Mé nepálské lásky - Příběh české holky, která na mateřské vybudovala milionovou firmu a dětský domov

Anotace

Akce

Křest knihy Michaely (Myshy) Gautam - MÉ NEPÁLSKÉ LÁSKY

8.11.2018

12. listopadu proběhl křest knihy Michaely (Myshy) Gautam MÉ NEPÁLSKÉ LÁSKY. Knihu pokřtil Lucie van Koten. Číst dál...

Ukázka z textu

A v tom ho uvidím. Nejkrásnějšího chlapa na zemi. A to „na zemi“ myslím doslova. V podřepu sedí na udusané hlíně vedle zabláceného kola a cosi šteluje na pneumatice. Na mikině zašedlé smogem skvrny od oleje a benzinu, vlasy temné jak uhel nedbale svázané do culíku, zaprášené džíny s proděravělými koleny a černé oči, hluboké, že by se v nich člověk utopil, přivřené v soustředění. Rozhodně nevypadá jako klasický Nepálec. Není mi po ramena, nemá plešku, předkus ani bříško. Vlastně z toho mála, co ve tmě přes triko rozeznám, by se na něm dala učit anatomie. Štíhlé, šlachovité tělo hraje svaly, o kterých jsem ani netušila, že existují. Za pár vteřin je mi jasné, jak se vyrýsovaly. Jen co opraví kolo, vyskočí na kraj pootevřeného okénka, rukou se chytne rámu na střeše, jediným přítahem vyšvihne tělo do vzduchu a už se shýbá na zem pro další batohy a tašky, aby je upevnil k autobusu.
Pohodlně usazená běloška není cestující, kterému by se měl věnovat. Je mu jasné, že o mě už bylo dostatečně postaráno (určitě je mu jasné i to, že jsem za to naivně zaplatila nejmíň dvojnásob) a má svých starostí dost. Třeba čím zaplnit skuhrající žaludek, jak vysvětlit té paní, co se rozhodla převážet košík s živými slepicemi, že se sem už vážně nevejdou, anebo čím zapálit nedohořelý vajgl, který právě našel na zemi.
Těmto mladíkům, kteří v nepálské hromadné dopravě fungují jako holka pro všechno, se říká khalasi. Je to velmi nevděčný job a získávají ho zpravidla děti ulice, které nakonec čeká jen o něco lepší osud, než se učichat lepidla nebo skončit nadosmrti mezi žebráky. Pokud se v bláznivé dopravě, která patří k nejnebezpečnějším na světě, dožijí požehnaného věku kolem třicítky, mohou se stát řidiči autobusů. Do té doby uklízí, pomáhají se zavazadly, vybírají peníze od cestujících a po velkou část cesty vlají vyvěšení ze dveří autobusu, aby sloužili jako navigace, vyvolávači cílové destinace a blinkr zároveň. Protože v nepálské dopravě do zrcátek nejde přes cestující a zavazadla moc vidět (nebo jsou zrcátka oleptaná, rozmlácená, případně úplně chybí), khalasi dává poklepáváním na karoserii znamení řidiči, jestli můžeme vyjet, aniž bychom ztratili některého z pasažérů, nebo jak daleko lze bezpečně couvat, nechceme-li srazit krávu pasoucí se při krajnici. Na křižovatkách mává pažemi doprava a doleva, podle toho, kam se chystáme zabočit. A když se autobus tlačí zácpou plnou troubení a hulákání, divokou gestikulací vysvětluje, že my už ale opravdu potřebujeme odbočit a odbočíme, takže se nám laskavě kliďte z cesty. Toto je práce khalasiho. Toto je práce v přepočtu za pár stovek korun měsíčně, za rýži s přídavkem masa jednou týdně a za možnost přespávat namísto v chladné ulici v ubytovně s desítkou podobných. To je život muže, který za pár měsíců obrátí ten můj vzhůru nohama.

Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděla lidi, co mají hlad. Co jim vystoupnou žebra při každém nádechu a kolenní čéšky mají širší než stehna. Poprvé v životě jsem viděla žebráky bez rukou a nohou, plazící se po zemi v prachu, jež v kolemjdoucích nevyvolávali sebemenší zájem. Poprvé v životě jsem míjela nekonečné slumy osvětlené tlumenou září osamělých žárovek a lemované slepými kolejemi sloužícími jako toaleta pro všechny místní (potřebu jich tam vykonávalo několik a všichni měli evidentně průjem). Poprvé v životě jsem uvízla v dopravní zácpě, které se účastnily vyhublé krávy. A poprvé v životě jsem měla neskutečný pocit beznaděje, totální bezmoci uprostřed tohohle všeho.

Nepálská nemocnice je ještě o něco strašidelnější, než jsem si představovala. Připomíná obrovské, jen o něco málo čistší tržiště, vyskládané do několika pater. Jako na tržišti to tu skutečně funguje – jen si namísto banánů a kuřecích nožek pořizujete rentgenové snímky a testy krve.
„Ahoj, pamatuješ si mě?“ skloní se doktor k Sanjayovi. „Neboj, to bude dobrý,“ uklidňuje ho zcela zbytečně, protože jeho hlava dávno nebolí, a tak se směje a ani ho nenapadne, že by mu mohlo něco vážného být. Uklidnit bych potřebovala spíš já.
„Tady si sedněte a počkejte, za chvíli vás zavolají.“
Chvíle trvala asi tři hodiny. Neodvážím se tipovat, jak dlouho bychom čekali bez protekce. Kromě nás je tu zkroucený děda, u něhož si nejsem jistá, že se zvládne zvednout ze židle, čtyřicátník v lehčím epileptickém záchvatu, který bez pomoci do ordinace určitě sám nedojde, a asi dalších padesát pacientů, kteří se podle závažnosti stavu buď povalují nebo potulují čekárnou. Spousta zmatených je sestrami odkázána na jiné oddělení, anebo když neukáží předem proplacený účet, posílají je namísto k doktorovi na pokladnu. Chce se mi brečet za ně za všechny, mám obrovský strach o Sanjaye, ale právě kvůli němu se snažím alespoň na oko zůstávat v klidu.

Brečím. Skláním se nad záchodem a brečím. Nechápu, že mi ještě nevyschly oči. Čaj si tentokrát nechávám donést do hotelového pokoje. Dnes nemám v plánu nic jiného, než se sebelitovat v posteli. Škoda, že internet v Nepálu není dost rychlý na stažení Bridget Jonesové, ani se tu nedá pořídit pořádná čokoláda.
Jak tak z peněženky vytahuju desetirupiovku na zaplacení čaje, vypadne na mě špinavý, zmuchlaný papírek. Pár klikyháků a telefonní číslo. Spojení na nejkrásnějšího chlapa na světě, na kterého jsem v zápalu dění posledních měsíců úplně zapomněla. Utřu slzy, na postel se namísto plánovaného zhroucení posadím a s neurčitou nadějí a špetkou vzrušení žmoulám potrhanou kartičku v ruce.