Deník

Prý nejlepší autorův román
Po kultovním Klubu rváčů se českému čtenáři dostal do rukou Program pro přeživší, který část kritiky považuje za nejlepší autorův román. Odeon nyní nabízí jeho druhé české vydání v překladu Richarda Podaného. Právě tato kniha údajně způsobila, že se Palahniukovo jméno začalo často vyslovovat společně s Kurtem Vonnegutem. Překotný styl románu odpovídá výpovědi před sebevraždou. Hlavní hrdina Tender Branson letí letadlem, jehož motory brzy vyhasnou, a nahrává na magnetofonovou pásku svůj životní příběh. Sestupné číslování stránek symbolizuje odpočítávání minut do smrti. Citáty z bible se mísí s návody na úklid domu a vulgárními nápisy ze zdí veřejných záchodků. Absurditu ještě zvyšují přihlouplé modlitby. Slova se často opakují a mají nespisovné tvary, čímž text působí autenticky a neotřele. Puritánská sekta Kréda z Tendera vychovala dokonalého bezpohlavního otroka. Coby druhorozený syn nemá právo na vlastní život – na majetek, emoce ani na jméno. Jeho posláním je pracovat do úmoru ve zkaženém světě a přinášet komunitě peníze. Dokonale ovládá návody na řešení veškerých problémů, vyjma těch svých. Když sekta spáchá hromadnou sebevraždu, členové společenství pobývající mimo hlavní sídlo ji musí podle přísahy následovat. Navzdory takzvanému státnímu programu pro přeživší umírá jeden krédista za druhým, až Tender zůstane poslední.

Mesiáš pro masy
Dokonalý marketing z něj vytvoří celebritu. Kolem se roztočí zběsilý kolotoč. Tým dietologů, plastických chirurgů a stylistů předělá nevýrazného outsidera na ideálního Američana. Speciálně školení odborníci vymýšlejí kázání i modlitby, které má přednášet publiku. Tender podlehne touze „stát se lepším“, až se změní ve stroj na štěstí, v nového mesiáše. Doba je posedlá návody. Chceteli si poradit se složitostmi dnešního světa, řiďte se radami odborníků, jednejte podle médií. Hranici mezi skutečností a mediální fikcí téměř nelze postřehnout. Konzum a s ním související reklamní mašinérie získávají pozici novodobého náboženství. Vyspělá civilizace se od sekty příliš neliší. Člověk dokáže uvěřit čemukoli – už jen pro pocit, že má v co věřit. Palahniuk odkrývá každodenní manipulaci. Vysmívá se populárním spasitelům, rádoby duchovním vůdcům na televizních obrazovkách. Jeho znepokojující příběh je koncipovaný jako obžaloba. Místy zabíhá do extrémů, celkově však čtenáře odzbrojí.

O autorovi
Chuck Palahniuk (1962 v Oregonu) vystudoval žurnalistiku, ale třináct let pracoval v továrně na automobily. První román Neviditelná monstra nakladatelství odmítla jako příliš ponurý. Druhý román, neméně depresivní Klub rváčů (1996, č. 2000), se stal kultovním dílem devadesátých let – byl přeložený do osmnácti jazyků a zfilmovaný režisérem Davidem Fincherem (1999). Následoval Program pro přeživší (2000, č. 2002) a mnoho dalších knih. Zatím poslední v řadě je Snuff z roku 2008.

Zaujmout čtenáře. To je snaha každého autora... Zaujmout lze tak, že dílo čtenáře pohltí svou hloubkou, svou sugestivností. To je však poněkud zdlouhavější, to se nepodaří hned tak u pultíku v knihkupectví. Druhá cesta je rychlejší - šokovat!
Americký prozaik Chuck Palahniuk (1962), který se poprvé čtenářům představil románem Klub rváčů, se přiklání k druhé alternativě. Na tuto cestu nastoupil právě úspěšnou prvotinou - vedle ní vyšly česky knihy Program pro přeživší, Zalknutí, Ukolébavka a Deník. Chuck Palahniuk je autorem moderní doby - lidi jsou citově otupělí, ale zároveň se nudí, chtějí nějakou drsnou zábavu. V tom jim prozaik vyhovuje i s nyní přeloženou knihou Strašidla (2005). Nejde však o jeho dílo nejnovější, vloni vydal knihu Rant, portrét fiktivního sériového vraha, a na letošek je ohlášen román Snuff z prostředí produkce pornofilmů. Počet omdlelých stále roste Šokovat lze pouze tehdy, když existuje nějaké tabu. Je ale dnes něco takového? Co se týče sexu či smrti, asi těžko... V závěru knihy je nicméně citováno z autorova dopisu britským knihkupcům: „Při předčítání povídky Střeva omdlelo celkem 67 lidí. Na internetu se teď dočítám historky o tom, jak ji jiní lidé předčítali nahlas a dosáhli tím toho, že jejich známí či přátelé omdleli. Takže počet omdlelých stále roste.“ Jako by zde Chuck Palahniuk chtěl šokujícímu efektu svých povídek trochu ušlapat pěšinku - protože v tomto směru se poněkud míjí s dobou, jak svědčí i citovaný dopis. V 19. století možná, ale dnes?
Povídka Střeva je zařazena v knize jako první. A o co že v ní jde? Vášnivý onanista, který si nejprve strká do zadku mrkev, potom zas do penisu tyčinku, nakonec dopadne velmi špatně v rodinném bazénu. I pod jeho hladinou se oddává svému hobby, které nazývá „lovením perel“: „Na lovení perel byl zdaleka nejlepší odtok a pod ním filtr a pumpa, díky níž voda cirkuluje. Nejlepší bylo sednout si na odtok nahý. Jak by řekli Francouzi: komu by neudělalo dobře, když mu cucají prdelku?“ Povídky autor ještě navíc vložil do krabice a převázal ozdobným motouzem. Celá kniha je totiž koncipována jako „výprava“ těch, kteří se přihlásili na inzerát s titulkem Spisovatelský dům - opusťte na tři měsíce svůj život. A tak vyrážejí: svatý Nestřeva, slečna Kejchalová, Hajzldáma, hrabě von Drb, baronka z Omrzlin, Šéfkuchař Vrah či soudružka Nákrková... A každý z těchto adeptů spisovatelského řemesla je nejprve představen básní a pak také vypráví svou povídku. Tento způsob budování celku může připomenout kupříkladu Boccacciův Dekameron. Nicméně přesto jde o vítaný prvek přinášející knize dojem pestrosti. Druhou rukou jí podřízl krk Hned na začátku se také ovšem dozvíme, že podavateli inzerátu o žádné umění nešlo. Ano, i život v budově, do níž byli noví spisovatelé odvezeni, má svůj vývoj. Přesto povídky zanechají ve čtenáři silnější dojem - především však díky přehnané snaze o efekt. Například próza Rituál o strýčcích, kteří měli tajné znamení - zvuk „Chrrrch-fft“ doprovázený máchnutím ruky. Jedná se o vzpomínku na válku a jednoho důstojníka z lágru, který nutil cikánky k orálnímu sexu: „A v okamžiku, kdy dospěl k orgasmu, chytil důstojník cikánku za vlasy a jednou rukou jí pevně přidržel hlavu. Druhou rukou jí podřízl krk.“
Nejedná se o jedinou pasáž, v níž si autor pomáhá druhou světovou válkou. Hned v úvodu slečna Kejchalová šroubovaně říká: „Cítím se vysloveně jako... Anne Franková.“ Na což soudružka Nákrková ještě šroubovaněji opáčí: „Jak já to vidím... Anne Franková měla docela fajn život... Anne Franková aspoň nemusela k tý svý knížce dělat podpisový turné...“ To je asi nejhorší aspekt Palahniukovy efektománie. Jako by se pořád nejistě „rozhlížel“, zda je dost efektní, a pak pro jistotu ještě něco křečovitě přihodil. Prostě vyprávět je pro Chucka Palahniuka nehorázně málo. Přitom, když se to umí, není nic lepšího. A nemusí se vůbec mluvit o divoké souloži v čerstvě vykopaném hrobě.
Autor: Ondřej Horák Zdroj: Lidové noviny str. 19 Premiéry, 7.2.2008