Tenkrát v Lošonci

Anotace

Ukázka z textu

Soused Bulka nemá vlasy, protože má rakovinu. Naštěstí vyhrál v loterii a moderní medicína mu zavedla do zadku sondu. A ta ho vyléčila. Soused Bulka byl šťastný, protože mu začaly znovu růst vlasy. Mělo to ale háček – vlasy byly modré a rostly tak rychle, že ho proměnily v modrého chlupatého netvora. Modré vlasy obrostly celý Bulkův dům, zahradu, koně, ulice a celý Lošonc. Potom se z oblohy snesly boží nůžky a modré vlasy ostříhaly. Jenomže vlasy rostly pořád dál a nakonec obrostly i boží nůžky.

Konec a poučení: boží nůžky zmůžou proti moderní medicíně velký prd!
Když jsem se narodil, na porodním sále praskly všechny žárovky. Tak silné jsem prý měl charisma. Po podlaze stékaly potůčky krve, které se spojovaly do děsivých obrazců a nad Lošoncem se rodil nový den. Od té doby se u nás v rodině svítí jenom svíčkami.

Pan doktor Böhl, který měl v suterénu židovského řeznictví zařízenou ambulanci, předpovídal, že budu holčička. Můj táta zareagoval na novou skutečnost pohotově a lososově růžový dětský pokoj přemaloval na modro. Můj velkolepý příchod na svět poctivě zdokumentoval na fotoaparát, aby mi i po mnoha letech mohl poskytnout hmatatelné důkazy o tom, jak ošklivý novorozenec jsem byl. Máma se zmohla jen na pláč. Přivinula si ke tváři moje měkké tělíčko, které od vysněné dcerušky dělil třícentimetrový ocásek. Přijít na svět a okamžitě zklamat vlastní rodiče je ideální výchozí situace pro šťastný a plnohodnotný život.
Co teď se všemi těmi roztomilými holčičími šatičkami?
Věřte nebo nevěřte, narodit se v Lošonci, jen pár kilometrů od maďarské hranice, má svoje výhody. Stačí se vyšplhat na jakýkoli kopec a s malou podporou větru trefíte plivancem prvního Húna v příhraničním městě Salgótarján. Projdete se po promenádě poseté lékárnami, optikami a hernami a rázem pochopíte, že děti jižní země jsou nemocné, slepé a závislé. Dějiny Lošonc moc nešetřily, dvakrát ho vypálili Turci a jednou loupeživí pelikáni, kteří svůj znak protlačili až do městského erbu. Následovaly epidemie modrého moru, hladomor nebo častá bombardování během první i druhé světové války, které rozložily životní sílu města na zapomenuté newtony. Můj táta tomu tady říká „země nikoho“, západní Slováci „Maďarsko“ a staří Lošončané „Smetiště dějin“.
Pro mě je to prostě domov.