Planeta Země - Kruté místo k žití

Ukázka z textu

Z kapitoly Předvečer thrilleru? – o zrodu osudové nenávisti Usámy bin Ládina k Američanům:
V půli osmdesátých let požádal princ Turkí al-Fajsal, šéf rozvědky Saúdské Arábie, o spolupráci jistého Usámu bin Ládina. Usáma nebyl žádný bezvýznamný fanatik z pouště, který má jenom svou víru, bojovnost a charisma. Pocházel z vážené, velice bohaté rodiny s velkým vlivem. Přijal tehdy žádost prince Turkího, aby zformoval sbor zhruba pěti tisíc arabských dobrovolníků, kteří by po boku afghánských mudžáhedínů zasáhli v podhůří Hindúkuše do nekonečné války s Rusy.
Usáma bin Ládin vyhověl princovu přání s bravurou možná až nečekanou. Legie jeho arabských bojovníků dokázala pak spolu s mudžáhedíny unavit sovětské síly tak, že je moskevské ústředí nakonec z Afghánistánu stáhlo. Úspěch ve válce s Rusy zajistila síla koránu a spolu s ním i saúdskoarabských a amerických peněz Sovětské supervelmoci zbyla pachuť porážky, což mimo jiné vedlo i k jejímu rozpadu v roce 1991.
To už ale předbíhám sled událostí. Irácký diktátor Saddám Husajn napadl v roce 1990 se svými vojsky Kuvajt a bleskově ho obsadil. Zdálo se, že může být jen otázkou dní, kdy irácké divize vtrhnou do Saúdské Arábie, zmocní se jejího ropného bohatství a Saddám bude pak z Bagdádu kontrolovat zdroje tří ropných gigantů – Iráku, Kuvajtu a saúdských Arabů. Usáma bin Ládin nabídl tehdy Rijádu, že se bude se svými válečníky podílet na krytí saúdskoarabských hranic, avšak královská rodina ho odmítla a pozvala si na pomoc Američany. Pro muslima Usámu to byla strašná urážka. Bojoval pod Prorokovým praporem s nevěřícími psy v Afghánistánu a nyní si jeho krajané, jeho vlastní krajané a souvěrci(!), pozvali jiné nevěřící, ty americké, do země s posvátnými městy Mekkou a Medínou.
Výsledek je dnes známý. Únos čtyř velkých civilních letadel a útok na newyorská Dvojčata, dramatický a nesmírně krvavý...

Z kapitoly Vyceněné zuby – o tzv. světském náboženství zvaném komunismus:
Nakonec z toho, co mohlo znít pěkně, vzešlo až příliš často zlo. Zabíjení. Víra a krutost podobná řádění inkvizice. Pamatuju na babičku jednoho svého přítele, stařičkou a moudrou dámu, která v už téměř úplné slepotě seděla celé hodiny na pohovce, jíž po starosvětsku říkala otoman, a ohledně vládnoucí státostrany tvrdila s oblibou: „Komunisti? Tak to je církev ze všech církví nejcírkvovatější!“
V zásadě měla pravdu. Komunisté zaháněli Boha a nahrazovali ho vlastní vírou. Měli své proroky, v Evropě Marxe, Engelse a Lenina. Svého papeže, velekněze, jenž nesídlil v Římě, nýbrž v Moskvě. Své kardinály ze stranického politbyra v SSSR a s nimi arcibiskupy v čele dílem přidružených, dílem podmaněných arcidiecézí – například v NDR, Československu a tak dál. Bylo to světské náboženství s Bohem coby nepřítelem, nešlo o kacířství, bylo to něco víc.

Z kapitoly USA – Jeden za všechny – o razanci prezidenta Donalda Trumpa:
Robustní Trump spílá na summitu NATO mnoha státům Aliance, že nedávají každoročně na obranu slíbená dvě procenta hrubého domácího produktu. Nádavkem bouří, že by měly dávat čtyři procenta, a nikoli jenom dvě.
Do toho mu přikyvuje servilní Jens Stoltenberg z Norska, generální tajemník atlantického souručenství, a můžete z něj mít pocit, že jste na nějakém dávném partajním sjezdu.
A Donald Trump? Prýští z něho vědomí, že Amerika by se docela dobře obešla bez NATO, protože má vlastní síly dost, nedopustí, aby o ni přišla, a může tedy na summitu jednat jako tank. Na pěknou chorvatskou prezidentku se sice směje, ovšem když se chce před objektivy kamer vecpat mezi politiky do první řady, odstrčí černohorského premiéra natolik razantně a s výrazem natolik přezíravým, jako by říkal: „Uhni, šmudlo!“ A nebohý Duško Marković se stáhne jak zastrašené štěně.

Z kapitoly Poker otylého Kima – o dnešní severokorejské hlavě státu:
A co vlastně víme o tolikrát zmiňovaném Kim Čong-unovi? Vždyť ani netušíme, kdy se narodil. Prý osmého ledna 1984, ale je to vůbec jisté? Nezpochybnitelné je pouze to, že je vnukem Kim Ir-sena, který sice už dávno zesnul, ale dodnes je „věčným prezidentem“ státu, a jeho otcem byl Kim Čong-il (†2011), dodnes „věčný tajemník“ ÚV Korejské strany práce. Takže mladý Kim Čong-un může být pouze první tajemník, a nikoli generální, protože tento post je vlastně už obsazen navždy.
Nejmladší z rodu Kimů má jistě přehled o světě, žil přece zamlada pod jménem Pak ve Švýcarsku, chodil tam do školy a naučil se německy. Prý měl tehdy rád videohry a zahrál si s chutí basketbal. (Dnes už ho asi nehraje, protože velmi přibral a s výraznou nadváhou se po palubovce běhá těžko.)
Když se stal v Pchjongjangu mužem číslo jedna, mohl si leckdo myslet, že se svými západními zkušenostmi může dost věcí změnit. Ale všechno bylo jinak. Kim Čong-un se moci chopil rukou železnou. Jestliže při pohřbu jeho otce kráčelo s rakví sedm generálů a vysokých hodnostářů strany, nezůstal z nich časem naživu ani jeden.