Výletník II - 117 nových tipů na výlety po České republice

(0x)
Nakladatel:Čas
Série:Výletník (2.díl)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:264
Typ, vazba:Kniha, paperback
Formát, hmotnost:89 × 210 mm, 290 g
Více podrobností
Klubová cena: 225 Kč
Běžná cena: 299 Kč
Ušetříte: 74 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Doručíme do Vánoc 
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 3 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 10.12.2019 14:09

Anotace

Kde najdeme nejužší českou uličku a projde jí vůbec silnější člověk? Jak vypadá krajina u Nových Heřminov, jež zanedlouho zmizí pod vodou přehradní nádrže? Která z plzeňských řek a který český pravoslavný kostel jsou nejkrásnější? Kudy vede „neviditelná“ hranice Čech a Moravy, zrušená před 70 lety, a jaké památky ji dodnes připomínají? Mohou blaničtí rytíři z hlediska logistiky vůbec opustit horu? Jak vypadá Tálínský rybník, který „se nahání“? A jaké to je, stoupat v klášteře v Králíkách povinně po kolenou do schodů? Poznávání české, moravské a slezské krajiny může být vzrušující bojovou hrou a luštěním záhad, jak ukázala už kniha Výletník, vydaná v roce 2017. Po jejím úspěchu přichází II. díl, který nabízí 117 nových tipů na výlet, sahajících od Komorní Hůrky na západě až po Velkou Javořinu na východě a přehledně rozčleněných podle oblastí. Jako podklad pro tuto nevšední publikaci posloužily oblíbené sloupky Jakuba Pokorného v Mladé frontě DNES; fotografiemi ji doprovodili autor a Josef Pepson Snětivý.

Další verze titulu

Výletník II - 117 nových tipů na výlety po České republice Elektronická kniha Ihned ke stažení

Specifikace

Název: Výletník II - 117 nových tipů na výlety po České republice

Autor: Jakub Pokorný

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-7475-285-8

EAN: 9788074752858

Objednací kód: NA360582

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Perníková chaloupka (hlavní město Praha)

Nedávno se mi dostal do ruky II. díl pozoruhodné knižní série o Praze „Utajené hrady a zámky“ od autorů Josefa Pepsona Snětivého, člověka se zajímavou přezdívkou, a Otomara Dvořáka. Popisují v ní panská sídla v hlavním městě, po kterých někdy zbyl už jen název ulice nebo ruina. Ale většina míst v knihách existuje a lze je navštívit. A nepíše se tam striktně jen o hradech a zámcích.
Pepsonova a Otomarova kniha byla také první, kde jsem se něco dozvěděl o jednom z nejzajímavějších zákoutí hlavního města: o okolí takzvaných Nuselských schodů.
Schody s krásným zábradlím jsou samy o sobě magické, protože po nich za dvě minuty sejdete z luxusních Vinohrad do ušmudlaných Nuslí. Prý je bez úhony sjede i auto.
U dolního konce schodů si pozornější chodec všimne roubené patrové chaloupky ve švýcarském alpském stylu. Je to neuvěřitelný dům, jehož sloh se s centrem Prahy úplně míjí. Na střeše korouhev s kohoutem, ohořelé zdobené balkony… Člověk pochopí, že zarostlý dům není v nejlepším stavu, i kdyby nečetl plakát s textem „zachranme-roubenku.cz“. Přezdívalo se mu i „perníková chaloupka“. Při pohledu z ulice byste ani neřekli, že má tři patra a 20 místností.
V „Utajených hradech a zámcích II.“ jsem se dočetl, že chaloupku si postavil v roce 1921 ing. Josef Janeček, ředitel kladenských dolů, zřejmě z rozmaru. Dnes tam bydlí nájemníci, u domu se normálně sušilo prádlo.
Naproti chaloupce je další utajený klenot. Choulí se tam barokní kaple svaté Rodiny, kterou si dnes oblíbili nejvíc sprejeři. Svého času to byla nejbohatší pražská kaplička, protože jí odkázal své jmění bohatý bezdětný měšťan Bepta. Kapličce to ale nebylo nic platné. Církev pak z jejích peněz postavila kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Rybník, co se nahání (Jihočeský kraj)

Písně „Pec nám spadla“ ani „Prší, prší, jen se leje“ nemají žádnou přesnou lokalizaci, a tak je nejslavnějším místem z tradiční české písničky asi „Tálínskej rybník“.
Ten fakt existuje. Jel jsem se za ním podívat do vesničky Tálín, ležící deset kilometrů jižně od Písku.
Nebudu vás napínat, na první pohled se od desítek jiných jihočeských rybníků zas tak moc neliší. Snad patří k těm větším. I dnes je to s 52 hektary druhý nejrozlehlejší rybník v okrese Písek.
Na druhý pohled se liší tím, že má dvě hráze, na jihu a na západní straně. Jinak jde o krásný rybník s duby na hrázi, rákosím, rozhoupanou pramicí přivázanou u břehu a typickou jihočeskou vesnicí se statky na břehu. Dokonce je mezi nimi i vilka s roztomilým jménem „Domov“.
Cestička, kterou může rybník zaplavit, jak se zpívá v písničce, je dnešní státní silnice Písek – Týn nad Vltavou, která vede jen v jednom místě pár metrů od vody.
Málo se ví, že píseň o rybníku není lidovka, ale v roce 1840 ji složili Jan Procházka a Martin Bláha, oba z nešťastné lásky.
Zamilovali se do stejného děvčete, do Marie Kovářové, a ani jeden neuspěl.
Jak vybízí informační tabule na hrázi Tálínského rybníka, opravdoví nadšenci mohou navštívit i hroby obou zhrzených skladatelů na hřbitově v Myšenci a Mariin hrob v Heřmani.

Zdivočelá země (Karlovarský kraj)

Zámek Valeč na Karlovarsku je na české památkové mapě naprostým zjevením. Obrovský barokní komplex shlíží z úbočí Doupovských hor na lány Žatecka.
Vstupenky si kupuji v kavárně Prádelna vedle. Vyfasuji text a dovnitř mě pouští typicky černě oděný „sekuriťák“ s cigaretou v koutku. V textu je sice doporučená trasa, ale ve skutečnosti si mohu bloudit zámkem, jak chci. Kromě mě jsou tu už jen dva návštěvníci. V některých komnatách je jediným inventářem bezpečnostní kamera, někde i poněkud strašidelná umělecká díla ze sochařských sympozií. Na historickém prevétu odkrytém v jedné místnosti je pak položený – no, současný toaleťák. A v Braunově sále jsem našel prostřený stůl a na něm nedojedené jídlo ze včerejšího večírku. Jak je tohle vůbec možné? V roce 1976 zámek vyhořel a dodnes ho pokoj po pokoji opravují. Na klasickou trasu s průvodcem a dobovým nábytkem v expozici by to tu ještě nebylo. Podobně syrový zážitek přináší snad už jen Jezeří na kraji uhelného dolu.
Valeč však vybočuje i pohnutou historií. Posledním majitelem zámku byl uhlobaron Jan Larisch¬-Mönich, který tam uschovával plány karvinských dolů. Díky jejich nalezení se po roce 1945 mohlo dál těžit. Pak se zde zotavovali osvobození političtí vězni. V návštěvnickém textu je i kopie dopisu, který sepsal poválečný správce Valče. Píše v něm, jak odolával několika pokusům vyloupit zámek a „odzbrojil“ i falešné policisty. Dokonalá kulisa pro poválečné příběhy o „zdivočelé zemi“ v Sudetech.
Ještě před rozloučením s objektem hledám salu terrenu, kde se dochovaly štuky, protože požáru unikla. Vede mě tam „sekuriťák“ a ukazuje nadšeně, kde stál oltář, když to byla kaple.
Takového průvodce jsem ještě nikdy neměl.

Kde byli Rusáci (Liberecký kraj)

Uprostřed lesů se přede mnou otevřel rozlehlý světlý prostor. Po obou stranách široké betonové ranveje byly vidět balíky slámy a posekaná tráva. V dálce na obzoru jsem rozpoznal vysílač na Ještědu.
Šestadvacet let poté, co sovětská armáda opustila Československo, jsem se dostal prvně na bývalé vojenské letiště Hradčany uprostřed zrušeného vojenského prostoru Ralsko.
Už ta ironie, že se to jmenuje „Hradčany“…
Posledních asi sedm let se sem znovu může, ačkoli lidé sem lezli bez dovolení i dřív. Jenomže dvacet let probíhalo čištění vojenského prostoru. Proto zůstává celá východní část okresu Česká Lípa dosud turisty ne úplně probádanou oblastí. Možná je to také kvůli horší dopravní dostupnosti, kterou Českolipsko obecně trpí. A řekl bych, že o tomhle kraji se obecně i málo píše.
Dvacet let, od roku 1968 do Sametové revoluce, to byl „stát ve státě“, kde žili sovětští vojáci po invazi. Ještě dnes tu občas po lesích najdete zbytky vojenských objektů, oplocení nebo bývalé sloupy elektrického vedení, které vedou nepochopitelně tím nejhlubším lesem.
Z dětství si pamatují, jak jsme tudy jezdili do Jizerských hor. Na silnicích jsme potkávali kolony sovětských vojenských vozidel, které se přesunovaly jakoby odnikud nikam, a vojáky „regulovčíky“, kteří je řídili na křižovatkách.
Podél silnic tu roste podivně zakrslý a velmi hustý jehličnatý les, jako by i ten hrál „iluzi Ruska“.
Na druhou stranu, nedaleko od bývalých vojenských objektů, jsou třeba nádherné pískovcové Hradčanské stěny, připomínající Kokořínsko, s vlastní Skalní branou, vyhlídkami nebo jeskyní Psí kostel. Ta vypadá opravdu jako klenuté síně velikosti pro psy. Přímo mezi Mimoní a letištěm meandruje řeka Ploučnice, nejklikatější česká řeka, jakou znám.
Vojenské letiště je dnes rájem cyklistů, in-line bruslařů a amatérských letců, protože jeho vlastník Liberecký kraj nenašel nějaké „vznešenější“ využití.
Po stranách přistávací plochy pořád trochu děsí kolemjdoucího obrovské hangáry jak z Jamese Bonda. Maskují se jako zatravněné kopečky s obrovskými vraty, které se pohybují po kolejnicích.
A ještě jedna kuriozita na závěr.
Vyznavači geografických kvízů to asi vědí, pro ostatní to bude překvapení, ale Ralsko, kde se právě nacházím, je díky obrovskému vojenskému prostoru na svém katastru druhou největší obcí v České republice po Praze. Takže jméno „Hradčany“ má opodstatnění.

Bezouška a Beznoska (Královéhradecký kraj)

Zámek Opočno skrývá jednu z nejdrsnějších zámeckých expozic v Česku. Možná budete znát zbrojnici v rytířském sále, od podlahy ke stropu obloženou zbraněmi, jíž vévodí zbroj pro koně a také pro rytíře v sedle. Ten obrněný kůň vypadá opravdu jako středověký tank.
Ale hlavně: málokde má průvodce tak krutý výklad jako na Opočně. Na rozjezd dal historku o rodu Trčků z Lípy. Jeden ze členů rodiny nechal na Opočně zaživa zazdít nevěrnou ženu, popravit jejího milence a bábu, která o nevěře věděla, zaživa zahrabat do země.
Pokračoval vyprávěním o majitelce panství Marii Magdaleně Trčkové, zvané „Zlá Manda“, která poddané trestala sekáním uší a nosu. Takže, jak mladík s gustem dodal: „Takto vznikla krajová příjmení Bezouška a Beznoska.“
Jedeme dál. U vitríny s benátským sklem průvodce zmínil, že kdo vynesl tajemství jeho výroby, tomu za trest lili žhavé sklo do hrdla.
Přes to všechno je Opočno na první pohled příjemné místo.
Z vrchních pater zámku je krásný výhled na Orlické hory, mají tam cestovatelskou sbírku s krokodýlem a africkými maskami a kousek od zámku rodný dům malíře Františka Kupky.
Ten má na náměstí kuriózní kubistickou bustu. Můžete si u ní na lavičce odpočinout od strašlivých historek.

Kázání ze Zeměkoule (Jihomoravský kraj)

Chvíli jsem zůstal užaslý stát.
Myslel jsem si, že církev poměrně dlouho odmítala moderní znalosti o vesmíru, ostatně Koperník a Galileo Galilei by o tom mohli vyprávět.
Ale v gotickém chrámu svatého Mikuláše ve Znojmě je doopravdy kazatelna ve tvaru Zeměkoule. Ze strany od lavic je patrná vlevo Amerika, Atlantský oceán a Afrika. Balkon pro kněze spočívá někde na severním pólu, ačkoli jak jsem se dočetl v prospektu o dějinách chrámu, tam někde nahoře si autor představoval „nebe“.
Tento ojedinělý artefakt vytvořil Josef Winterhalder někdy kolem roku 1760. Austrálie by tam ještě být neměla, protože tu podrobně zmapoval James Cook až v roce 1770, ale zblízka si bohužel kazatelnu prohlédnout nelze, protože by člověk spustil alarm.
Znojemský chrám, který vypadá jako obrovská „chalupa“ se štítovou střechou, je dominantou Znojma. Kazatelna však není jedinou kuriozitou chrámu. Na oltáři tam stojí i Chlebová madona, která sice není vyrobená z chleba ve vězení, ale když ji nalezla rodina jednoho rakouského generála za třicetileté války a postavila ji doma vedle chleba, prý ho neubývalo.
A v prosklené rakvi u vchodu leží svatý Bonifác, o kterém jsem fakt netušil, že ho máme v Česku, nicméně je to produkt představ jednoho z papežů, že i v zemích daleko od Říma by si měli užít svatých ostatků, a tak je tam rozesílal.
V době, kdy se do většiny kostelů ani nedostanete, tedy maximálně k mříži u vchodu, je znojemský chrám raritou. Seděli jsme tam v


Žánry