Poslední polibek

Všechny šťastné rodiny jsou si navzájem podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Lev Nikolajevič Tolstoj

Henrieta se přátelí se sousedkou z domu Anetou, jsou si kamarádkami i důvěrnicemi, občas si spolu dají skleničku a cigárko, postěžují si na děti a na manžely a nad ženským údělem domácnosti na bedrech a každá si jde po svém. Pěkně k plotně. Anetin manžel je navíc dost despotický, a pokud Aneta jen malinko pochybí v předem daném rozvrhu prací a systému, který pro ni vypracoval, okamžitě následuje trest a ne ledajaký. A Aneta bojuje s myšlenkou, že odejde od manžela, který nejde daleko ani pro ostrá slova, ani pro ránu. Jednoho dne je však nechtěným svědkem nepříjemné scény v jejich domě, která později vyvrcholí vraždou mladé těhotné ženy Anny Todlové vedle v domě. Případ je od počátku vyšetřovaný jako nešťastná náhoda, ale kriminalisté postrádají motiv. Jen kriminalista Fedor Durnsteiner něco tuší, ale po pravdě se sám topí v obrovských existenčních i emočních problémech a vypadá to, že si případ vlastně nechal proklouznout mezi prsty. Henrieta si zatím pojistí alibi u Anety, jenže ta chápe, do jaké pasti se nechala vlákat a bojí se, co přijde a jak to všechno vysvětlí. Záletný Igor je zcela šokován celou situací, ale protože je to srab, zaleze do ulity a počká, až se to nějak vyvrbí, protože ani on nechce porušit posvátnost rodiny, přestože je on tím, kdo pochybil a nejspíš zatloukl první hřebíček do rakve nešťastné Anny.

Henrieta vložila nádobí od večeře do myčky. Byla jako uzlíček nervů – nevyspalá a podrážděná. Nevěděla, co má dělat, a hlavně jak. Nechala to zajít příliš daleko. Vyčítala si, že se s Igorem nesmířila. Mohla to udělat ještě v noci, když za ní přišel. Nebo u snídaně, když jí doléval čaj a mile na ni mluvil. I u oběda, když ji pohladil po hřbetu ruky a poděkoval za jídlo. Nedokázala se na něho usmát, přestože v černých očích mu četla smutek. Toužila ho obejmout, svěřit se mu, ve zpovědi zmenšit vlastní vinu. Miluje ho, nedokáže žít ve lži. Jen jeho láska jí může pomoct zapomenout. Vždyť není špatná žena, o všechno se stará, nejlépe jak umí. Chtěla si jen zachránit rodinu. Koho nesemlela nevěra, ten to nepochopí. Ještě že má deník. Psaní snad vyléčí její utrápenou duši…

Autorka knihy Adriana Macháčová se narodila ve znamení Vodnáře. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. S manželem, synem Maximem a kokršpanělem Boubou žijí v Bratislavě. Napsala romány Zrada, Cudzie vzťahy, Žena vplyvného muža, Dobré dni sa začínajú v noci, V slepej uličke, Keď láska zabíja, Milujem tvoje lži, A teraz ma pobozkaj (Poslední polibek), Niekto ako ty. Její knihy vycházejí v německém a českém překladu.

Poslední polibek

Moc se mi líbila propracovanost postav, které nejsou ani jen černé, ani bílé, a už vůbec ne růžové. Román se četl jedním dechem, a i když je pachatelka činu odhalena vlastně hned na začátku, dojdete s ní postupně až k totální degradaci osobnosti, kdy si člověk nalhává, že i když spáchal ohavný zločin, je vlastně učiněno zadost spravedlnosti. Na frak tu dostanou jak dominantní, tak submisivní ženy a ušetřeni nejsou v žádném případě ani muži. Ani jednoho byste, milé čtenářky, doma mít nechtěla. Přesto budete ze závěru knihy šokováni, stejně jako já, protože Henrieta není jediná, kdo se neštítí umazat se krví ve jménu vlastní pravdy, duševního klidu a vyřešení zdánlivě neřešitelné situace. Nečekejte žádnou oddechovku, ale propracovaný psychologický román, který doporučuji k přečtení a zaručuji, že ve vás bude dlouho rezonovat.

Autorkou recenze je Lucie Bednářová.