany Andronikové, která po osmi letech vydala nový román Nebe nemá dno (Odeon). Je to nejen formálně netradiční próza, nenajdeme v ní jediné velké písmeno, ale tvůrčí počin o dnešním člověku, který si dokáže za odpovědí zajet do amazonského pralesa, Londýna i mezi indiány Severní Ameriky. A v sepětí s přírodou hledat záchytné body, aby se nejen neztratil, ale aby přežil. Přímo existenciální téma.

25.10.2010  Právo  str. 16  Kultura

Jaký je to pocit po takové době své „dítě“ vypustit do světa?,/span>
Pocit je to samozřejmě dobrý. Jsem ráda, že v tuto chvíli si kniha jde svou vlastní cestou. Vložila jsem do ní svůj příběh, vyprávěla jsem, jak nejlépe jsem uměla, a teď je na ní, jak si přitáhne čtenáře. Já už jí můžu jen popřát hodně štěstí a zamávat šátečkem. (Úsměv.)

Na rozdíl od vašeho debutu je Nebe nemá dno autobiografickou knihou. Nevím, do jaké míry mám pravdivé informace, ale prý jejímu vzniku předcházely pohnuté události ve vašem životě. Bylo pro vás psaní jakousi katarzí?,/span>
Informace o autobiografičnosti Nebe je pravdivá. (Smích.) Osobně knihu nepovažuji za román, ale spíš za dokument či reportáž, protože proměto není vůbec žádná fikce. Psaní pro mě bylo určitě katarzí, i když jsem o tom takto neuvažovala. Katarze je silné slovo, ale v tomto případě asi naprosto vhodné. Touto knihou jsem se rozhodla sdílet něco hodně niterného a osobního, což zároveň znamenalo překonat strach z takového kroku. I v tom pociťuji velké osvobození.

Můžete pro čtenáře poodkrýt něco z děje?
Nebe nemá dno je knihou o svobodě. Je knihou hledání souvislostí a probouzení nebo spíš rozpomínání se. Hlavní postava se dozvídá, že má rakovinu, což jí obrátí život vzhůru nohama. Diagnóza se tak stává impulzem k výpravě do amazonského pralesa a pak i nevadské pouště, kde se pokouší znovu najít smysl života. Stane se takovým novodobým Parsifalem a cestou objevuje nové krajiny a prostory uvnitř i vně, propojuje zdánlivě protichůdné a neslučitelné komnaty, nachází paralely mezi světem domorodých šamanů a kvantových fyziků, mezi notovým záznamem a matematickou rovnicí. Uvědomuje si, že její příběh je zároveň vaším příběhem a naopak, že se prolínají, zapadají do sebe. Text střídá deníkové záznamy s cestopisnými črtami a prolíná je s e-maily a pohledy do nejhlubšího nitra.

Zajímalo by mě, zda už máte na novinku nějaké ohlasy a kdo byl vaším prvním kritikem?
Prvními předskokany, kromě šéfredaktora Odeonu, byli dva z mých přátel, kteří četli knihu ještě před vydáním a svými hlasy a postřehy se také podíleli na její finální podobě. Ohlasů je, za tu krátkou dobu, co je kniha na trhu, překvapivě hodně. Chodí mi dopisy od čtenářů, často velmi dojemné, kteří mají potřebu napsat o svých pocitech a často sdílet i kus svého životního příběhu. To je ta nejlepší odměna. (Úsměv.)

30.10.2010  Zlínský deník  str. 7  Kultura Zlínského kraje

Nebe nemá dno

Čas od času lze zaslechnout názor, že spousta lidí schopných prosadit se literárně zamířila do byznysu a nemá ani čas, ani už chuť psát. Vy jste postupovala opačným směrem, z byznysu do literatury...

Představu, že budu psát, jsem měla vždycky. Studovala jsem češtinu, angličtinu a psychologii a oněch zhruba šest let v byznysu jsem si střihla v podstatě jen proto, že jsem tu příležitost měla. byl rok devadesát dva, země těsně po revoluci, já čerstvě po škole, v ruce diplom a dluhy, kam jsem se podívala. Chtěla jsem zůstat v Praze, potřebovala jsem z něčeho žít. V tu chvíli se otevírala spousta možností, mezinárodní firmy chtěly hlavně lidi bez bolševické minulosti, takže většinou stačilo mít školu a umět anglicky, aby člověk dostal zajímavou práci a taky příležitost se rychle vyhoupnout nahoru. Nese to s sebou pochopitelně i daň v podobě rychlého vyhoření, ale taková byla doba. Přišla velká vlna a já si jen vzala surfovací prkno a svezla se. Nelituju toho, i když jsem si časem uvědomila, že to není až tak úplně moje vlna.

V roce 1999 jste z byznysu odešla psát. Tou dobou už jste měla prvotinu rozepsanou?

Ano, to už jsem nějakou dobu psala a zároveň chodila do práce, což nemohlo dlouho vydržet. Dělala jsem tehdy v PPF, kde to bylo sice zajímavé, ale taky dost náročné. Když jsem si pak doma sedla po celodenním fofru k psaní, bylo devět, navíc mi často trvalo několik hodin, než jsem přehodila výhybku. Když se to rozjelo, psala jsem třeba do čtyř do rána, ale druhý den jsem v práci neměla žádný fortel. Po čase jsem se musela rozhodnout.V ten okamžik to vypadá dramaticky, protože jedete v rychlíku a zdá se vám, že se z něj nedá vyskočit. Žijete v takové nablýskané mašině, která vás živí, dává vám značně vysoký životní standard a pochybujete, že se bez ní dokážete obejít. Ale když vyskočíte, nestane se vůbec nic, jenom se vám šíleně uleví. a mašina si běží dál.

Takže to nebylo jednorázové rozhodnutí, ale dlouho dozrávalo.

Přesně tak, v člověku to roste, zraje, chvílemi tleje... dlouho si ani nemusíte uvědomovat, v jakém žijete presu, ale jakmile to zjistíte, začnete přemýšlet, co vlastně chcete: je důležitější mít každý měsíc na účtu nějakou nadpřirozenou sumu anebo dělat, co vás skutečně naplňuje? Mě byznys ze začátku bavil, jako nová hračka, spousta zajímavých lidí, podnětů, cestování po světě.Firma RJR tady tehdy začínala od nuly, byli jsme tam taková partička mladých lvů, co chtěli udělat díru do světa :­) bylo to dobrodružství, ale po pěti letech se mi celý ten svět byznysu zdál vlastně pořád stejný, i když jsem změnila firmu. rozhodnutí odejít bylo jasné, jen si pak musíte samozřejmě probrat účty a seškrtat svý nároky na minimum, přizpůsobit se životu bez tučných příjmů.

Odešla jste tedy z byznysu dopsat svou prvotinu, „zvuk slunečních hodin". Příběh se odehrává na různých místech po světě, která osobně znáte, a to v době meziválečné, válečné a zarámovaný je jedním setkáním v roce 1990. Svádí k dojmu, že je inspirován historií vaší rodiny, leč není. Jak vás napadlo toto téma?

To asi neumím úplně přesně vysvětlit. přišlo to jako bouřka, tedy nevím, jak si blesk vybere, do čeho praští. Takže z neznámého důvodu si téma vybralo mě. Zdály se mi různé sny, někdy jsem měla dojem, jako by někdo chtěl skrze mne promluvit. Hlavní příběhová linie nemá s mojí rodinou nic společného, přestože se v knize přirozeně objevují střípky z rodinných historek. Fascinoval mě pohled na to, co se tu ve třicátých a čtyřicátých letech dělo, jak se tady lidem v rozmezí pár let obrátil život několikrát po sobě naruby. Přitom jsem si říkala, že o válce a koncentrácích vlastně ani psát nechci, ale ta fascinace příběhem jasně zvítězila.

Úplně jinou autorskou situaci představuje váš nový román „Nebe nemá dno", kde zachycujete události svého vlastního života. Závažná diagnóza, odjezd do peru, pobyt v džungli a posléze v nevadské poušti... Proč jste se rozhodla psát o tomto náročném životním období?

Měla jsem původně rozepsanou jinou knihu, z níž jsem pak do „nebe" začlenila jenom část, která se stala jakýmsi prologem. Původní kniha se pracovně jmenovala „Blues", měla jsem napsaných asi 120 stránek, jenže v té době se začaly dít věci, které mě vedly úplně jinou cestou, a pro mě najednou nemělo smysl v započaté knížce pokračovat. to, co se mi dělo, bylo daleko silnější, důležitější, všechno ostatní vedle toho vybledlo. Zápisky z džungle oproti tomu nebyly původně určeny k publikaci, vlastně jsem nevěděla, jestli se vůbec vrátím, v tu chvíli mě moc nezajímalo, jestli ještě něco vydám. Poznámky jsem si psala, abych se úplně nerozpadla, abych věděla, který je den, abych nezapomněla intenzitu stavů, kterými jsem procházela. zápisky to byly tak autentické, že jsem některé pasáže při zpětném čtení nemohla rozluštit, netušila jsem, o čem je řeč, z pozdějších záznamů ale občas vysvítá jistá dávka naděje, že se třeba vrátím a budu moct své prožitky sdílet. Knihu jsem nakonec vydala hlavně proto, že by mohla pomoct lidem, kteří se v životě dostali do podobné šlamastyky.

V „Nebi" píšete, že psaní je stavění mostů. Kdy přesně jste se rozhodla tento most postavit?

Nebylo to myšleno tak, že bych stavěla jeden most, možná spíš mosty. jde o hledání souvislostí, vytváření určité pavučiny. jako když se z výšky díváte na Manhattan - je to ostrov, spojený mosty s pevninou a dalšími ostrovy. Jinak než po mostě se z něj ani na něj nedostanete.

„Nebe" je z velké části složené z vnitřních úvah, e ­mailů a skypeových chatů. Je to důvod, proč jste v textu zrušila velká písmena na začátku vět a v názvech? Ve svém vnitřním monologu člověk v malých a velkých písmenech nemyslí, v emailech a chatech je řada lidí nepoužívá...

Vnitřní monolog? Přinejmenším dialog, a nejen vnitřní, protože ho vedete s okolím, které se do vás tlačí na každém kroku, s rostlinami, opicemi, hmyzem. Ale velká písmena jsem zrušila z jiného důvodu. když jsem se dozvěděla diagnózu, rázem zmizely opěrné body, na které jsem byla zvyklá. je to, jako když chodíte ulicemi, které nemají názvy, jedete po silnicích bez dopravního značení. Jedna z možností, jak to vyjádřit textem, je vymazat interpunkci nebo velká písmena - opěrné body při četbě. Tímto způsobem na čtenáře můžu přenést ten obrovský tlak, tu dezorientaci, kterou člověk zažívá. a čtenář to časem přijme a zvykne si. Koneckonců pravidla si vytváříme sami, jsou to naše tiché dohody.

Váš román je také hodně o boji s vlastními strachy. Na jednom místě v něm píšete: „otázkou je, jak žít bez iluzí, aniž by se člověk posral strachy". Je tohle vůbec možné?

Boj s vlastními strachy nemůžete vyhrát, strach můžete jen přijmout, podívat se, jak vypadá, co je za ním. v momentě, kdy přestanu zdrhat či bojovat, uvidím kus sebe sama, nějakou část, která doposud tlela v temnu a teď se dere na své místo na slunci. Když s ní navážu kontakt, začne se měnit, přestane mě strašit nebo ohrožovat. z místa strachu přichází velká síla, když ho přijmu, může se stát mým velkým spojencem. to ovšem neznamená, že se občas neposeru strachy.

Jak vypadal váš běžný den v džungli? Co jste tam vlastně všechno dělala?

Tady, v civilizaci, ráno vstanete a sáhnete na vypínač, rozsvítíte, jdete do koupelny, otočíte kohoutkem a ona z něj teče voda, dáte prádlo do pračky a ono se vypere. v džungli je všechno tohle náročná produkce. Bez elektřiny začíná den v šest ráno a končí v šest večer se soumrakem, dalších dvanáct hodin je černočerná tma. Domorodcům trvá dvě hodiny, než zasednou k snídani. Musí naštípat dříví, rozdělat oheň, natahat vodu z řeky, až pak se začne vařit. Jen se ráno umýt v rozvodněném potoce může být náročný úkol, pokud celou noc lilo. taky praní je zábava na celé hodiny, navíc v džungli je člověk za pár vteřin špinavý, takže je nutné prát dost často, jinak se vám do propocených triček pustí hmyz, který sežere, na co přijde. Den vám uběhne, než se otočíte. když padne tma, je dobré nefrajeřit a zalézt do pelechu, pod moskytiéru. Tam můžete číst s čelovkou na hlavě, dokud se vám písmenka nezmění v červy, nebo si něco psát, dokud vám vlhko nezkroutí papír. Mobil nebo notebook jsou na nic, při té vlhkosti vzduchu všechny tyhle vymoženosti záhy chcípnou.

Účastnila jste se i tamních rituálů. Co je to ayawaska? V rámci šamanovy léčby jste z ní musela pít opojný odvar.

Ayawaska je popínavá rostlina, její větve vypadají jako stará lodní lana.Domorodci je roztloukají palicí, až se rozpadnou na vlákna, ayawaska přitom mění barvu, na vzduchu zoranžoví. Příprava je spojena s rituály, lidé džungle rostlině zpívají, musí si ji předcházet, aby s nimi sdílela svou sílu. Připravují z ní odvar, do kterého přidávají ještě čakrunu, rostlinu s vysokým obsahem dmt - říkají, že čakruna je světlo a ayawaska síla. Ayawasku můžete znát i pod jiným názvem, třeba z burroughsových a ginsbergových „dopisů o yage". Je to jedna a táž bylina.

Takže patří do jedné rodiny s peyotlem nebo syntetickým lsd? V tom případě chápu, že některé vaše zápisky byly zpětně nerozluštitelné...

To nebylo nutně způsobeno ayawaskou.V džungli jste vystaveni neskutečné záplavě vjemů - zvuků, vůní, pachů - a navíc se vám tam časem zostřují smysly, takže jste vjemy doslova zahlceni. Nemusíte ani pít ayawasku, abyste se dostali do stavu rozšířeného vědomí. takže pokud si po půl roce čtete popisy nějakých svých vizí nebo pocitů, může se stát, že si už nevybavíte, co se vlastně dělo.

Domorodci v pralesích dokážou třeba v noci určit, jak početné je stádo divokých vepřů, které pije u řeky 500 metrů od nich a které není ve tmě vůbec vidět. Očistila jste si za ty měsíce vnímání až do takové míry?

Po nějaké době se ve vás skutečně něco mění, postupně se vám vrací instinkty, ožívá ona živočišná část, kterou civilizace tak účinně decimuje. Začala jsem být extrémně citlivá na pachy, na zvuky, líp jsem se orientovala ve tmě. Po pár týdnech jsem rozeznala, jestli je půlnoc nebo jestli je před úsvitem, i když tma je stejně hutná, ale džungle jinak voní, vydává jiné zvuky, má jiný rytmus. Ve tři ráno řve jiný pták než v pět. Po měsíci, který jsem strávila v chýši o samotě, jsem věděla, že se blíží opice, ještě než byly slyšet.Poznáte je po čichu. samosebou nevnímáte jen přítomnost zvířat, ale taky rostlin, vidíte je jako bytosti, se kterými se dá komunikovat, všechno na vás mluví. domorodci tvrdí, že se v noci probouzejí duchové rostlin, a mají recht, v noci to teprve nabere pořádné grády.

Jaký je pak s takto rozšířeným vnímáním a vizemi návrat do civilizace? Lze si je alespoň po nějakou dobu uchovat?

Řekla bych, že ano, ale chce to jistou dávku úsilí. ze začátku je to těžké, musíte se naučit žít v různých dimenzích zároveň, musíte neustále obnovovat spojení, oživovat ty čerstvě nalezené světy.Jde to postupně, jako když se učíte hrát na hudební nástroj. Máte talent, někde to ve vás je, ale chce to trénink. pak to funguje, jako když u rádia přelaďujete frekvence. člověk prý využívá asi jen 10 % kapacity mozku, takže je namístě otázka, k čemu je těch zbylých 90 %, pohybovat se napříč různými světy je fajn, dokud je dokážu od sebe odlišit. jen těžko bych tady mohla přijít na úřad a před svědky se bavit s duchem havrana, nebo s vlkem či medvědem, kteří mne doprovázejí ve světě dejme tomu paralelním, jak o tom v knížce píšu. Skončila bych v blázinci.

Zájem o duchovní systémy přírodních národů kombinujete se zájmem o kvantovou fyzikuJaké jste s knihou sklidila reakce od zapřísáhlých alternativců a naopak od vyznavačů vědy?

Neznám žádné zapřísáhlé alternativce, ani žádné zapřísáhlé vědce, setkávám se s reakcemi lidí, které kniha oslovila, což je přirozené, vždycky mě potěší, když se se mnou někdo podělí o svůj zážitek z četby. Spíš mě překvapuje, kolik lidí je otevřených právě onomu propojování zdánlivě nesourodých světů, kolik lidí nepatří do klubu zapřisáhlých.

Existuje zde ale třeba společnost český klub skeptiků Sisyfos, složený převážně z vědců, který se rozhodl upozorňovat na nevědecké bludy šířené mezi lidmi, například na některé druhy alternativní medicíny apod.

Sisyfos jsou vědci? To jakože dělají sisyfofskou práci? A co je věda? Věda je víra v nevědomost expertů - to prohlásil Richard Feynman, vědec na slovo vzatý: z jeho výroku zní obrovská sebereflexe, vědomí, jak málo toho víme o fungování světa. je legrační, když se nějaká skupina lidí staví do role vševědoucích soudců, a je jedno, jestli jsou to vědci nebo kanovníci. Dřív si právo na veškeré vědění uzurpovala církev a nakonec díky tomu vynalezla inkvizici. Pokud tomu dobře rozumím, tak si tady vlastně klademe otázku o poznatelnosti světa. Z čistě vědeckého hlediska je vesmír prý nekonečný, když tuto hypotézu přijmu, tak z toho logicky vyplývá, že je nepoznatelný.Ale právě v tom je ten rajc. Skutečný badatel se musí umět nadchnout pro něco, co z hlediska „normálu" vypadá jako fantasmagorie.Jak se třeba skeptikové chechtali, když se první lidé pokoušeli vymyslet stroj, který létá... já se ptám, co mi skepse jako taková přináší.Obohacuje mě nebo jen vysává a otravuje, je konstruktivní nebo destruktivní. apriori skeptický úšklebek je naší kultuře sice vlastní, ale je za ním de facto jen strach z nepoznaného. nic víc. Osobně pro skepsi nemám moc místa, daleko radši se nechám nadchnout, vzrušit, unést.

Hodně cestujete, jste stále v pohybu, ale poslední rok se zdá, jako byste zakotvila v Čechách.

Pro mě to byl hodně atypický rok, většinou mě po pár měsících v české kotlině posednou vidiny širokých dalekých krajů. trvalo mi dlouhatánské roky, než jsem přijala skutečnost, že mám prostě toulavý boty, že to ke mně patří, a přestala se snažit sedět na jenom místě a dělat, co dělá spořádaná většina. Nejde mi to. Nikdy mi to nešlo, i když byly doby, kdy jsem se o to fakt urputně snažila, dnes poslouchám ty hlasy a sny, které mě holt honí po celý planetě a užívám si to.

V mnoha zemích jste strávila delší čas, takže jste měla možnost poznat místní obyvatele a jejich kulturu „zevnitř". Vnímala jste v tomto ohledu mezi lidmi velké odlišnosti?

Už od dětství mám pocit, že srovnávání někoho s někým mě odděluje od bezprostředního vnímání toho člověka. Lidi tady v Čechách vidím podobně jako lidi v džungli. Když se dostanete za fasádu té které země a odhlédnete od toho, co se kde vaří nebo obléká, přiblížíte se podstatě a uvidíte spíš styčné body a společné rysy než rozdíly. navíc fasádu kdejakého koutu světa vám dneska zprostředkuje internet, co vám ale nepředá, je lidskost osobního setkání.Fundament lidí všech kultur je v zásadě stejný, starosti, naděje, bolesti máme tytéž. procházíme stejným procesem: narození, dospívání, dospělost, pak nás to všechny stejně semele a nakonec zestárneme a umřeme.Rozdíl je v tom, jak se k tomu kdo staví. přírodní národy mají úžasně silné rituály, kterými otevírají a uzavírají životní etapy. U nás toto základní propojení upadlo v zapomnění, přesto ho nějak instinktivně hledáme, protože ho bytostně potřebujeme. proto je tolik lidí fascinováno kulturami, které ještě neztratily kontakt s přírodou, se zemí, s vlastními kořeny.

Jsme poměrně ateistická země, s tím možná souvisí právě i místní velká nedůvěra v patos a rituály.

Možná. tím se vracíme k otázce, co nám přináší skepse. nedůvěra v co? V rituály, které mě propojují s přírodou? Které mi připomínají, že bez ní nic neznamenám? Nedůvěra ve vesmír? Legrační. Nedůvěra je stavební materiál, ze kterého si postavím pevnost, ukovám brnění.Výsledkem je naše stará dobrá známá: deprese. Děkuji nechci. Toho už bylo dost.

Jak ve „Zvuku", tak v „Nebi" hrají klíčovou roli otcové. Soudě dle „Nebe" to byl právě otec, kdo vás přitáhl k umění a byl určitým průvodcem po kultuře.

Ve „Zvuku" i v „Nebi" hrají stejně klíčovou roli matky, tedy spojené nádoby. Otec pro mě byl samozřejmě důležitý, otevřel mi svět muziky, výtvarného umění, knih, ale co se kultury týče, vliv na mě měla celá rodina. třeba dědeček byl malíř a grafik, ilustroval cestopisy zikmunda a hanzelky, v jeho ateliéru jsem strávila kus dětství. vyrostla jsem s obrázky jiných kultur všude okolo - amazonského indiána s foukačkou, profily masajských bojovníků, vyšňořených žen z afriky nebo indie. takže i když se za bolševika moc cestovat nedalo, ty obrázky exotických krajin a tváří ve mně zůstaly a asi mě ovlivnily víc, než jsem si uvědomovala.Když jsem pak vPeru šla nočním pralesem, měla jsem najednou pocit, že se procházím dědovým obrazem.

Zvuk slunečních hodin

Psala jste i pro divadlo, dvě vaše hry se hrály v divadle Archa.

V roce 2007 mě Jana Svobodová přizvala ke spolupráci na projektu s uprchlickou tématikou, „dialogy na útěku".Na základě jejího konceptu vzniklo představení „tanec přes plot". Jezdily jsme tehdy celé léto po uprchlických táborech a záchytech a mluvily s lidmi, sbíraly jejich příběhy. Imigranti jsou dokonalou symbolikou hledání domova. Je člověk doma tam, kde se narodil, nebo tam, kde má své blízké, nebo je domov prostě vnitřní pocit, který nezávisí na vnějších okolnostech? To druhé představení se jmenuje „šašci, špioni a prezidenti" a jen volně navazuje na to předchozí, na rozdíl od vážně pojatého „tance přes plot" se jedná o hudebně divadelní show, takovou parodii na volby, ve kterých se objevuje kurdský uprchlík v roli kandidáta na českého prezidenta. představení se ještě stále hraje v divadle archa. Přiznám se, že jsem ani nečekala, kolik lidí mi touto spoluprací vstoupí do života a jak hodně mě to ovlivní.Uprchlíci, přistěhovalci, cizinci, seznámíte se s nimi, vyslechnete jejich story, vznikne představení, vaše práce je tím skončená, ale ti lidé zůstanou, vtáhnou vás do svého příběhu. Dali mi víc, než jsem si uměla představit.

Co kromě psaní ještě dneska vlastně děláte?

Občas dělám terapie a life coaching, ale nepředřu se - účty se vždycky nějak zaplatí, čím míň to řeším, tím líp to jde, tedy samospádem. Novou kvalitu mi do života přinesla vděčnost. Když se probudím, je na mně, jaký si zvolím program: buď se soustředím na to, co mám, uvědomím si, co všechno dostávám, jací lidé mě obklopují a žasnu nad tou hojností - anebo se můžu soustředit na to, co nemám, co nefunguje, a tak dále a hned zrána se pořádně namíchnout či upadnout do depky. Raději volím vděčnost, dost mi pomohlo, že jsem si ujasnila, proč žiju. Odložila jsem sebemrskačství a různé představy o krasochodném běhu světa, o tom, jaká bych měla být a co by mělo být, a místo toho si užívám, co je. žiju čistě pro radost.

Spisovatelka Hana Andronikova (*1967) vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory angličtina a čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnuje se literatuře. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. V roce 2010 vydala knihu Nebe nemá dno, napsala divadelní hry Tanec přes plot (2008, spolu s Janou Svobodovou) a Pakosti a drabanti (2010).

6.1.2011 Literární noviny str. 4 Interview
Vojtěch PROBST