Všichni odcházejí

Přečtěte si také rozhovor s touto autorkou !!!!

Nemám žádné předsudky vůči lidem, kteří o Kubě píší a žijí jinde, ale já bych chtěla psát zprávu o té zemi jako jedna z 12 milionů jejích obyvatel, řekla dnes Guerrová novinářům. V Praze je poprvé, k české kultuře má vztah mimo jiné přes romány Milana Kundery či české animované filmy. "Knihy Kundery nám rodiče ukazovali, když neznali odpovědi na naše otázky," řekla. Tím, že nyní vychází česky její prozaická prvotina, se podle ní uzavírá jistý cyklus. "Myslím, že v životě nic není náhoda," dodala.

Kniha Všichni odcházejí vypráví o tom, jak autorka přežila dětství a dospívání na současné Kubě. Je fiktivním deníčkem, ale do značné míry obsahuje autobiografické prvky.

Jako dítě žila Nieve s nekonformní matkou a jejím přítelem. Šťastné dny dětství končí ve chvíli, když se objeví její biologický otec a dostává ji do péče. Otec alkoholik ji odváží na venkov a týrá ji, vězní, nedává jí najíst, zakazuje jakýkoli kontakt s matkou. Až když se záměrně sama zraní, je otci odejmuta.

V druhé polovině 80. let se Nieve vrací s matkou ho Havany - v době, kdy se tisíce Kubánců uchylují na peruánskou ambasádu a dožadují se práva opustit zemi. Téměř dospělá Nieve se seznamuje s malířem Osvaldem, který odjíždí do Francie a slibuje jí, že za ním bude moci brzy přijet. Osvald odchází stejně jako mnoho dalších, ve střední a východní Evropě tehdy padá jeden režim za druhým.

Kniha Všichni odcházejí přináší portrét komunistického "skanzenu" od konce 70. do začátku 90. let. Vedle popisu ryze intimních vztahů k matce či milenci nechybí ani politická rovina: Nieve se s Castrovou mocí střetává na každém kroku.

Wendy Guerrová se narodila v roce 1970 v Havaně, kde absolvovala filmovou a televizní režii, studovala i balet. Přispívala do různých časopisů, její texty byly publikovány v řadě antologií. Na konci 80. let debutovala básnickou sbírkou Temná tribuna. Kniha Všichni odcházejí vyšla v roce 2006 a získala první cenu za román významného španělského nakladatelství Bruguera. Dosud byla přeložena do sedmi jazyků.

Zdroj: Zpravodajství ČTK, 20.5.2008

Přidat komentář

Po přečtení obsahu a krátké ukázky mne pohltila - svou syrovostí, přímostí a otevřeností. Všichni odcházejí jsou deníkové záznamy dospívajícího děvčete, která se musí vyrovnávat s rozchodem svých rodičů i s kubánským režimem, se kterým sice nechce mít nic společného.Brzy si ale začíná uvědomovat, že žít na Kubě a nemít s politikou nic společného prostě a jednoduše nejde. Její matka patří mezi nonkonformní osoby, své názory na kubánskou situaci si nenechává pro sebe. Nieve - tak se dívka jmenuje - musí po určitý čas žít s otcem, který jí bije, nedává najíst a někdy neposílá do školy. Aby se dostala z jeho vražedné náruče, musí si sama způsobit zranění - teprve pak se může vrátit k matce.

Nieve si v pozdějším věku uvědomuje, jak všichni její známí z Kuby utíkají - a ona tu zůstává sama. Zamiluje se - ale i její přítel brzy "zmizí" do Paříže. Nemá komu zavolat, protože jak píše - "Telefonní adresář se červená zaškrtanými jmény, která nemá cenu volat". Její zoufalost - v závěru knížky takřka fatální, je asi nejzřetelnějším a nejsilnějším prvkem téhle knížky. Ještě silnějším, než všudypřítomné projevy castrovského pojetí socialismu.

Španělsky neumím a tak nemohu posoudit kvalitu překladu, ale knížka se čte velmi příjemně, styl je poutavý a vyprávění má spád. Do velké míry tomu je nápomocna deníková forma, podobně jako v Deníku Anny Frankové. Právě k Deníku je tahle knížka někdy přirovnávána, ale při bližším pohledu zjistíte, že to je přirovnání nepřesné. V Deníku Anny Frankové je více dětského světa, Anna žije v óáze ve světě hrůzy. Víc řeší běžné sourozenecké neshody, žije si prostě ve svém domečku. Nieve je ale s realitou Kuby konfrontována mnohem drsněji, i když pochopitelně nemůžeme srovnávat hrůzy nacististické Evropy s kubánským režimem. Přesto, nebo právě proto, je Nieve ve svém projevu jakoby dospělejší - je znát, že karibský socialismus jí bere to nejcennější co má: bezstarostné dětství.

Všichni odcházejí je knihou, která mne přivedla na stopu kubánské literatury. A díky ní si taky více vážim toho světa, kde žiju. Světa, který sice není bez vadů, ale aspoň se tu dá volně dýchat.

Přidat komentář

Na festivalu v Cannes letos zabodoval film Stevena Sodebergha o Ernestu Che Guevarovi, nazvaný Guerilla. Ostatně, vy jste se na natáčení osobně podílela.

Já jsem pracovala v Sodeberghově štábu jako jazykový poradce přes kubánskou španělštinu. Che Guevara byl původem Argentinec a argentinská výslovnost španělštiny je od té kubánské hodně odlišná. On ale nakonec mluvil takovou směsicí obou přízvuků – kubánského a argentinského. Natáčení bylo úžasné. Hrdinka mé knihy se jmenuje Nieve a to znamená ve španělštině sníh. Já jsem opravdový sníh viděla poprvé v životě právě při natáčení v Andách.

Ale co samotný Che Guevara? Jaký máte k této kontroverzní historické osobnosti vztah?

Na střední umělecké škole v Havaně jsem studovala společně s Che Guevarovým synem Ernestem Guevarou Marchem. Che byl v té době již řadu let po smrti. Dokonce jsme spolu měli (s Guevarou mladším) ve čtrnácti letech takový krátký milostný románek. Vždycky když jdu se svým současným manželem například v Paříži po ulici a on tam někde vidí namalovaný Che Guevarův portrét, tak říká: „Tady máš zase toho tvýho tchána.“ Ernesto Guevara March žije s manželkou a dětmi v ústraní v Římě. Jsme nadále přáteli a několikrát jsme se spolu v Evropě v posledních letech viděli. Jednou jsme seděli v Římě v pizzerii, přišel tam pouliční prodejce a nabízel nám trička s portrétem Che Guevary. Začal na třiceti eurech a po chvíli smlouvání skončil asi na šesti. Jeho syn celou dobu mlčel a myslím, že mu bylo trochu smutno. Přece jen, otec je otec. Na druhou stranu si uvědomuji, že Ernesto Che Guevara byl kontroverzní postavou a že napáchal mnoho špatných věcí.

Ve své knize Všichni odcházejí píšete velmi otevřeně o politickém útisku na Kubě, o takzvaných aktech zavržení, což jsou organizované útoky zmanipulovaného davu proti nepohodlným lidem, píšete o emigraci, vězení. Jak je možné, že po vás na Kubě „nejdou“ a že můžete cestovat do Evropy?

Můj manžel je po rodičích napůl Kubánec a napůl Francouz a i já mám díky tomu francouzský pas. Okolo mé knihy se rozprostřelo na Kubě mlčení, nikde se neobjevila ani zmínka, že mi ve Španělsku vyšla, nemluví se o ní, jako by neexistovala. Na druhou stranu žádné problémy pro mě po jejím vydání nenastaly. Nikdo se mě zkrátka na nic neptal. Myslím, že spisovatelé, kteří jsou v dnešní době na Kubě pronásledováni a vězněni, jsou pronásledováni nikoliv kvůli svým knihám, ale jiným aktivitám. Například když jsou zároveň novináři a posílají články do zahraničí. Já osobně nejsem v běžném životě tak statečná jako při psaní knihy.

Takže když jste knihu psala, tak jste neměla strach z nějakého postihu?

Začala jsem tu knihu psát v roce 2004, kdy zemřeli oba moji rodiče. Chtěla jsem ze sebe setřást určitý tlak, zbavit se osobního i společenského břemene. Vzala jsem svoje deníky z dětství a dospívání a všechno jsem to převedla do knihy, která je tak z poloviny autentická a z poloviny je fikcí. Psala jsem knihu pod tíhou smrti rodičů, jako ve stavu nějakého šoku. Na to, že by to pro mě mohlo mít na Kubě nějaké nepříznivé následky, jsem moc nemyslela.

Mohla byste zmínit, které pasáže knihy – deníku jsou autobiografi cké?

Některé věci ze školy, moji rodiče, život s mým otcem, který byl velmi drsný, můj pobyt ve venkovské škole, studia na umělecké škole, Havana. Pak tam jsou věci, jež autobiografi cké nejsou, například moje matka nebyla nikdy ve válce v Angole, to byla máma mé kamarádky Katji, onen Švéd, ten s námi opravdu jednu dobu žil, atd.; ale to nejzajímavější na knize je podle mě to, že není jasné, kde končí realita a začíná příběh.

Ožilo před vámi při psaní vaše dětství?

Ano, vybavila jsem si svůj život mezi dospělými, Cienfuegos – krásné, provinční město, prodchnuté mořem, mnoho lidí, kteří se potkávají a pak se spolu navždycky loučí, spoustu intelektuálů, již u nás doma mluví velmi potichu, pláže, mnoho knih, které jsme vždycky měli doma.

V první části knihy také žije malá Nieve v horách s alkoholickým otcem, který ji bije, a trpí hlady. Je tato část napsaná podle vašeho skutečného života?

Ano, bylo to velmi tvrdé, ale už je to pryč. Bylo pro mě těžké se k tomu vracet, ale nechci se nějak litovat.

Kdo byli vaši rodiče?

Otec před revolucí vlastnil v Cienfuegos, což je krásné město na jihu Kuby vybudované původně Francouzi, několik obchodů. Byl to ale zároveň levičák, který podporoval Castrovu revoluci a po jeho vítězství začal režírovat ochotnické a později i profesionální angažované divadlo. V pohoří Escambray, kde se odehrává příběh malé Nieve, hráli například hry na téma likvidace rolníků a odbojářů, kteří tam bojovali na začátku šedesátých let proti Castrovi. A ty hry byly napsané tak, že podporovaly likvidaci. Moje máma zase zůstala po Castrově vítězství na Kubě i přesto, že její rodiče téměř ihned emigrovali. Byla hippie, výtvarnice a básnířka. Od svých čtyřiceti osmi let trpěla Alzheimerovou nemocí. Přesně v době, kdy začala ztrácet paměť, padla berlínská zeď, v Československu se začalo všechno od základu měnit. Máma ale byla vždycky vůči kubánskému režimu velmi kritická. Věděla moc dobře, co se děje. Znala se osobně se spisovatelem Reinaldem Arenasem. Krátce před tím, než Arenas v roce 1980 po mnoha komplikacích emigroval, se zastavil u nás doma.

Reinaldo Arenas je i v České republice známý díky filmu Juliana Schnabela Než se setmí, natočenému podle jeho autobiografi e. Dokonce si mnoho lidí myslí, že kubánští spisovatelé jsou skoro všichni homosexuálové. Setkala jste se s ním někdy osobně?

Pamatuji si na to velmi matně, byla jsem malá holka. Jenom si vzpomínám, že neměl skoro žádné zuby. A také když o sobě mluvil, tak mluvil v ženském rodě, což mně jako malé holce přišlo trochu divné. Arenas je ale pro mě vedle Cabrery Infanta, Reiny Maríe Rodríguezové, Lezamy Limy a Virgilia Pinery nejvýznamnějším kubánským spisovatelem druhé poloviny 20. století.

Co teď momentálně píšete?

Dokončuji jeden román, který ještě nemá název nebo, lépe řečeno, má tolik názvů, že nemá žádný. Počítám, že by mohl vyjít v říjnu tohoto roku. Jeho děj se odehrává ve třech časových rovinách a jeho hrdinky jsou tři ženy, jež jsou, každá jinak, spojeny s kubánskou revolucí. Těmi ženami jsem já sama, moje matka a Célia Sánchezová, Castrova dlouholetá spolupracovnice a družka, jež zemřela před lety na rakovinu.

Proč jste se vy sama, zvlášť po úspěchu vaší knihy v Evropě, rozhodla na Kubě zůstat?

Chci žít na Kubě a podat svědectví o tom, co se tam děje. Dát nějak na vědomí, že existujeme, žijeme tam někde uvnitř Kuby, dějí se nám zajímavé věci, tvoříme něco i přes všechny problémy a bolest. Většina Kubánců žije pořád ještě na Kubě, ne v emigraci. Já sama ji považuji za svůj domov, i když bych mohla žít i v Evropě, kam naštěstí díky francouzskému pasu mohu jezdit.

Co se stane na Kubě po smrti Fidela Castra?

Nerada bych hádala. Již se mě na to mnohokrát ptali a já jsem vždy říkala, že si nemyslím, že až Fidel umře, bude všechno úplně jinak. Myslím si, že Kuba je determinovaná svou vlastní osobitou kulturou, kterou si musí udržet. Jestli se to nepodaří, nemá to žádnou budoucnost. Myslím, že rozhodovat o budoucnosti Kuby by měli především sami Kubánci. V zahraničí žije mnoho Kubánců, jimž se podařilo rozjet v různých oborech prosperující podniky. S některými jsem mluvila, oni by měli zájem se jednou vrátit a investovat peníze ve své mateřské zemi. To by se mi velmi líbilo. Totéž si myslím o ekonomice obecně. Přála bych si, aby motorem ekonomických i politických změn byli Kubánci. Dříve jsme byli ovládáni Rusy, předtím Američany a ještě před nimi Španěly, aniž by se nás na to kdokoliv ptal. Jestli se nám do toho budou plést politici a podnikatelé z ciziny, opět nebudeme pány vlastního osudu. Stejně jako teď. Před nedávnem jsme nemohli do hotelů pro zahraniční turisty ani vstoupit.

Dnes už prý Kubánci do zahraničních hotelů vstoupit mohou, tedy když mají dost peněz. Zaznamenala jste ještě nějaké další změny po nástupu Fidelova bratra Raúla?

Ne, v běžném životě většiny Kubánců se nic nezměnilo. Co se týká kultury, tak já žiji na Kubě tak trochu stranou literárního i jiného provozu. Oficiální kulturní kruhy na Kubě moji knihu ignorují, i když na druhou stranu mi nedávno nabídly, že by mohly na Kubě vyjít moje básně.

O autorce: Wendy Guerra (1970) vyrůstala v kubánském městě Cienfuegos a v Havaně, kde vystudovala filmovou a televizní režii. Svoji první knihu, sbírku básní Temná tribuna, publikovala již na konci osmdesátých let. V roce 1996 vyšla její další básnická sbírka – Oholená hlava. Román Všichni odcházejí je prozaickým debutem, oceněným prestižní španělskou cenou Bruguera. V současné době žije se svým manželem v Havaně a dokončuje další román. Příležitostně pracuje i pro film a vyučuje tvůrčí psaní a scenáristiku na filmové škole v San Antoniu de los Banos na Kubě. V květnu 2008 vyšla její kniha Všichni odcházejí v češtině (nakladatelství Knižní klub/Odeon).

Přidat komentář

Nakolik se vám dospívající hrdinka Nieve podobá?

Nieve bych popsala jako samu sebe, když jsem byla malá. Zavřela bych oči a myslela na své dětství. Vychází z mého deníku, který jsem si psala od sedmi let a jenž se stal páteří mého příběhu. Velká část je osobní, další kombinací osudů lidí, kteří se mnou žijí na Kubě. Problémy s otcem i soud jsou mé vlastní. Naproti tomu ve válce v Angole nebyla má matka, ale matka mé kamarádky.

Nieve znamená španělsky sníh. Je ta dívka tak křehká?

Sníh je sice křehký, ale stejně tak může být obrovskou lavinou, která člověka udusí a dokáže odříznout vesnici. Podobně jako od ostatního světa izoluje eskymáky. Je to ostrá, řezavá krása ledového krystalu. A zároveň je to kontrast, protože karibská oblast je od sněhu velice vzdálená. Zatímco pro vás je sníh něco normálního, na Kubě znamená něco zvláštního, ojedinělého, podivného. Proto je zvláštní i Nieve.

Osobní knížka na svého autora leccos prozradí. Nebála jste se toho?

Pracuji se svým deníčkem. Slouží k historické dokumentaci, protože oficiální kubánské dějiny končí revolucí roku 1959, odtud se dá historie popsat jen uměním. Vím, že se tím odkrývám a možná i podstupuji určité nebezpečí, ale to je má volba.

Zazlíváte dnes něco otci, který vás bil a nechal hladovět?

Ten vztah byl velice obtížný, ale dá se říci, že po jeho smrti jsem mu odpustila. Všechno je pryč.

Knihu jste nazvala Všichni odcházejí. Nikdy jste netoužila odejít?

V knize chci odejít a v té době jsem to chtěla. Ale raději se dívám na to, jak odcházejí ostatní a já zůstávám. Když se člověk narodí na určitém místě a prožije tam život, je normální, že tam i umře. Na Kubě stále žije dvanáct milionů lidí, takže ti, kteří odešli, byli menšinou, včetně exilových autorů, jejichž práci obdivuji a mám mezi nimi mnoho přátel. Ale abych mohla psát o tom, co se děje, musím zůstat na Kubě.

Připadá vámKuba stále jako „pohodlný kriminál“?

Na Kubě cítím pohodlné uvěznění, venku pocit nepokoje, nejistoty. Ale jako všechny emoce je i tato prchavá: vytrácí se, když plavu v moři, když se miluji, jsem s přáteli či se procházím po městě. Souvisí to s tím, že nemohu publikovat, že je nade mnou určitý dohled. Na druhou stranu musím zdůraznit, že Kuba už je dnes jiná, pomalu, postupně se přístup mění.

Začínala jste jako básnířka. Proč jste tak dlouho otálela s prózou?

I když jsem deník psala od dětství, dlouho jsem se necítila dostatečně vyzrálá, abych ho zpracovala prozaickou formou. V roce 2004, kdy mi zemřeli oba rodiče, jsem se rozhodla, že je načase, abych se o vše podělila.

Chcete prý psaním vyhnat ďábla. Už jste to dokázala?

Není to ďábel v biblickém smyslu. Jsou to vnitřní démoni, šamanské přízraky, se kterými musí Nieve zápasit. Doufala jsem, že touto knížkou je ze sebe setřepu a očistím se.

Pokračujete ve svém deníku?

Než jsme se setkaly, psala jsem o Praze. Je pro mě důležitá, Kundera byl záchranou v době největší represe. Když jsem měla jako malá otázky, máma mi podala jeho knihu, v níž jsem našla všechny odpovědi. Nejsem melodramatická, spíš dramatická, ale mám tu chuť brečet: české sklo šlo koupit v Domě české kultury v Havaně, maxipes Fík je spojený s mým dětstvím. Nebo loutky na ulicích - můj otec byl dramaturgem loutkového divadla. Dramatik Václav Havel stál u velkých politických změn, můj otec by to asi nedokázal, byl alkoholik. Všechno to na mě dýchá.

Přidat komentář