Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce

Nadsázka a fantazie připomínají osud dívky, kterou babička prodává nejdřív ve vesnici, potom cestou do města a v něm pak také, a stále jí připomíná, kolik peněz jí musí vrátit. Vyprávění má Márquezovo kouzlo, které švédští akademici, rozhodující roku 1982 o udělení Nobelovy ceny, ocenili charakteristikou, že v jeho prózách „se neskutečné snoubí s reálným v bohatě komponovaném světě plném imaginace“. Už v první povídce najdou starší manželé, jinak bohatě užívající darů života, padlého anděla. Křídla měl splihlá a plná špíny. Pečlivě ho zavřeli ke slepicím, kam také jinam s „opeřencem“? A postupně ho začali ukazovat se sebevědomím těch, kdo mají doma anděla, i když „padlého“. V poslední době připomínají spisy Márquezovu spíše politickou publicistiku. Dobrodružství Miguela Littína v Chile ukazují jeho názory na Pinochetovu diktaturu, Zpráva o jednom únosu zase vypovídá o bolesti kolumbijské společnosti, o hrůzách boje s narkomafiemi. Povídky neuvěřitelných i tklivých příběhů dají zase ochutnat jeho bytostné literární kvality.

Přidat komentář

Sedmero povídek právě vydané knihy, z nichž některé se objevily již ve výboru V tomhle městečku se nekrade (1979), vznikalo v rozpětí let 1961 a 1972. Do tohoto období také spadá slavný román Sto roků samoty (1967). Příběh odehrávající se ve smyšleném městě Macondo okouzlil čtenáře po celém světě. Důvodem může být to, že po druhé světové válce se příliš velkých vypravěčů neobjevilo. Literatura se buďto bez většího úspěchu navracela k tradičnímu románu, nebo se snažila poněkud mechanicky navázat na modernistické výboje z první poloviny 20. století.

Gabriel García Márquez ve Sto rocích samoty - stejně jako dříve Günter Grass v Plechovém bubínku či později Bohumil Hrabal v Obsluhoval jsem anglického krále -dokázal modernistické impulzy s darem velkého vypravěčství skloubit. Je však evidentní, že zopakovat něco takového bylo obtížné i pro talentované autory, kteří ale přesto psali - a píší - dál.

Povídky z knihy Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce (1972) přinášejí známý márquezovský svět. Fantaskní motivy se objevují za všedního dne, či naopak - ať už se jedná o náhle se zjevivšího muže s křídly, prodavače zázraků či člověka s kufry plnými peněz. V domě pozabíjeli tolik krabů Hned podle úvodu první povídky Hrozně starý pán s velikánskými křídly by asi autora knihy leckdo uhodl: „Když pršelo třetí den, v domě už pozabíjeli tolik krabů, že Pelayo musel přebrodit zaplavený dvorek a naházet je do moře, poněvadž novorozený chlapec měl v noci horečku a soudilo se, že to má z toho smradu. Svět od úterka zesmutněl.“ Zde lze pozorovat další přitažlivý prvek tvorby kolumbijského autora. Jeho příběhy se odehrávají v otevřené krajině a čas plyne pozvolna - často ovšem jde také o předzvěst pozvolného úpadku, který provázejí nelibé pachy a jakoby zastavený čas. O tom svědčí i úvod povídky Smrt pevnější než láska, který připomene jinou známou prózu tohoto autora - Kroniku ohlášené smrti: „Senátoru Onésimu Sánchezovi zbývalo do smrti šestměsíců a jedenáct dní, když potkal ženu svého života.“ Soubor uzavírá nejrozsáhlejší, titulní próza. Ani ta nepostrádá fantaskní prvky, stejně jako velmi drsnou realitu - babička prodává svou vnučku neukojeným kolemjdoucím a nepřeje její lásce... Svazek tak působí dojmem, že se Gabriel García Márquez nakonec v žánru povídky neudržel. Jako by se nejprve sám dobrovolně zavřel do skříně, pak už to ale nevydržel a jediným mohutným rozpažením těsnou skrýš rozrazil a znovu nechal volně plynout vypravěčský proud.

V kontextu díla Gabriela Garcíi Márqueze působí Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce jen jako „další povídková kniha“. Na druhou stranu je ale dobré pomyslet na český kontext - kdyby něco takového dokázal vytvořit tuzemský autor, jistě by to byla jedna z událostí literární sezony. Z čehož vyplývá, že přečíst si nyní publikovanou knihu kolumbijského prozaika je velmi pozitivní zážitek.

Přidat komentář

Prarodiče Gabriela Garcíi Márqueze ovlivnili jeho tvorbu ještě předtím, než se narodil. Nepřáli totiž lásce své dcery a jejího nápadníka a snažili se jí zabránit. Tragikomický příběh námluv vlastních rodičů později Márquez použil v románu Láska za časů cholery. Malý „Gabo“ přišel na svět v kolumbijské Aracatace v roce 1927 a právě prarodiče ho vychovávali až do jeho osmi let.

Příběhy plné duchů
Dědeček, veterán z občanské války, se těšil pověsti hrdiny. Čas od času říkával větu: „Neumíš si představit, kolik váží mrtvý člověk.“ To aby mu připomněl, že nejtěžším břemenem, které existuje, je mít na svědomí smrt člověka. „Dědeček utvářel můj pohled na svět,“ vzpomíná Márquez. „Místo aby mi vyprávěl pohádky, zasypával mězážitky z války.“ Ani babička nebyla jen tak obyčejná žena, zásobovala vnuka příběhy plnými duchů, věšteb a tajemných znamení. „Byla promě zdrojem magického, nadpřirozeného pohledu na realitu,“ říká spisovatel. Veškeré události, ať byly sebefantastičtější, podávala stará paní jako nevyvratitelnou skutečnost. Apřesně takový styl, nazvaný magický realismus, mají Márquezova díla. Při studiu práv na univerzitě v Bogotě se seznámil s dílem pražského židovského spisovatele Franze Kafky. Fascinovalo jej, že je možné psát uznávanou literaturu netradičním způsobem, který se tolik podobal příběhům jeho babičky, psát o bizarních událostech zasazených do obyčejného života tak, jako by byly jeho každodenní součástí. Posedla ho touha stát se spisovatelem. Vroce 1950 školu definitivně vzdal a začal pracovat jako novinář listu El Heraldo. „Opustil jsem univerzitu s bláhovou myšlenkou, že se mohu živit psaním, aniž bych měl potřebu se o tom něco naučit. Inspirovalamě věta, kterou jsem četl u Shawa: Opustil jsem školu, abych mohl jít do školy života,“ vzpomíná spisovatel ve své autobiografii.

Od dluhů k Nobelově ceně
Na myšlenku napsat Sto roků samoty, svůj nejznámější román, připadl už v osmnácti letech, inspirací mu byl dům prarodičů, kde vyrůstal. Pak však tento nápad odložil a vzpomněl si na něj náhle jednoho dne cestou do mexického Acapulka. Namístě otočil vůz a vrátil se domů. Prodal auto, aby rodina měla z čeho žít, zatímco psal. Psaní mu však trvalo déle, než čekal - pracoval denně rok a půl, zadlužil se. Roku 1967 kniha konečně vyšla. Příběh šesti generací rodiny Buendíů, žijící ve fiktivní vesnici Macondo, měl celosvětový úspěch, který Má rquezovi pomohl z dluhů, poskytl možnost živit se po zbytek života psaním a roku 1982 mu přinesl Nobelovu cenu. Mezinárodní popularity využil i v politice jako prostředník při vyjednávání mezi kolumbijskou vládou a povstaleckou guerillou. Blízko má také k Fidelu Castrovi. Prý je spojuje hlavně literatura: „Naše přátelství je intelektuální. Není příliš známo, že Fidel je velmi kulturní člověk. Když jsme spolu, vedeme úžasné rozhovory o literatuře.“ Blízkost k levicovým vůdcům a otevřené názory na americkou politiku vedly k tomu, že do USA dlouho nesměl. Zákaz zrušil teprve prezident Bill Clinton, který podotkl, že Sto roků samoty je jeho oblíbenou knihou. Vroce 1999 onemocněl Márquez rakovinou, z níž se úspěšně vyléčil. Tato událost ho přiměla začít pracovat na memoárech, jejich první část vyšla pod názvem Žít, abych mohl vyprávět před šesti lety. O dva roky později vydal kontroverzní dílo Na paměť mým smutným courám, které mělo být jeho posledním. Letos na jaře však oznámil, že dokončil novou knihu. Proč by tedy nemohl jednou oslavit sto roků?

Autor: Kateřina Kozmová Zdroj: Pražský deník str. 29 Svět plus, 17.10.2008

 

 

Přidat komentář