Kdo po Žižkovi - Životní příběh Prokopa Holého řečeného Veliký

Ukázka z textu

Prokop Holý, podobně jako univerzitně vzdělaný mistr Jan z Jičína a další táborští kněží, se postavil proti zpochybňování křesťanského dogmatu o eucharistii, protože si uvědomoval, že právě přijímání pod obojí, tedy těla i krve Ježíše Krista, je základním bodem husitské věrouky. Jak připomíná historik Petr Čornej, „diskuse o eucharistii jen posílila přesvědčení táborské ,strany pořádku‘, že bez ideového, věroučného a náboženského vymezení táborského programu ztrácí hnutí svůj smysl a nutně směřuje k anarchii, do níž je pikarti nezadržitelně táhli.“ Právě proto byli později, v únoru 1421, pikarté v čele s Petrem Kánišem a spoluzakladatelem Tábora Janem z Bydlína donuceni Tábor opustit a usadili se v podhradí rožmberského hradu Příběnice, dobytého husity. Když se i poté snažili ovlivňovat dění v táborské obci, nechal hejtman Jan Žižka asi padesát z nich upálit na faře v blízkých Klokotech. Ideový vůdce pikartů Martin Húska sice sám z Tábora odešel, ale Žižkův přítel a kališnický šlechtic Oldřich Vavák z Hradce ho uvěznil a nakonec vydal do Roudnice arcibiskupovi Konrádovi z Vechty, který ho dal 21. srpna 1421 upálit v sudu. Nás bude zajímat, že spolu s Húskou byl upálen jeho přítel Prokop Jednooký, tedy další husitský kněz jménem Prokop. Snad se jednalo o onoho Prokopa Slepého, kterého jsme uváděli ve výčtu táborských Prokopů.
Vraťme se však k našemu Prokopovi, tedy Prokopovi Holému. Ani on se kupodivu nevyhnul podezření z pikartství, třebaže se tomu všemožně bránil. Odmítal například to, že pikarti svým souvěrcům zakazovali poklekat před svátostí oltářní. Dochoval se jeho výrok, zaznamenaný mistrem Janem Příbramem ve spisku Život kněží táborských, kterým na výtku o sympatiích s pikarty reagoval těmito slovy: „Jáť jsem nikdy nesvolil, byť tu klekáno nebylo.“ Ještě v roce 1429 na sněmu v Praze musel Prokop Holý, tehdy už uznávaný vůdce táboritů, reagovat na obvinění jistého šlechtice, že zastával – a stále zastává – pikartské názory. Autor tohoto svědectví píše: „A tehdy on (rozuměj Prokop Holý), sepjav ruce před ním, řekl je takto: ,Před milým Bohem vyznávámť to, žeť jsú kněžie táborští v ty doby vší moci k tomu táhli a k tomu přivésti chtěli, žeť tu nenie pravé tělo božie, ani co jiného, než toliko chléb posvátný, a že tu nemá klekáno býti. Ale jáť jsem jim k tomu nesvolil a ještěť jim to často připomínám.‘“
Přesto se zdá pravděpodobné, že Prokop měl, spolu se seniorem táborských kněží Mikulášem z Pelhřimova řečeným Biskupec, k umírněným pikartským názorům blízko a zřejmě sám sepsal několik traktátů na jejich obhajobu, ale později je raději z opatrnosti spálil. Mistr Jan Příbram zaznamenal stanovisko pražských univerzitních mistrů po debatě v univerzitní koleji: „A kněz Prokop na hádání v koleji řekl je přede všemi, že je dva nebo tři ty traktáty (pikartské) upálil. A v tom jsme (univerzitní mistři) jeho pochválili, ale že je biskupova (Mikuláše Biskupce) i jiných nespálil anebo horší, s toho jeho nechválíme.“
O čem Prokop Holý ve svých spálených traktátech psal, patrně napovídá žaloba mistra Jana Příbrama, že „kněz Prokop Holý řekl je, že za vieru drží, že po posvěcení chléb chlebem zuostane.“ Prokop prostě zastával stanovisko, že při eucharistii je Ježíš Kristus v podávaném chlebu přítomen jen obrazně, nikoliv doslova, jak tvrdí církevní dogma. Jak je však vidět, i tohle učeným teologům – lhostejno, zda katolickým, či husitským – vadilo.
O dalších Prokopových osudech máme málo hodnověrných zpráv. Na sklonku jara 1420 pravděpodobně přitáhl s tábority, vedenými Mikulášem z Husi a Janem Žižkou, do Prahy, aby zde čelili první křížové výpravě. V polovině následujícího roku se v metropoli království objevuje znovu. Asi ne náhodou. Můžeme předpokládat, že jako člen bohaté patricijské rodiny, byť jí byl zřejmě považován za černou ovci, měl na Starém Městě pražském vlastní dům. Bohužel nedokážeme říci, kde se tento dům nacházel. Po uvěznění vůdce pikartů Martina Húsky však nastal v Praze hon na jeho skutečné nebo domnělé souvěrce. V podezření z náklonnosti k pikartům se jako táborský kněz ocitl i Prokop, a jak už víme, nebylo to poprvé ani naposled. Staroměstská rada nechala podle zprávy kronikáře Vavřince z Březové uvrhnout do žaláře novoměstského měšťana Kašku a tři táborské kněze: Prokopa řečeného Holý, Jíru z Klatov a Abrahama.

Papež Martin V. se stále nevzdával myšlenky na pokoření kacířských Čech. Neobrátil se však na římského krále Zikmunda Lucemburského, jemuž poté, co se vyhnul účasti na předchozích dvou křížových výpravách, přestával důvěřovat, ale na anglického kardinála-legáta Henryho Beauforta, který by tuze rád odčinil nezdar předcházející křížové výpravy, jež se rozprchla u Tachova. Říšský sněm schválil protihusitskou daň, kterou měli ve Svaté říši římské platit také měšťané, sedláci a židé a jež měla sloužit k uhrazení nákladů na křižácké vojsko. Jenže k určenému termínu 23. dubnu 1428 zůstávala církevní pokladna poloprázdná, na válku proti českým husitům přispívali lidé jen neochotně a pomalu. Navíc kardinála-legáta Beauforta teď více zajímala probíhající stoletá válka mezi Anglií a Francií, zvláště když 18. června 1429 porazila Angličany u Orléansu francouzská národní hrdinka Jana z Arku. Nové křížové tažení do Čech se tak odkládalo.
Polní vojska táborů a sirotků však nezahálela, a aby se vůbec uživila, vyrazila po svém návratu ze Slezska na další spanilou jízdu, tentokrát opět do Rakous. Husité přitáhli až k Vídni, ale přes široký tok Dunaje se nedostali, a tak se spokojili jen s vypalováním vesnic a ničením vodních mlýnů. Po návratu pak táboři oblehli hrad Bechyni na Lužnici, který byl v držení katolického šlechtice Hynka z Lažan. Hrad byl od 8. července 1428 obklíčen ze všech stran a ostřelován z houfnic. Jak uvádějí letopisy, „kněz Prokop Holý, vuodce táborský, s svými pomocníky oblehl hrad Bechyni. A tu svezena byla všechna děla a křížem zasázena.“ Obléhání se však protáhlo na dlouhé čtyři měsíce a padl při něm i Žižkův mladší bratr a velitel táborského dělostřelectva Jaroslav z Trocnova. Do tábora obléhatelů se dokonce přijel za Hynka z Lažan přimlouvat sám Oldřich z Rožmberka, ale nepochodil a Prokop Holý jakýkoliv smír odmítl. A tak nakonec 26. října 1428 bechyňská posádka kapitulovala a husité se zmocnili hradu. O tom, že si získání této bašty v blízkosti města Tábora cenili, svědčí i skutečnost, že novým hejtmanem hradu byl jmenován dosavadní velitel táborské obce Jan Bleh z Těšnice, muž, který byl před časem zvolen do čela táborů spolu s Prokopem Holým. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že byl takto odsunut na místo, z něhož nemohl nijak ovlivňovat polní vojsko. I to svědčí o Prokopově pevné pozici táborského vůdce a největší autority mezi všemi husity.
Dobytí Bechyně přinutilo předáka katolického panstva Oldřicha z Rožmberka, aby uzavřel alespoň dočasné příměří s Prokopem Holým, a uchránil tak své jihočeské dominium před pleněním husitskými vojsky. K podpisu příměří došlo 30. listopadu 1428 v Kasejovicích u Znojma. Z hlediska jižních Čech se jednalo o odlehlé místo, ale Rožmberk neměl vyhnutí, protože táboři právě znovu táhli na další spanilou jízdu do Rakous. A právě na této výpravě zprostředkoval husitský spojenec Menhart z Hradce pozvání krále Zikmunda Lucemburského na mírová jednání. Mohl to být od něho úskok, ale také upřímná snaha dosáhnout mírovou cestou ukončení vleklých válek. Zikmund dobu nezvolil náhodně. Vždyť právě dosáhl příměří s benátskou republikou a také uzavřel tříletý mír s Turky, kteří do té doby doráželi na jižní hranice Uher. Nyní nastal čas učinit totéž s českými husity, což by mu umožnilo ujmout se oprávněného dědictví po bratrovi Václavu IV., tedy Českého království.
Upřímně řečeno, nabídka římského krále husitské předáky poněkud zaskočila. Byla totiž vskutku průlomová, protože katolická církev zatím zakazovala veškerá jednání s českými kacíři. Však také Zikmund postupoval opatrně a předem si tuto nabídku nechal schválit učenými teology z pařížské univerzity Sorbonny. Rovněž husité se museli napřed poradit, zda se mají se Zikmundem vůbec sejít a za jakých podmínek. Učinili tak na novoročním zemském sněmu počátkem ledna 1429 v Českém Brodě, kde nakonec dospěli k závěru, že by měli královu nabídku přijmout, a zároveň mezi sebou vybrali zástupce, kteří by s ním měli jednat. Nyní bylo potřeba stanovit bezpečnostní záruky pro husitskou delegaci a vybrat místo, kde by se toto přelomové jednání uskutečnilo. Kališníci navrhovali Moravský Krumlov, kdežto Zikmund Budín, nakonec se však shodli na Prešpurku (dnešní Bratislavě). Ostatně zdejší hrad uherských králů nechal Lucemburk nákladně upravit, jak o tom svědčí snad poslední zbytek dochovaných úprav – Zikmundova brána.
Husitská delegace přibyla do Prešpurku 4. dubna 1429. Vedl ji samozřejmě Prokop Holý, za kališnické panstvo v ní byl Menhart z Hradce, za moravské kališníky Petr Strážnický z Kravař, dále kněz Prokůpek, duchovní správce sirotků, hejtman táborů Jakub Kroměšín z Březovic, hejtman sirotků Velek Koudelník, univerzitní mistr Petr Payne a táborský kněz Martin Lupáč. Kromě vyjmenovaných osob zde byl ještě větší počet hejtmanů, příslušníků kališnické šlechty a zástupců měst. Letopisec hovoří o tom, že delegace měla na 200 koní. Na druhé straně se spolu s římským a uherským králem Zikmundem účastnili jednání jeho zeť Albrecht Habsburský, bavorský vévoda Vilém, ostřihomský arcibiskup Jiří Pálóczi, olomoucký biskup a kardinál Jan Železný, zástupci české katolické šlechty v čele s Oldřichem z Rožmberka a profesor pařížské Sorbonny Gilles Charlier. A šest mil před Prešpurkem tábořilo početné husitské vojsko, které svou delegaci doprovázelo. Za bezpečnost delegátů ručili svými životy dva opavští vévodové Mikuláš a Přemek a také dva němečtí šlechtici, kteří byli přítomni v husitském táboře.

Sám Prokop Holý do jednání koncilu několikrát zasáhl. Například poté, co domluvil Jan Rokycana, hájící přijímání z kalicha, jak píše Petr Žatecký, „povstal pan Prokop a tvrdil, že to přijímání je svaté, protože bylo nařízeno