Srdce stoupá vzhůru

Průměr: 5.0
(2x)
Nakladatel: Blechová Zdenka (Blechová Zděnka)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:144
Typ, vazba:Kniha, paperback
Formát, hmotnost:145 × 205 mm, 234 g
Více podrobností
Klubová cena: 293 Kč
Běžná cena: 390 Kč
Ušetříte: 97 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici.
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Poslední změna: 18.06.2021 18:08

Anotace

Kniha vypráví o tom, jak uzdravit srdce z bolestí, které jsme mu způsobili v minulosti, aby mohlo stoupat vzhůru. Tuto knihu jsem začala psát během své dovolené v Řecku a pokračovala v ní po svém návratu z ní až do konce října. Je takovým časosběrným materiálem mých myšlenek a prožitků v tomto časovém úseku. Chci vám ukázat, jak se uzdravuje srdce. Jak jeden náraz do srdce spouští další a další informace, souběhy životů, ladí naši mysl z jednoho postoje, který jsme zastávali v minulosti, do jiného, a tím se uzdravuje. Mohla jsem si své myšlenky nechat pro sebe a užívat si dovolenou, ale já je potřebovala vypsat, aby i vám mohly být prospěšné. Věřím, že tato kniha vám ukáže, jak pracovat se svým srdcem, aby mohlo stoupat vzhůru. S knihou se můžete i učit. Obsahuje 160 různých sdělení - co pro sebe dnes můžu udělat? Stačí si jen každý den otevřít knihu a přečíst si dané sdělení. Tím se budete učit kontaktu se sebou a dělat věci pro sebe.

Další verze titulu

Srdce stoupá vzhůru 2. vydání
Skladem

Specifikace

Název: Srdce stoupá vzhůru

Autor: Zdenka Blechová

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-87413-62-3

EAN: 9788087413623

Objednací kód: NA332205

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Úryvky z knihy

Druhý den na dovolené v Řecku se při snídani domlouváme s kamarádkou, že půjdeme na procházku do nedalekého městečka poblíž Vrasny, kde bydlíme. Sedíme na balkóně a já jsem najednou jako na trní. Cítím, že musím jít dnes do staré Vrasny. Oznámím jí tedy svůj záměr a vyrazím.

Jdu jinou cestou, než mi poradila delegátka. Když procházím mezi poli, najednou slyším usilovné mňoukání. Vrátím se a vidím v trávě skrčené koťátko. Jak mě zahlédlo, hned se ke mně přitulilo a začalo vrnět. Když jsem chtěla jít dál, přidalo se ke mně a motalo se mi mezi nohami. Bylo mi líto ho tam nechat, protože jsem si myslela, že má hlad, staré kódy od maminky. Vždy si myslela, že každý musí mít hlad, protože ho za války zažila. Vzala jsem ho do náručí a nesla k našemu apartmánu s myšlenkou, že mu dám mlíčko. Cestou stále mňoukalo a já si říkala - to jsi si to zase zkomplikovala. Vždyť jsi ho tam mohla nechat a užívat si dovolenou, teď máš starost. Cestou se lidé zastavovali a kochali se malým kotětem, ale když jsem jim ho nabídla, odtáhli se.

Kotě stále mňoukalo, a tak jsem si chtěla zakoupit mlíčko v kavárně, že mu dám na talířek. Paní mě však odmítla, že mi mléko pro kotě nedá. Když jsem zahlédla sedící lidi na terase apartmánu, kteří se usmívali na kotě, zeptala jsem se, zda by mi nedali trochu mléka pro kotě. Pán však rezolutně odmítl a dokonce mi sdělil, že má na kočky alergii. Byla jsem překvapená, cožpak se v Řecku nikdo nechce učit? Všichni od koček dávají ruce pryč. Zamýšlela jsem se nad tím, jak státy, kde lidé na sobě pracují, kočky již přijímají, a státy, kde se učení odmítá, odmítají i bohatství, které můžeme nalézt v kočkách. Dokonce na Kapverdských ostrovech kočky pobývaly u hotelu a na ceduli, umístěné blízko nich byla informace, že se lidé nemusí bát je pohladit, protože jsou pod lékařským dohledem. Kočky byly nakrmené a v čistotě. Chtějí se zde učit, proto se jejich země díky cestovnímu ruchu rychle rozvíjí.

Konečně jsem došla k apartmánu. Cestou jsem přemýšlela i o tom, že nabídnu kotě delegátce. Slyšela jsem, že minulý týden pochovala svého pejska, a tak jsem si říkala, že by jí kotě mohlo přinést trochu lásky a pomoci v jejím smutnění po pejskovi. Jakmile jsem jí kotě nabídla, hned mě odmítla slovy: „Pryč s tím. Mám tu tři kočky pod autem a mnoho koťat, nechci další. Množí se. Jedině kdybyste si ji chtěla vzít s sebou. Hlavně si ji neberte do apartmánu.“ Překvapila mě věta, že bych si ji mohla vzít s sebou. Něco mně v ní rezonovalo.

Když jsem se porozhlédla, zjistila jsem, že žádné kočky se v její zahradě nenacházejí. Vzala jsem kotě k sobě a dala mu mlíčko, moc nepilo. Byla jsem překvapená, protože jsem si myslela, že má hlad. S koťátkem jsem šla na zahradu a vzala s sebou misku s mlíčkem. Přemýšlela jsem si o tom, zda kotě vrátit zpět tam , kde jsem ho našla, či si ho vzít s sebou do Čech. Říkala jsem si, když tu vydrží do odjezdu, vezmu si ho s sebou. Ale stále více se mi spíše vkrádala na mysl myšlenka, vrátit ho zpět do místa, kde to zná, kde jsem ho našla. I jsem si vzpomněla na svého kocourka doma. Přivedu mu dalšího kocoura, jak to zvládne, když je starý a tento během roku dospěje a třeba si bude dělat nárok na své teritorium a vypudí mého kocourka. Vedlo mě to k zamyšlení, protože se ve mně objevilo více protikladů. Třeba bylo spokojené tam, kde bylo, třeba vůbec nemělo hlad a neumřelo by hlady (zase syndrom mé maminky, každý umře hlady - něco z její minulosti, co mi vnutila do života). Tím, že jsem chtěla kotě zachránit, jsem si zbytečně zkomplikovala život, přibyly mi starosti a přitom to bylo jen mé rozhodnutí, nebyla to má povinnost. Nikdo to po mně nechtěl. Nemůžu se na nikoho zlobit, ani na sebe. Chtěla jsem to udělat, tak jsem to udělala. Sedím v trávě u misky mléka a kotě někam odběhlo.

Přijdou slzy a za chvíli se objeví vedle mě delegátka. Vrtalo mi hlavou, proč přišla, vždyť nemusela. Jak mi sdělila kamarádka, delegátka přišla zkontrolovat do apartmánu, zda se tam náhodou kotě nenachází. Když zjistila, že se kotě v apartmánu nenachází, zašla za mnou na zahradu. Začala mi vysvětlovat, že třeba tam, kde jsem kotě našla, mělo své sourozence a pokud bych si ho chtěla vzít s sebou, musí se načipovat a může odjet po očkování za 21 dní. Pokyvuji hlavou a říkám: „Jen mi to přišlo líto. Já vím, to je v pořádku. Myslím, že ho vrátím zpět na místo, kde jsem ho vzala.“ „Víte, já mám raději pejsky, nemám ráda kočky“ vysvětluje delegátka. Ani jsem jí neřekla, že mi tři kočičky už umřely (symbolicky, když říkala, že má tři kočky, které jsem neviděla) a že mám ještě jednu. Cítila jsem, že mám mlčet. Bylo to zvláštní setkání.

Když odešla, přišly mi informace. Říkám si, vždyť ona přece z minulosti tam má také tu kočku. Vždyť má v sobě původ kočky, tak proč je nemá ráda? A také mi vrtalo hlavou, když všichni říkají, jak je hodná, jak má dobré srdce, proč já to tak necítím? Musely jsme se opět sejít, abychom dokončily své učení. V dávných dobách existoval kočičí lid a nesl v sobě moudrost věků. Ona tam tehdy vládla a dosti krutě, i týrala kočky. Proto dodnes nemá ráda kočky. Její nenávist ke kočkám zmizí, až jednu přijme do svého života. Může jí vrátit lásku, bolest, klid i nenávist. To vše jí kočička pomůže vyčistit. Ale vše má svůj čas, takže občas nám Vesmír nabídne pomocnou ruku a záleží na nás, zda ji přijmeme. Cítila jsem, že ta kočička je určená pro ni, ale nevěděla jsem, zda ji přijme. Ale spíše jsem věřila tomu, že ji přijme, jako bych to udělala já.
V dalším životě mi tato delegátka kočky brala. Já Jsem kočičky zachraňovala, protože jsem věděla, že jsou nositeli lidského vědomí. Delegátka tehdy protestovala, že kočky povyšuji nad lidi a brala mi je. Proto mi nyní řekla, že si ji můžu vzít. Došlo k rovnováze. V minulosti mi je brala a nyní by mi kotě dopřála.

Když odešla, ještě jsem si mnoho poplakala, a když jsem se zeptala Vesmíru, co mi ta situace měla říci: Že už není koho zachraňovat, že moje éra na Zemi skončila. Je zajímavé, že kotě zmizelo, jako zmizelo mé učení na Zemi. Přesto jsem kotě hledala a stále vyhlížela.

Další den se podívám z balkonu apartmánu a jsem překvapená, na zahradě se myje velká bílá kočka. Symbolicky jsem dospěla a už nemusím nikoho zachraňovat. Další den se tam objevila kočka stejně zbarvená jako můj kocourek Mimíno. Symbolicky zpráva z Vesmíru.


Žánry