Spřízněná duše

Krásný vztah plný intenzivních prožitků silně ovlivní okamžiky, které proti sobě syrově postaví volbu mezi osobním štěstím a povinností vůči rodině.

Láska, co hory přenáší

Dá se říci, že Hope nemá zrovna na růžích ustláno. Je jí 36 let, má nemocného otce, její vztah se nikam neposouvá a navíc se znovu pohádala se svým přítelem. Jako naschvál se to stalo jen pár dní před svatbou jedné z jejích kamarádek, na kterou byla pozvaná. Jako by nic nebylo tak, jak by být mělo. Takhle si svůj život rozhodně nepředstavovala.

Jak asi tušíte, Hope svede dohromady s Truem osud. Trochu tomu všemu napomůže její pes, ale i tak to všechno zpočátku vypadá jenom jako příjemná náhoda. Ovšem najdou k sobě cestu a pak se stane to, co ani jeden z nich nepředpokládal. Fungovalo by to? Vždyť každý z nich má svůj život, závazky a především jsou každý z jiného koutu světa.

Milostný příběh z pera mistra romantiky

Spřízněná duše vypráví příběh Hope a Trua každý zvlášť. Nechybí myšlenky, emoce i nejistoty obou. Zajímavostí celé knihy jsou pasáže, v nichž Nicholas Sparks vystupuje sám coby vypravěč, a sice před samotným začátkem celého příběhu a pak po jeho konci.

Pro mě osobně jsou knihy Nicholase Sparkse jakousi loterií. Některé mě zaujaly, jiné zklamaly. V případě knížky Spřízněná duše je to první případ. Jen těžko jsem ji odkládala, během pauz se na ni těšila a při čtení mi bylo fajn. Nedělalo mi problémy vžít se do příběhu samotného ani do hlavních hrdinů, přestože jsem se s jejich činy ne vždy uměla ztotožnit. V téhle knize jako by autor posunul svůj styl o příčku výš. Na první dojem v něm poznáte typický Sparksův styl s hromadou popisů a nejrůznějších detailů. Zároveň je styl téhle knihy mnohem lehčí, jednodušší a citlivější.

Naopak příběh Hope a Trua mě až tak nezaujal. Ne, že by nebyl krásný a romantický, ale trochu mi v něm chyběly převraty pro Sparkse často tak typické. I když originální, mnohdy celý příběh působil naivně až neuvěřitelně.

Postavy v knihách Nichlase Sparkse na mě v předchozích knihách působily většinou sympaticky. V tomto případě tomu nebylo tak jednoznačně. Tru Walls působil naprosto běžně, ale Hope mi byla svým jednáním i povahou od začátku nesympatická. Nepochopila jsem její rozhodnutí ani jednání. Nemyslím si, že by se Nicholas Sparks záměrně snažil vytvořit postavu s takovou povahou, nicméně nemohu říci, že by Hope do příběhu nezapadla. Jen moje představy o hlavní hrdince téhle knihy byly poněkud odlišné.

Na druhou stranu bych chtěla vyzdvihnout skvělý popis postav: jejich vzhledem počínaje a myšlenkami konče.

Spřízněná duše

Přesto, že jsem na knize Spřízněná duše našla několik málo nedostatků, jedná se veskrze o zdařilé dílo. Přesto, že z knih Nicholase Sparkse na vyšší příčky osobního hodnocení stavím například Vzkaz v láhvi, Nejdelší jízda nebo Noci v Rodanthe, rozhodně Spřízněnou duši doporučuji všem, kteří si touží přečíst něco romantického, i těm, kdo mají rádi knihy Nicholase Sparkse a jeho styl je jim blízký. Ač jsem doposud nestačila přečíst všechna díla z pera tohoto autora, odvažuji se tvrdit, že každá z jeho knih stojí za přečtení.

Autorkou recenze je Andrea Simoglu.