Láska za časů cholery

Nadsázka a fantazie připomínají osud dívky, kterou babička prodává nejdřív ve vesnici, potom cestou do města a v něm pak také, a stále jí připomíná, kolik peněz jí musí vrátit. Vyprávění má Márquezovo kouzlo, které švédští akademici, rozhodující roku 1982 o udělení Nobelovy ceny, ocenili charakteristikou, že v jeho prózách „se neskutečné snoubí s reálným v bohatě komponovaném světě plném imaginace“. Už v první povídce najdou starší manželé, jinak bohatě užívající darů života, padlého anděla. Křídla měl splihlá a plná špíny. Pečlivě ho zavřeli ke slepicím, kam také jinam s „opeřencem“? A postupně ho začali ukazovat se sebevědomím těch, kdo mají doma anděla, i když „padlého“. V poslední době připomínají spisy Márquezovu spíše politickou publicistiku. Dobrodružství Miguela Littína v Chile ukazují jeho názory na Pinochetovu diktaturu, Zpráva o jednom únosu zase vypovídá o bolesti kolumbijské společnosti, o hrůzách boje s narkomafiemi. Povídky neuvěřitelných i tklivých příběhů dají zase ochutnat jeho bytostné literární kvality.

Přidat komentář

Láska za časů cholery patří k nejznámějším a nejoblíbenějším knihám latinskoamerického nositele Nobelovy ceny. Vypráví příběh dvou lidí, jejichž láska se naplnila až po desítkách let. Knihu napsal autor již jako šedesátiletý, částečně v ní bilancuje i svůj život a text má mnoho autobiografických prvků. Hlavní hrdina Florentino Ariza slíbil Fermině Diazové po krátkém setkání s ní lásku až do smrti. Ale po druhém setkání, dva roky po onom prvním, Fermina zjistila, že vášnivý pisatel dopisů a básní nevypadá podle jejích představ - jeho bledá tvář, která jeví příznaky cholery, vyvolává spíše soucit než lásku. Tajný vztah rezolutně ukončila. Pro Florentina Arizu tím ale nastalo více než padesátileté čekání, než zemře její manžel, slovutný lékař Juvenal Urbina. Zatímco Ariza je romantický snílek, který z nešťastné lásky padá do náručí celkem 622 jiných žen, Urbino reprezentuje řád a pokrok. Je systematický, cynický a jeho největším cílem je zbavit své pacienty devastujících epidemií cholery. Fermina si záhy uvědomí, že její manželství jí sice zaručuje bezstarostný život, ale touhu po lásce nezasytí. Když se 51 let poté, co jí Florentino poprvé vyznal lásku, konečně znovu setkávají, stojí před rozhodnutím, jestli svůj fatální vztah konečně naplní. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, vypráví autor čtenáři mnohé více či méně pravděpodobné události z jejich minulosti. Jejich novou lásku totiž zachránila až nová vlna epidemie cholery, tentokráte předstírané, kdy spolu na nakaženém říčním parníku brázdili řeku od jejího ústí k nejzazšímu bodu splavnosti a zase zpět, třebas až do jejich smrti.
Film režiséra Mikea Newella, který natočil divácké hity jako Harry Potter a Ohnivý pohár, Čtyři svatby a jeden pohřeb, Úsměv Mony Lisy nebo Donnie Brasco, se v českém prostředí nesetkal s příznivou kritikou. Recenzenti mu vytýkají, že z magicko-realistického románu učinil přehnaně kýčovitý příběh odvyprávěný bez známky invence. Ústřední trojici postav hrají Javier Bardem, Giovanna Mezzogiornová a Benjamin Bratt.

Přidat komentář

Prarodiče Gabriela Garcíi Márqueze ovlivnili jeho tvorbu ještě předtím, než se narodil. Nepřáli totiž lásce své dcery a jejího nápadníka a snažili se jí zabránit. Tragikomický příběh námluv vlastních rodičů později Márquez použil v románu Láska za časů cholery. Malý „Gabo“ přišel na svět v kolumbijské Aracatace v roce 1927 a právě prarodiče ho vychovávali až do jeho osmi let.

Příběhy plné duchů
Dědeček, veterán z občanské války, se těšil pověsti hrdiny. Čas od času říkával větu: „Neumíš si představit, kolik váží mrtvý člověk.“ To aby mu připomněl, že nejtěžším břemenem, které existuje, je mít na svědomí smrt člověka. „Dědeček utvářel můj pohled na svět,“ vzpomíná Márquez. „Místo aby mi vyprávěl pohádky, zasypával mězážitky z války.“ Ani babička nebyla jen tak obyčejná žena, zásobovala vnuka příběhy plnými duchů, věšteb a tajemných znamení. „Byla promě zdrojem magického, nadpřirozeného pohledu na realitu,“ říká spisovatel. Veškeré události, ať byly sebefantastičtější, podávala stará paní jako nevyvratitelnou skutečnost. Apřesně takový styl, nazvaný magický realismus, mají Márquezova díla. Při studiu práv na univerzitě v Bogotě se seznámil s dílem pražského židovského spisovatele Franze Kafky. Fascinovalo jej, že je možné psát uznávanou literaturu netradičním způsobem, který se tolik podobal příběhům jeho babičky, psát o bizarních událostech zasazených do obyčejného života tak, jako by byly jeho každodenní součástí. Posedla ho touha stát se spisovatelem. Vroce 1950 školu definitivně vzdal a začal pracovat jako novinář listu El Heraldo. „Opustil jsem univerzitu s bláhovou myšlenkou, že se mohu živit psaním, aniž bych měl potřebu se o tom něco naučit. Inspirovalamě věta, kterou jsem četl u Shawa: Opustil jsem školu, abych mohl jít do školy života,“ vzpomíná spisovatel ve své autobiografii.

Od dluhů k Nobelově ceně
Na myšlenku napsat Sto roků samoty, svůj nejznámější román, připadl už v osmnácti letech, inspirací mu byl dům prarodičů, kde vyrůstal. Pak však tento nápad odložil a vzpomněl si na něj náhle jednoho dne cestou do mexického Acapulka. Namístě otočil vůz a vrátil se domů. Prodal auto, aby rodina měla z čeho žít, zatímco psal. Psaní mu však trvalo déle, než čekal - pracoval denně rok a půl, zadlužil se. Roku 1967 kniha konečně vyšla. Příběh šesti generací rodiny Buendíů, žijící ve fiktivní vesnici Macondo, měl celosvětový úspěch, který Má rquezovi pomohl z dluhů, poskytl možnost živit se po zbytek života psaním a roku 1982 mu přinesl Nobelovu cenu. Mezinárodní popularity využil i v politice jako prostředník při vyjednávání mezi kolumbijskou vládou a povstaleckou guerillou. Blízko má také k Fidelu Castrovi. Prý je spojuje hlavně literatura: „Naše přátelství je intelektuální. Není příliš známo, že Fidel je velmi kulturní člověk. Když jsme spolu, vedeme úžasné rozhovory o literatuře.“ Blízkost k levicovým vůdcům a otevřené názory na americkou politiku vedly k tomu, že do USA dlouho nesměl. Zákaz zrušil teprve prezident Bill Clinton, který podotkl, že Sto roků samoty je jeho oblíbenou knihou. Vroce 1999 onemocněl Márquez rakovinou, z níž se úspěšně vyléčil. Tato událost ho přiměla začít pracovat na memoárech, jejich první část vyšla pod názvem Žít, abych mohl vyprávět před šesti lety. O dva roky později vydal kontroverzní dílo Na paměť mým smutným courám, které mělo být jeho posledním. Letos na jaře však oznámil, že dokončil novou knihu. Proč by tedy nemohl jednou oslavit sto roků?

Autor: Kateřina Kozmová Zdroj: Pražský deník str. 29 Svět plus, 17.10.2008

 

 

Přidat komentář