Vděk

Příběh o tom, jak je důležité vnímat skutečný význam slova děkuji, jak je důležité být vděčný a dostatečně to říkat nahlas. Hlavní hrdinkou knížky je Miška, svérázná stařenka, která se ocitá v pečovatelském domě. Trpí postupnou ztrátou řeči, paradoxem k tomu, že kdysi pracovala jako korektorka v novinách. Oporou jí je její chráněnkyně Maria i logoped Jérom. Kniha nám postupně odhaluje jejich osudy. V knize se střídá dojetí i úsměvné části. Je to tak pěkně vyvážené, ale připravte se na to, že Vás kniha prostě dostane. Donutí Vás se zamyslet sami nad sebou. Knihu jsem vzala do ruky v době, kdy mi odvezli babičku (93 let) do nemocnice. Nejdřív jsem si říkala, že to skutečně nebyl dobrý nápad, kniha mě úplně emočně rozložila. Ale až když jsem ji dočetla (což Vám zabere jedno odpoledne), pochopila jsem, že kniha přišla v pravou chvíli. Člověk se zamyslí nad životem svým i svých blízkých. Dokud není pozdě, běžte a buďte vděční a buďte tu pro své maminky, tatínky, babičky a dědečky. Jednou se Vám to vrátí přes Vaše děti. Tuhle knížku jsem určitě nečetla naposledy. A dala bych ji do povinné četby všude, kam se dá.

Nová kniha francouzské spisovatelské hvězdy Delphine de Vigan se stala opět bestsellerem a já se vůbec nedivím. Je druhým dílem volné trologie zasvěcené vztahovým peripetiím a proměnám. První publikací této řady byla Pouta. Novinka s názvem Vděk se věnuje tématu stárnutí, nevyřčeným slovům, pocitu bezmoci člověka, který kdysi fungoval spíš jako sólista a řídil si život výhradně sám; najednou se však musí cele odevzdat do péče druhých. Celým příběhem se pak prolíná potřeba vyjádření vděku jakožto silného motivu, který hlavní hrdinku udržuje při životě. Delphine je známá svým slovním a výrazovým minimalismem, který v jejím případě nazývám ultraminimalismem, protože je na mě toho osekání někdy příliš. Zároveň ale obdivuju její um vyjadřovat se přesně a neplýtvat slovy. Ví, co chce sdělit, a udělá to bez (pro někoho zbytečných) kudrlinek, patosu, košatých souvětí a sáhodlouhých přípravných popisů. Lucie Zelinková napsala, že v jejích knihách prakticky nenajdete slovo navíc, s čímž naprosto souhlasím. Přesto jsou její postavy živoucí a autentické. Stejně tak jako v případě Vděku. V začátku příběhu se poměrně záhy ocitáme v domově pro seniory, kam se hlavní hrdinka, stařenka Miška, dostává ve chvíli, kdy si naplno uvědomí, že se již není schopna o sebe postarat. Vzdělaná a soběstačná žena, která po dlouhá léta vládla korektorským perem a psaným slovem, najednou zjišťuje, že se její největší přednost obrací proti ní. Trpí afázií, poruchou řečových schopností. Miška kvůli tomu nekoordinovaně zaměňuje slova za slova podobně znějící. Místo dobře zpravidla řekne bobře, z rezidentů domova pro seniory se stávají rezistenti apod. Vzniká tak řada úsměvných situací, které však v kontextu vyznívají hořce a smutně. Jsmě svědky Miščina úpadku, který ničí nejen ji samotnou, ale především její blízkou přítelkyni Marii, jež ji chodí pravidelně navštěvovat. Marie je spřízněnou duší, o kterou se Miška ve svém vlivném a pevném životním období starala, protože vnímala, že dívence podpora a láska zoufale chybí. Marie ji v této roli postupem času přirozeně vystřídala. Druhou postavou, která v knize dostává prostor a často s Miškou přichází do kontaktu, je logoped Jerome. Představuje jakýsi archetyp laskavého posluchače, kterému Miška se svojí dívčí a místy rozpustilou povahou přiroste k srdce více než většina ostatních rezidentů. Jejich hodiny se logopedických cvičení týkají jen okrajově. Miška napíná své poslední síly docela jiným směrem. Vzpomíná na to, jak jí a jejím deportovaným židovským rodičům pomohli za války mladí manželé, kteří se jí odvážně ujali, a pomohli tak malé holčičce přežít. Nepamatuje si jména, mlhavě si vybavuje obličeje. Potřeba vděku je ale silná tak, jako by od nich odešla včera. A tak s Mariinou a Jeromovou pomocí pátrá po kontaktu. Uvědomuje se, že jí zbývá jen omezené množství času a spolu s ním se vytrácí také slova. Se zbytkem tedy nakládá jako se šafránem a snaží se obojího využít pro dosažení nejsmysluplnějších cílů. S dětskou přímočarostí, jež se s vidinou nadcházející smrti znovu navrací, pokládá otázky, kterými cílí přímo do srdce. Ptá na Jeromův vztah k otci, odmítá bezduché tlachání o počasí a stejně tak „neslyší“ výzvu k dalšímu logopedickému cvičení. Zato čte mezi řádky, s moudrostí nasbíraných letokruhů vidí neviditelné a nebojí se všechny svoje vjemy spontánně sdělovat. Vděk je knihou o podzimu života bez příkras. O tom, jak těžké je přijmout pomoc, když jsme ji ještě nedávno nepotřebovali, jak těžce snášíme, když za nás najednou někdo téměř ve všem rozhoduje, kolik úsilí stojí každý den vstát a usmívat se na svět, když ve skutečnosti možná chceme jediné: další takové ráno už nezažít. Miščin příběh promlouvá jednotným hlasem tisíce seniorů, kteří kdysi bývali jako my: silní, pevní, ohební, soběstační. Bez šedin na skráních a hlubokých brázdách ve tváři. Delphine se svým vyprávěním snaží posvítit na nepříjemnou, ale evidentní skutečnost. Život je o vlnách a proměnách. Dnes jsme silní a nepřekonatelní, zvládáme mnohé. Zítra se ale cyklus začne uzavírat. Řekli jsme vše, co jsme chtěli? Dokud ještě můžeme otevřít oči, i když už třeba s vypětím všech sil, pořád je čas…