Utajené hrady a zámky III. aneb Prahou potřetí po stopách panských sídel

Anotace

Ukázka z textu

(z kapitoly Císařský mlýn by dnes Rudolfa rozlítostnil /napsal Josef Pepson Snětivý/)

Starý mlýn byl spojen křídlem s arkádovou chodbou, a tak pod návrším Pecky vznikla podlouhlá, úzká stavba, okrášlená arkádou o 22 obloucích. Přiléhala k ní taktéž obdélná nádrž s kamennou obrubní a terasovými ochozy, takzvaná piscina, kvůli čemuž byla odkopána značná část Pecky (nádrži se říkalo Zelený rybníček – snad díky odrazu zeleného vršku v jeho hladině – a v 18. století byla zasypána). Patro chodby ozdobila grotta s fontánkou (dokončená roku 1594) a do areálu se vcházelo bránou z roku 1606.
Rovněž počátkem 17. století přibyla v areálu brusírna drahokamů, kterou tu provozoval Ottavio Miseroni a později jeho proslulejší syn Dionysio Miseroni – ten taktéž se svými potomky.
Císařská sláva zákoutí u řeky však netrvala dlouho. A po třicetileté válce se areál vrátil k čistě utilitárnímu – zejména mlýnskému – provozu. Jenže výstavbou plavebního kanálu se mlýn stal nefunkčním. Říční rameno, které jej pohánělo, bylo odříznuto, a vznikla z něj okrasná vodní plocha – právě ona zmiňovaná Malá říčka.
Roku 1828 byl původně mlýnský, pak kratochvilný a posléze opět mlýnský objekt přeměněn na průmyslový. Vzhledem k dostatečnému přísunu vody do něj umístili mj. barvírnu kartounů a papírnu. Architektonicky byl Císařský mlýn přestavěn do klasicistní podoby, což koneckonců nebylo v přímém rozporu s jeho dřívější koncepcí. V roce 1921 byl areál sice rekonstruován, ale jeho pragmatické využívání se už předtím projevilo tím, že vznikal nesourodý slepenec provizorních budov, což nezastavila ani tato rekonstrukce. Také průmyslové techniky a provozy se dávno změnily, respektive přestěhovaly jinam, a tak císaře a krále vystřídali obyvatelé z opačného pólu společenského žebříčku: nacházelo se zde pochybné obydlí nejnižší cenové skupiny pro tomu odpovídající rezidenty. V plánu sice byla další rekonstrukce, což nakonec přineslo alespoň zboření pozdějších dostaveb, jenže z Rudolfova milovaného útočiště zbyly jen skromné pozůstatky.
A jak si pomyslně klape Císařský mlýn dnes, na adrese Mlýnská 22/4? Okázale, ba pompézně – ale nedá se říct, že by tu zněla bůhvíjak dobová písnička. Přibližně před deseti lety se totiž na jeho místě zrodil luxusní bytový areál. V rámci této investice byla postavena replika manýristické kolonády (v každém z 22 oblouků je však okno!) a nad ní další dvě obytná patra. Tato část hmotově kopíruje klasicistní objekt, který tu vznikl při přestavbě roku 1828.
To cennější se zachovalo v jihovýchodní části (tj. v levé, stojíte-li před celým dlouhým objektem): jde jednak o atypicky umístěnou grottu s výrazným ostěním (hned si vzpomenu na náznak téhož na Portheimce, ačkoli tam jde o zcela odlišné provedení), jednak renesanční arkády a niky (samozřejmě prázdné). V souvislosti s grottou uveďme, že původní je snad i její odvětrávací kruhový komín, který vykukuje nahoře. A také skutečnost, že původně byla vyhloubena ve stráni nad mlýnem, zatímco dnes ji vidíme na vyvýšené terase.
Kromě toho nás dodnes těší manýristická brána z roku 1606. Spatřujeme na ní monogram R (stejně jako nad grottou a na různých místech Pražského hradu) a navrhl ji snad Giovanni Maria Filippi. Považuji to za pravděpodobně, a to s ohledem na jeho další práce pro císaře, s nímž jej pojil užší vztah (Rudolf II. byl například kmotrem Filippiova syna, jenž byl pokřtěn právě roku 1606 ve Svatovítské katedrále a nikoli překvapivě dostal jméno Rodolfo).
A aby toho nebylo málo (ačkoli ono toho málo přece jen je!), máme tu pěkný patník před bránou (velmi podobný tomu, jenž se nachází u zámku ve Zdibech, o němž jste si přečetli v předchozí knize) a renovovaný manýristický altánek ve svahu za obytnou budovou. Blízká branka je mnohem novější, jak dosvědčuje letopočet 1921.
Jak už jsme řekli, v grottě bývala fontána. Nic neobvyklého. Jakýsi mlynář, který tu provozoval své řemeslo v 18. století nebo snad počátkem následujícího, toho však chytře využil. Podpořil tehdejší mylný názor, že jde o lázeň Rudolfova bratra Matyáše, nainstaloval do grotty deset van – a peníze od těch, jimž nebylo líto pár kroků ze Stromovky a kteří chtěli něco udělat pro své zdraví v místě, kde o ně dbal sám císař, se jen hrnuly!

(z kapitoly Jezuité v Lazarské zahradě a sídlo vlády „na písku“ /napsal Otomar Dvořák/)

Osada Písek měla ovšem kvůli své mimořádné poloze dost neblahý osud. V husitských válkách byla zcela zničena a dlouho tady zůstávala jen pustina a trosky zarůstající křovím. Teprve po roce 1475 se „Na Pískách“ začaly objevovat chalupy nových osadníků. Tentokrát to byli staroměstští rybáři, líčící své vrše a sítě v říčních ramenech. Časem tak podle nich obnovená vesnička získala druhé jméno – Rybáře.
Ale i na ni došlo. Část čtvrti Písek – Rybáře nechal v roce 1624 zbourat pozdější císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna, aby uvolnil místo pro stavbu svého velkolepého paláce. Pozemky sice vévoda vykoupil, ale pokud se některému majiteli domu zdálo, že dostal málo, nebo vůbec nehodlal svůj majetek prodat, měl smůlu. Valdštejn nehodlal smlouvat. Na kverulanty poslal své vojáky, ti vzpurníka násilím vystěhovali na ulici a dům mu strhli.
V nejsevernější části Písků – Rybářů, proti tehdejšímu přívozu, vyrostly časem také honosnější domy, tradiční měšťanské letohrádky se zahradami. Nejproslulejší byla rozsáhlá zahrada Lazarská (nazvaná zřejmě podle prvního majitele Lazara). V ní stával další, dnes již neznámý kostelík, pozdně gotický a zasvěcený sv. Michaelovi. Archanděl, jenž váží lidské duše, aby zjistil, jsou-li vhodné pro nebe, nebo peklo, tady prý střežil zázračnou studnu s léčivou vodou. Pozemky vlastnil šlechtic Karel Švihovský z Rýzmberka, jemuž byly v pobělohorské době zabrány jako konfiskát. V roce 1622 je získala darem jezuitská kolej v Klementinu.
Jezuité si zde nechali, podobně jako na Smíchově, postavit dispenzář, tedy útočiště pro období zhoubných epidemií. Ten měl ovšem sloužit i jako „letní dům, letohrádek“, tedy místo k odpočinku a nábožným meditacím. Proto byla součástí budovy také kaple, zasvěcená zakladateli řádu, sv. Ignáci z Loyoly. Ranně barokní stavba byla dokončena kolem roku 1648, byla tedy skoro o sto let starší než jezuitský dispenzář na Smíchově, o kterém jsem psal v druhém díle naší knižní řady. Architekta se mi nepodařilo dohledat. Vzhled tohoto objektu se zachoval na Langweilově modelu Prahy (který je umístěn v Muzeu hlavního města Prahy). Jeho poloha je patrná i na plánech Josefa Daniela Hubera z roku 1769 a Josefa Jüttnera z roku 1816. Šlo o jednoduchou obdélníkovou budovu s mansardovou střechou, obrácenou užší stranou k řece, a se zvoničkou kaple, připojené k jednomu nároží. Opodál, v okrasně upravené zahradě se skleníky, oranžeriemi a botanickými unikáty, stál samostatně starší kostelík sv. Michaela.
Po zrušení jezuitského řádu připadl letohrádek náboženskému fondu. Ten ho později prodal soukromníkům, v barokní budově byla zřízena hospoda a z někdejšího refektáře vznikla proslulá tančírna. Kostel sv. Michaela, považovaný dle josefínských reforem za nadbytečný, byl zbourán. Z místa určeného k tichému rozjímání se stal hlučný „pelech hříchu“.
Ještě jednou se dispenzář vrátil k duchovnímu poslání, když si ho v roce 1847 pronajal evangelický sbor a konal v něm své bohoslužby. To by patrně jezuity nenapadlo ani v těch nejhorších snech, že se v jejich refektáři bude smyslně tančit, a pak se ještě k dovršení všeho zlého budou v jejich kapli modlit protestanti, které považovali za kacíře!
Kolem roku 1890 byl barokní dispenzář i s kaplí sv. Ignáce zbourán a na jeho místě zahájena stavba velkolepé Strakovy akademie. A nakonec, v roce 1922, bylo parkově upraveno předpolí nového Mánesova mostu a na počest zakladatele zdejšího slepeckého ústavu, profesora Aloise Klara (jehož ústav zde byl zřízen již roku 1807), přejmenováno na Klárov.
Ve dvoře Strakovy akademie, kde sídlí česká vláda, se prý dosud skrývá původní studna se zázračnou vodou. Ale protože naši politici vodu nepijí, zázraků se v dohledné době asi nedočkáme!

(z kapitoly Radost i smutek na Kolčavce /napsal Josef Pepson Snětivý/)

Rokytka, která své jméno dostala od staroslovanského „rokyta“, čili vrba, kdysi nesla hojnost ryb, hlavně však bývala mnohem mohutnější. Sotva si už dnes dokážeme představit, že ve Vysočanech přes ni vedl dokonce přívoz! Stejně tak její vody zvládly zásobovat veliký lihovar v Podviní, který jsem zmínil v závěru předchozí kapitoly. Uměla však také hrozit a škodit. A to nejen do regulace provedené v prvním desetiletí 20. století (ohradní zeď, kterou ještě uvidíme u vysočanské tvrze, měla také ochrannou funkci právě proti rozvodněné říčce), ale rovněž v současnosti, jak nás o tom poučily nedávné povodně v roce 2013, a hlavně 2002. A někdy si vybrala i daň nejvyšší…
Vydejme se teď krátkou procházkou od Podvinného mlýna, respektive od místa, kde stával, než jsme o něj vinou špatných lidí přišli, po proudu. Nejprve nás zaujme romantické torzo železniční trati, která kdysi vedla z nádraží Praha-Těšnov (jistě víte, že i o ně jsme dnes ochuzeni) na vysočanské. Narazíme na můstek, po kterém přejdeme na pravý břeh Rokytky. A ocitneme se v hektickém království dílen a obchodu. I tady nám nová doba leccos vzala – ale, jak uvidíme, také dala či dokonce vrátila. A když přimhouříme oči, vidíme scénu z předminulého století, kdy šikovné ruce a otevřená mysl českých lidí budovaly drobné provozy, z nichž později povstaly velké průmyslové podniky.
Jsme na Kolčavce.
Tenhle podivuhodný kout v cípu mezi vodním tokem a železniční tratí, které zde svírají ostrý úhel, leží stranou pozornosti milovníků památek. Přiznám se, že i já jsem měl o něm až donedávna jen mlhavé povědomí. A přitom je nač se dívat a co se dozvídat! Rád se s Vámi podělím o svá zjištění, a v této souvislosti děkuji panu Josefu Jíšovi, jenž zde podniká, váží si odkazu předků a zajímá se nejen o místní historii. Ochotně mě přijal, poskytl zajímavé materiály a informace a potvrdil mou domněnku ohledně tradovaného omylu. Leč popoř