Nemáme na vybranou

Cenu Franze Kafky uděluje společnost od roku 2001 autorovi, jehož dílo, výjimečné svou uměleckou kvalitou, oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu, tak jako dílo Franze Kafky. "Člověk v životě potřebuje ocenění. Mám z toho velikou radost a jsem za to vděčný," řekl jednaosmdesátiletý spisovatel a pamětník mnoha tragédií, které přineslo 20. století.

Ceny si velmi váží, ale připomíná, že "úspěch je nebezpečný". "Úspěch je stejně nebezpečný jako neúspěch a zkušený autor to ví. Tak se modlí k bůžkům literatury, aby při další knížce měl úspěch znovu. Každý autor se musí snažit (vždy) novou knihou začínat znovu," řekl spisovatel.

Zvolil si prý jakési měřítko toho, co lze považovat za dobrou literaturu. "Když ta knížka vydrží 50 roků, tak se za ní nemusím stydět. Já takovou mám, Katka to dokázala," poukázal na svou knihu povídek Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou z roku 1964, podle níž o rok později vznikl i televizní film a která vychází stále v dalších vydáních.

"Jsem rád z té ceny, jsem rád, že jsou u toho ty prachy, rozdělím je mezi své nejbližší, aby se z nich také mohli těšit. A budu se těšit na další - knihu i cenu," řekl vesele. Přestože bojuje s těžkou nemocí, má mnoho plánů. V těchto dnech vychází jeho próza Bílé břízy, jež je novou verzí novely Bílé břízy na podzim z roku 1966. Lustig říká, že má potřebu některé své texty po čase doplnit, protože mu v nich najednou něco chybí. V tomto příběhu se mu zdálo, že čtenář nemusí dostatečně chápat hrdinčiny pohnutky a věřit jim, proto jej dopsal.

U příležitosti udělení Kafkovy ceny Lustigovi vychází také jeho rozhovor s ředitelkou Společnosti Franze Kafky Markétou Mališovou. Drobná knížka se jmenuje O ženách a pokračuje v ní řada, v níž se spisovatel zamýšlí nad různými tématy. Předcházely jí úvahy na téma literatura a následovat mají zamyšlení nad spisovateli či záhadami v životě.

V příštím roce by měla vyjít Lustigova biografie, na které pracuje již přes rok s publicistou Františkem Cingrem. Se svým synem, režisérem a scenáristou Josefem Lustigem, připravuje televizní dokument, v němž své vnuky provádí po místech, kde byly koncentrační tábory.

Společnost Franze Kafky vznikla v roce 1990 a Lustig je s ní spojen od jejího počátku - je jejím čestným předsedou. O udělení ceny ale rozhoduje mezinárodní porota na základě nominací svých členů, uvedla dnes Mališová. Cenu společnost udílí ve spolupráci s městem Prahou.

O autorovi:
Arnošt Lustig (1926) patří k nejvýznamnějším světovým spisovatelům zabývajícím se tématem holocaustu. Narodil se v Praze a po vyloučení z měšťanky (z rasových důvodů) se učil krejčím. V roce 1942 byl deportován do terezínského ghetta, prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald a v dubnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau. Po válce se věnoval žurnalistice, v druhé polovině čtyřicátých let opakovaně pobýval jako reportér v Izraeli. V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání, v roce 1968 emigroval přes Itálii a Izrael do USA. Působil na několika amerických univerzitách, vyučoval scenáristiku, film a literaturu; v roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. Již od svých prvních próz, soustředěných v povídkových sbírkách Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958), píše Lustig příběhy, v jejichž centru stojí obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery konfrontované s mezní životní situací v koncentračních táborech. Válečnou tematiku neopouští ani ve svých rozsáhlejších, psychologicky laděných textech Můj známý Vili Feld (1961) a Dita Saxová (1962). Po klíčové novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964) následovala řada dalších významných děl: Bílé břízy na podzim (1966), Miláček (1969), Nemilovaná (1978). V posledních letech vydal romány Nemáme na vybranou (2007) a Kamarádi (2008) či povídkové soubory Od rána do večera (2006) a Modrý den (2008). Mnohé z Lustigových prací se dočkaly televizních a filmových adaptací. V říjnu 2008 obdržel v Praze Cenu Franze Kafky.

Přidat komentář

Vzpomenete si, kterou knihu jste přečetl jako první?

První byly kovbojky, rodokapsy a detektivky, Tom Shark a Pitt Strong a desítky dalších. Četli jsme to s tatínkem večer v posteli. Paní učitelka Hodrová ve třetí třídě nám četla Srdce italského autora de Amicise, skvělou knihu o dobru a zlu vtělených do dobrodružství kluka, který, jak si myslí jeho babička, roste pro šibenici, ale když přijdou lupiči okrást a zabít babičku, nastaví svou hruď, aby ji zachránil, a zemře. A pak sestra Hana četla Město se vzdává, o Novém Yorku a bezohledném boji o život od rumunskoamerického autora Abena Kandela. A najednou mi svitlo: dobré psaní je pravda. Následovala pravdivá kniha Dostojevského Zločin a trest. Tu jsem četl ve vězení a dostal jsem z ní horečku. Ale věděl jsem, že literatura je pravda. Palčivá, bezohledná pravda padni komu padni, jejíž výsledek povzbuzuje a polidšťuje, pobízí a varuje, těší.

Co jste četl naposledy?

Naposledy jsem četl svou povídku Ludvíček, der Vierteljude, která má vyjít ve výboru mých povídek v Knižním klubu. Psát je svého druhu posedlost. tak se omlouvám, že čtu hlavně to svoje, a to poslední bylo moje. Polepším se. Zároveň čtu Nietzscheho, O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním, Milana Balabána Hebrejské člověkosloví a Karla Jasperse Otázku viny, na přeskáčku, než se mi k noci, v posteli, zavřou oči.

Jak často si kupujete knížky - a kolik jich přibližně koupíte za rok?

Knížky si kupuju jako hýřil. Miluju knížky, a kdybych všechny, co si koupím, přečetl, musel bych si koupit nové brýle.

Jakou knihu jste si koupil naposledy?

Naposledy jsem si koupil deset svých vlastních knížek, protože je ode mne kdekdo chce a nechci vypadat lakomý. Z ostatních autorů jsem si - abych nebyl trapný - koupil knihu známého, s kterým jsme měli v Mariánských Lázních besedu o vztahu literatury a filmu. Měli jsme hodinu, mluvil jsem tři minuty, on četl padesát sedm minut ze svých spisů. (To není stížnost, nýbrž varování. Jeho iniciály jsou BK.)

Jakému typu četby dáváte přednost?

Musí to být dobré. Pak je jedno, jaký je to žánr. Zaříkám se, že teď přečtu celého Kaf ku. Nejen proto, abych věděl, proč ho ve světě pokládají za nejlepšího spisovatele, narozeného v Čechách. Je to i zábavné. Pro Američany je to největší český autor. Pro Čechy pražský rodák píšící německy, protože chodil do rakousko-uherských škol, jako jeho kamarád Max Brod, a studovali na německé pražské univerzitě, a pražský Žid, jako Egon Erwin Kisch, Franz Werfel a ostatní. Za sebe znám tři jeho skvělé knihy: Proces, Zámek a Povídky.

Četl jste nějakou knihu víc než jednou? Proč?

De Amicisovo Srdce. A úryvky knížek, které přečtu, toho nejlepšího, co mi autor dal. Je to, jak říkal Hemingway - že málokdy může být dobrá celá knížka. Hemingwayovi stačilo, když našel v každé knížce dobrou část. Je to úleva pro autory, kteří píší po Hemingwayovi, a snad i pro náročné čtenáře. Vícekrát jsem četl životopis automobilového závodníka mého dětství, T empo! Tempo! Caracciola vzpomíná. A ze Švejka si občas cituju: »Máš rád Turky, ty psy pohanský?« A »Host jako host, zaplať a kecej si, co chceš.«

Můžete uvést aspoň jeden důvod, proč by se měly číst knihy?

Knihy jsou citová paměť člověka. Příběhy jednoho člověka mohou povzbudit nebo varovat bezpočet jiných. Každý člověk, alespoň výsekem své existence, je zajímavý příběh. Aniž bych to znal, byl bych chudší. Dobrou knihou jsem ušlechtilejší. Člověk byl zvíře a jak už to je, okolnosti nás k němu vrací. Kniha, četba jsou nejlepší ochrana. Je to most od zvířete k člověku. Číst znamená polidšťovat se.

A vaše tři nejoblíbenější knihy?

Moje nejmilejší knihy jsou ty, které mi právě vycházejí. Omlouvám se, ale proč bych lhal, když nemusím? Abych projevil trochu pokory, neřeknu, které to jsou.

Přidat komentář