Český špalíček pohádek, říkadel, hádanek, přísloví a písniček

Seznamovat se s pohádkami tak, aby vynikla jejich působivost a síla, umožňují dětem především ti, kteří vědí nebo cítí, že mluvené slovo je něco zcela jiného než slovo napsané a vytištěné. Proto je mimořádně důležité, v jakých podobách a v jaké kvalitě se pohádky dostávají k dnešním čtenářům, zda je mohou oslovit jako umělecké texty. Kvalitní adaptace, dobrá edice Roli zprostředkovatele pohádky nemůže sehrát jakýkoliv řemeslník slova. Ten, kdo se chce věnovat literárnímu zpracování pohádek, nevystačí s nadšením a intuicí. Je k tomu potřeba také důkladná odborná výbava a samozřejmě – umělecký talent.

Největší erudici vyžaduje takový typ adaptace, který se pokouší literárně zprostředkovat čtenáři některé rysy pohádky charakteristické pro původní živé vyprávění. Jde vlastně o aplikaci postupů, které odpovídají zhruba klasické adaptaci, jak ji vymezila Hana Šmahelová a jak ji známe například od K. J. Erbena nebo Jiřího Horáka. Loňská reedice vynikající sbírky Oldřicha Sirovátky Plný pytel pohádek (KMa, poprvé 1978) připomněla, že tento folklorista byl nejen špičkovým odborníkem, ale neméně kvalitním umělcem.

Výsledkem dlouhodobého systematického průzkumu českých legendární pohádek je sbírka Jak chodil Kristuspán se svatým Petrem po světě (Karmelitánské nakladatelství 2005). Znalec pohádek a spolupracovník Jana Vladislava (jejich dvoudílný Strom pohádek patří už dnes ke zlatému fondu pohádkové klasiky) Vladislav Stanovský v ní shromáždil všechny české látky o Ježíši Kristu a svatém Petrovi a vytvořil výjimečný soubor vyprávění, který patří k nejhodnotnějším knihám adaptací lidových látek.

Poslední desetiletí přinesla však také pozoruhodné moderní autorské adaptace, založené na jasném záměru a promyšlené koncepci, nikoliv jen na příštipkaření. Nejvýraznější současný český pohádkář Pavel Šrut doplnil svou sérii výborných převyprávění pohádkových látek z britských ostrovů a Ameriky novou knihou amerických pohádek – Pohádky brášky Králíka (Knižní klub 2007) a převyprávěl je s labužnickým potěšením ze hry s jazykem i situacemi. Každou epizodu dokáže přehledně vystavět, svižně vyprávět, rozehrát ji v živých dialozích a dovést k pointě, jak se na anekdoty sluší a patří. Opomenout nelze ani jeho Velkou knihu českých pohádek (Reader’s Digest Výběr 2003), která obsahuje základní fond, jak jej známe z podání klasiků: Erbena, Kuldy, Němcové, Bartoše, Říhy a Horáka. Už tímto výběrem a uvedením přesných údajů o zdrojích prokazuje Pavel Šrut seriózní přístup. Ačkoliv respektuje syžet a kompozici původní předlohy, pracuje po svém, ale citlivě s jazykem, a zejména se soustředí na dynamizování situací a na práci s motivy, aniž se uchyluje k laciným aktualizacím.

Z návratů do předchozích desetiletí, které ovlivnily podobu současné pohádkové tvorby, nutno zmínit také Pohádky z Valašského království Jana Skácela, které se až předloni dočkaly nového vydání (Paseka), tentokrát konečně pod autorovým jménem. Poprvé vyšly v roce 1984 pod titulem Jak se bubnuje na princezny a „pokryla“ je tehdy Blanka Stárková. Skácelův přístup je kdesi na pomezí mezi klasickou a autorskou adaptací.

Mezi adaptacemi pohádek má své místo i neefektní, ale důležitá editorská práce, která spočívá hlavně v jazykové úpravě s ohledem na dnešní dětské čtenáře. Usiluje zpřístupnit starší literární zpracování pohádek, ale současně zachovat co nejvíc z originálu.

Příkladně tento přístup svého času demonstrovala sbírka slovenských pohádek Boženy Němcové Mahulena krásná panna, kterou připravil Jiří Brabec a za normalizace (1982) vyšla „pokryta“ paradoxně jménem Jaroslava Seiferta. Seriózně připravovaná série Nejkrásnější pohádky o… s podtitulem Z pokladů našich a světových pohádkářů, kterou vydává v posledním dvacetiletí Albatros (nedávno vyšel svazek Nejkrásnější pohádky o princích v uspořádání Zuzany Kovaříkové), se vyznačuje pečlivou editorskou prací a citlivým přístupem ke zdrojům.

Pozoruhodným editorským počinem je také Český špalíček pohádek, říkadel, hádanek, přísloví a písniček (Knižní klub 2006), který „vybrala a upravila“ Milada Motlová. Práce této editorky vynikají vzácnou pokorou k pramenům, maximální střídmostí v úpravách a snahou zachovat původní dikci, jen tu a tam se uchyluje k drobným retuším. Starším sourozencem Českého špalíčku je Zlatá brána, kterou Milada Motlová vydala v roce 2002 ještě v nakladatelství Amulet a v níž jádro každého oddílu – od jara do zimy – tvořily vždy dvě až tři klasické pohádky.

Za časů, kdy neexistovalo Lego...

Podle předchozích odstavců vypadá obrázek soudobé české pohádkové produkce téměř idylicky. Bohužel to není pravda. Jmenované kvalitní texty tvoří pohříchu jen zlomek titulů s pohádkovými látkami. Ta větší část se „nevejde“ ani do jedné ze zmíněných tří kategorií. Vesměs se totiž současné pohádkové texty snaží o násilné či neobratné aktualizace. Někdy jsou plodem arogance, jindy až grafomanství, někdy neumětelství a jindy zas kalkulu, ale velice často neomaleně útočí na peněženky rodičů a učitelů.

„Metody“ prvoplánových aktualizací a úprav jsou četné. Ta, kterou lze postřehnout bez hlubší analýzy, by se dala nazvat metodou „štupovací“. Ve snaze předložit čtenáři co nejsnazší a „nejsrozumitelnější“ text likvidují autoři adaptací osobitou poetiku upravovaného autora, aniž je zjevný jejich vlastní záměr nebo koncepce. Původní text se tak stává bezbarvý a bezpohlavní. Například Slávka Kopecká v knize, která nese na obalu titul České pohádky K. J. Erben – B. Němcová a kterou letos vydal Fragment, mění bezdůvodně postavy nebo jejich atributy, mění motivace nebo je nesmyslně domýšlí a necitlivě zcivilňuje slovník. V textech ve Zlaté knize pohádek s podtitulem Nejkrásnější pohádky pro děti (Librex 2006), jejichž adaptátor zůstává v anonymitě (je tu uvedeno pouze jméno ilustrátorky Dagmar Koškové), se zas nepochopitelně zplošťuje Erbenovo magické vyprávění a toporně domýšlí motivace jednání postav.

Další frekventovanou „metodou“ aktualizací je prvoplánové, nezdůvodněné zjemňování motivů, při němž adaptátoři zbavují původní text domnělé drastičnosti.

Snahy přiblížit pohádku co nejblíže dnešnímu čtenáři se projevují také v tom, že autor textu (ale i ilustrací) do textu násilně vpravuje motivy, které s původní pohádkou vůbec nesouvisejí. Neuvěřitelně křečovité aktualizace najdeme ve zcela obskurní knize Malenka a jiné pohádky (Svojtka & Co, 2002), v níž se nedočteme, kdo je autorem adaptace, jen to, že pohádky přeložil z polského (!) originálu Josef Vyskočil. Z nepřeberného množství příkladů necitlivých aktualizací a nesmyslných úprav jeden příklad za všechny. Takto začíná pohádka O cínovém vojáčkovi: „Náš příběh se odehrál před mnoha a mnoha lety, kdy neexistovaly stavebnice Lego a nejoblíbenějšími hračkami chlapců byly postavičky odlité z cínu…“

Dramaturgie takovýchto knih je zhusta nahodilá nebo totálně iracionální. Bývají to bezkoncepční směsky, které se vyznačují pochybným výběrem textů. Například v knize Kocour v botách a jiné pohádky, bohatě ilustrované velkovýrobcem dryáčnických kýčů Tonym Wolfem, kterou nakladatelství Fortuna Print přebralo od milánského nakladatelství DAMI a přeložil ji Vojtěch Parkán (2007), najdeme mezi Kocourem v botách a Šípkovou Růženkou třeba Enšpígla (!) nebo samurajský příběh… Neuvěřitelná je ovšem edice sešitů Království pohádek, přebíraná od italské firmy EDICART pražským vydatelem Media Service Zawada, s. r. o., která vychází jako periodikum, prodává se ve stáncích s novinami a inzeruje ohromující ediční plán: vedle Sněhurky, Kocoura v botách nebo Popelky tu jsou Malenka, Ošklivé káčátko, Děvčátko se zápalkami (sic!), Kráska a zvíře, ale také „pohádky“ jako Zvoník od Matky Boží nebo Pocahontas či Král Artuš…

Stěží obhajitelnou „metodou“ aktualizací je i radikální „digestizace“: tak drastické zestručnění, při němž z původního textu nezůstane kámen na kameni. Extrémním případem jsou bohatě a často nevkusně ilustrované knížky, které obsahují jedinou pohádku. To je případ belgických sešitů „pětiminutových pohádek“ v překladech Bruna Cempírka, kterými české děti zásobuje Fortuna Print. Anebo Ottovým nakladatelstvím letos vydaný „bilderbuch“ Vlk a sedm kůzlátek, který ilustroval velkovýrobce nevkusu Carlos Busquets a jejž český nakladatel přebral od belgického nakladatelství HEMMA. Drastickou „digestizací“ a násilnými deformacemi děje, které vedou k znepřehlednění příběhu nebo ztrátě logiky, se ovšem hemží i zmiňované České pohádky vydané ve Fragmentu a Zlatá kniha pohádek z ostravského Librexu.

Opačným, ale neméně pochybným postupem aktualizování pohádek je rozřeďování syžetu. Pro pohádku je klíčový přehledně vyprávěný příběh. To ovšem slovenskou autorku Máriu Štefánkovou zjevně netrápí. V knize O dvanácti měsíčkách (přeložil Karel Blažek, vydalo Vydavateľstvo Junior pro Fortuna Libri v edici Jupiter 2007) jsou lapidární pohádky jako O veliké řepě či Jak šlo vejce na vandr pojednány „výpravně“ s bohatými dekoracemi a propracovanými psychologickými motivacemi postav.

Rány pod pás Ve všech těchto úpravách se projevuje ignorování výchozího textu nebo nedostatek vnímavosti vůči poetice autora, ledabylost, pověra, že v pohádce je vlastně možné vše, absence talentu a elementárního vkusu, o profesionalitě ani nemluvě. Nakladatelé přitom zacházejí s texty klasiků jako se zbožím, s nímž si můžou dělat cokoliv. Někteří nakladatelé dokonce „pracují“ se jmény klasiků – Němcová, Erben, Andersen – doslova jako s obchodními značkami: Na obálkách se ohánějí těmito zvučnými jmény, protože v nich vidí jistotu, která na rodiče a učitele „zafunguje“ jako „známka kvality“. A na efekt vypočítané jsou i bombastické tituly: Zlatá sbírka pohádek (Fortuna Print), Zlatá kniha pohádek (Librex), Nejkrásnější pohádky (SUN)…

Součástí literatury jsou v každém období přirozeně také díla průměrná a podprůměrná, jejichž autoři a nakladatelé si nekladou vyšší cíle než pobavit nebo nabídnout oddechové čtivo. Dospělý čtenář se může na základě svých zkušeností, chutí, názorů a vkusu relativně svobodně rozhodnout, jestli po takové knize sáhne, nebo ne. Zcela jinak je na tom ale čtenář, který teprve získává první zkušenosti s literaturou a každé setkání s knihou ovlivňuje jeho postupně se vytvářející vkus, názory a postoje – tedy začínající čtenář, nebo dokonce dítě, které ještě ani číst neumí. Proto jsou útoky na první signální soustavu dětí v podobě podbízivých knih ranami „pod pás“. V případě, že se k tomu zneužívají pohádky, jejichž autoři se už nemohou bránit, je to činnost nemravnější a nebezpečnější než „obyčejné“ grafomanství.

Pouhé listování haldami až příliš často nahodile slátaných adaptací pohádek, „vyzdobených“ většinou dryáčnickými nebo podbízivými ilustracemi, je činnost více než deprimující. Navzdory oprávněné nechuti by však bylo nanejvýš potřebné zaměřit právě na tuto produkci kritickou pozornost.

Zdroj: www.lidovky.cz