Máme se bát Ruska? - Dramata a osudy největší země světa

Ukázka z textu

Zastavme se nyní u takzvaného putinismu coby politické praxe. Podle amerického politologa Briana D. Taylora nelze vidět putinismus jako čistou ideologii. Taylor navrhuje, aby byl putinismus vnímán jako určitý kód, v němž nechybí racionalita, emoce, zvyky a s nimi i konkrétní myšlenky. A putinismus není prý jenom Vladimir Putin, ale jde o jev kolektivnější, ba dokonce týmový. Putin se ovšem obklopil lidmi, kteří jeden a ten samý kód více či méně sdílejí.
Jaké jsou tedy myšlenky putinismu podle Taylora? S ohledem na předešlé kapitoly této knihy asi nepřekvapí, že je to etatismus, důraz na silný stát, který, jak říká Taylor, není státem, jenž slouží lidem, ale spíš státem, jemuž slouží jeho občané. Což není rys, který bychom neznali ze starších dějin Ruska. Na druhém místě je to myšlenka Ruska coby velmoci. V putinském pohledu na věc je velmocenské postavení Ruska základní podmínkou jeho existence, otázkou nejen jeho bytí, ale hlavně přežití. Opakem je, řečeno Putinovými slovy, kolaps.
Další myšlenkovou výbavou putinismu jsou pak protizápadní postoje a hlavně antiamerikanismus. V případě protizápadních postojů je nutno vidět určité rozdíly, protože Západ, zejména ten evropský, je pro Rusko důležitým zrcadlem vlastní identity, a vztahy k Evropě nejsou tudíž spojeny jen se slůvkem „anti“. V případě antiamerikanismu jde však o doplněk velmocenské identity Ruska na jedné straně, ale i o projev ruské zranitelnosti tváří v tvář USA na straně druhé. Oba rysy mají delší dějiny včetně časů studené války.
Posledním myšlenkovým rysem putinismu je podle Taylora konzervativismus a antiliberalismus. Opět jsou zde určité rozdíly. Až do roku 2012 byl sice putinismus konzervativní, ale nebyl otevřeně antiliberální. Kromě toho byl a je antiliberální především s ohledem na politiku, daleko méně pak ve vztahu k ekonomice.
Kód putinismu utvářejí podle Taylora i zvyky. Zvyklosti. Většinu Putinova týmu tvoří lidé, kteří nebyli politiky, ale do politiky přišli z byrokratických struktur (především ze §silovických§ institucí, jako svého času KGB). Byrokracie s příchutí militarismu pak znamená zvýšenou snahu o kontrolu. Pro muže v uniformách je totiž chaos a nepořádek otázkou nedostatku kontroly, od čehož se odvíjí mnohé. A souvisí s tím i důraz na řád a odpor k revoluci. Obojí má své kořeny v hierarchické byrokracii, míní Taylor. Kontrola a řád souvisí s důrazem na jednotu a popřípadě i s odporem k pluralismu. A všechny tyto prvky a myšlenky podporují pocit obležené pevnosti, který byl typický především v letech 2014-2016, tedy v době raketového propadu vztahů se Západem.
Pro putinismus coby kód je ale důležitá i loajalita - podle některých pozorovatelů silný a současně i slabý bod Putinovy osobnosti. Její kořeny lze podle Taylora hledat v Putinově leningradském dětství. V pozdějších letech se projevila například v poměru k Borisi Jelcinovi po jeho abdikaci (beztrestnost a nedotknutelnost) či k Putinově bývalému šéfovi v Petrohradě Anatoliji Sobčakovi. Vladimir Vladimirovič mu v době, kdy vedl tajnou službu FSB, pomohl uprchnout z Ruska, kde Sobčak čelil vyšetřování z korupce.
Konečně sem patří i hypermaskulinita neboli obrázek chlapáckého Putina. Zde se pro účely propagace míchá slangový jazyk, někdy i výrazy z podsvětí, s chlapáctvím, které podle Taylora ukazuje svým způsobem na ruské vidění světa.
Je tu konečně i emotivní rozměr putinismu. K základním putinským emocím patří respekt, zatrpklost anebo pocit staré křivdy a pocit zranitelnosti či dokonce strach. Ruská elita vidí respekt jako významnou emoci a snad se zde uplatňují i dávné kulturní vlivy z Asie... Ruské špičky mají pocit, že Západ nemá k Rusku dostatečný respekt, což souvisí s pocitem staré křivdy, zatrpklosti ve vztahu k Západu a se vzpomínkou na ztrátu supervelmocenského postavení z dob SSSR. Patří sem třeba i kritika západní politiky po roce 1991 jako „versailleské politiky v rukavičkách“ (odkaz na to, jak versailleský mírový systém zdeptal po první světové válce Německo) či připomínky chaosu devadesátých let jako něčeho, co buď přímo vyvolal Západ, aby Rusko oslabil, nebo to alespoň uvítal jako nástroj ruského oslabení.
Setkáváme se pak znovu s opakovaným tématem zranitelnosti či strachu, které se týká jak zahraničních hrozeb, tak domácích rizik. Například v podobě změny režimu a jejích důsledků pro Putinovy lidi (zde jde vlastně opět o faktor přežití v případě mocenské změny). Celková mentalita putinismu tak z logiky věcí souvisí nejen s pocitem obležené pevnosti, ale především s vědomím, že Rusko je vnitřně i vnějškově v choulostivé situaci. Což je motiv, který se opakuje znovu a velmi často.
Taylor a další odborníci to považují za významný poznatek k odpovídající politice vůči současnému Rusku. Jde při tom o vyjádření problému, které se nesoustředí na to, že by Rusko mělo být jiné, ale že je třeba pochopit, jak jeho současný režim funguje, proč tak funguje a jaké to má důsledky.