Dříve než do snů… Rodinná kronika

Ukázka z textu

Otcovo pohlaví
Ráno mě probudil bratrův křik. Každý večer jsem si umiňoval, že se jednou musím vzbudit první já, abych bratra překvapil ještě ve spánku a zatahal ho za nohu nebo mu hodil na hlavu polštář. Ale nikdy se mi to nepodařilo, František byl vždy čipernější
a kromě toho i vynalézavější, protože chodil už do čtvrté třídy a já teprve do druhé, a už večer si potají připravil k posteli hrníček vody, aby mi z něj ráno mohl pouštět čůrek na nos.
Ale tentokrát bratr nestál nad mou postelí, ale řval hrůzou z vedlejšího pokoje: „Maminka se nehýbe! Ona je mrtvá!“
Ze schodů v přízemí už bylo slyšet, jak se nahoru s námahou řítí teta Lída, u které jsme stále bydleli. Rychle obhlédla pokoj, kde maminka ležela v posteli vedle stolku
s několika prázdnými tubami od léků. „Franto, natoč vodu, a ty, Pepíčku, přines kýbl,“ zavelela a začala lomcovat bezvládnou postavou. Polévala maminku a pohlavkovala ji systematicky zprava zleva, až maminka otevřela oči a vytřeštěně na nás zírala.
„Jak jsi to mohla, Eliško, udělat,“ křičela na ni tetička, „vždyť máš dva krásné kluky, to bys je tu nechala?“ Obrátila jí hlavu nad kýbl a vrazila prst do krku, až maminka začala zvracet. „Za to přece žádný chlap nestojí, rozumíš?“ zakřičela jí do ucha a pak si její hlavu položila na klín a hladila jí zpocené vlasy.
Maminka se na nás úpěnlivě dívala a sotva slyšitelně říkala: „Panebože, já se tak stydím.“
Nemohli jsme pochopit, že vypadá tak slabounká, protože nám vždy připadala hrozně silná, protože všechno zvládala úplně sama a tvrdila, že nikoho dalšího nepotřebujeme. Pak před domem zastavila sanitka a maminku naložila i přes její protesty, že už jí nic není. Sanitka měla vzadu dvě úzká okénka, za jedním se na nás maminka snažila usmát, jak jsme utíkali za rozjíždějícím se autem, které za sebou vířilo prach vesnické cesty, stále víc se nám vzdalovalo, až ho pohltilo stromořadí podél státní silnice do Prahy.
„Musíme víc trénovat,“ prohlásil František, který za sanitkou doběhl mnohem dál než já. Bratr chtěl být v životě Zátopkem a každé odpoledne po škole obíhal naši
a sousedovic zahradu a na budíku, postaveném na sloupku našeho plotu sledoval dosažený čas. Už to své kolečko dokázal zvládnout pětkrát bez zastavení, zatímco já jen dvakrát, a když se na sloupku vedle budíku objevil talíř se svačinou, kterou nám tam tetička Lída odkládala, vždy jsem trénink vzdal.
Tentokrát teta rozhodla, že dnes do školy nepůjdeme. Ostatně v rádiu zrovna hlásili, že zemřel prezident Zápotocký a že je vyhlášen státní smutek. „Tak stejně byste toho vyučování moc neměli,“ přemýšlela nahlas teta, „i když byste se asi dověděli hodně poučného ze života dělnického prezidenta. Ale to můžete dohnat později, alespoň mi trochu pomůžete doma,“ usoudila na závěr a posadila nás ke snídani.
Dům byl spíš předměstská vilka než venkovské stavení. Strýc Karel ho postavil již před válkou, ale nedařilo se mu splácet hypotéku, a tak byl nakonec rád, že dům
i s dluhy koupil jeden pražský advokát s tím, že zde můžou dál bydlet. Dokonce jim ještě přidal poměrně dost peněz. Jedinou chybou bylo, že peníze dostali týden před měnovou reformou. Zdálo se, že neschopnost zbohatnout byla v rodě Kolrossů nejen dědičná, ale
i nakažlivá.
Tou dobou už jsme obývali celé první patro, parádní pokoj, kde spala maminka,
a malý pokojík s rovnou plechovou střechou, na kterou za deště bušily kapky
a na podzim padající ořechy ze stromu, který se větvemi otíral o naše okno. Kdysi tu prý pobýval i Otec pěvec, který střídal útěky od jedné ženy k druhé a zpět, tři dny v Praze
a tři dny s Eliškou, protože se nemohl stále rozhodnout a chtěl alespoň zůstat spravedlivý. (Ten zbývající den v týdnu se uklidňoval v ateliéru přítele malíře.) Pak jeho návštěvy řídly, o to však byly vášnivější, čehož důsledkem jsem se stal o něco později
i já.
Teta Lída nám přidělila užitečné domácí práce. Františka poslala vypumpovat vodu ze sklepa, zatímco já jsem měl odnaučit slepici kvokat. Samozřejmě bych si úkoly rád vyměnil. Boj s vodou, která trvale prosakovala do špatně izolovaného sklepa pod domem, neměl daleko k dobrodružstvím, jaká zažíval patnáctiletý kapitán z verneovky, kterou mi někdy bratr předčítal. Vody ve sklepě bylo za deštivý týden po kolena, bylo třeba se v holínkách brodit temným podpalubím až k malému okénku, pod nímž byla na zdi připevněna pumpa a kterým pak usilovným lomcováním rukojetí stříkala hadicí voda ven. Bylo možné si představovat vzdouvající se vlny venku, skřípání pumpy se podobalo vrzání stěžně, a malý průzor okna dokonce připomínal pohled periskopem Nautilu.
Oproti tomu napravování kvočny byla činnost naprosto nezáživná. Jejím cílem bylo přesvědčit kvokající slepici, aby přestala myslet na kohouty a spokojila se snášením vajec určených k jídlu. Podle tety se toho dosahovalo tím, že se taková slepice zavřela do temného koše, který se zavěsil na větev stromu a který jsem pak provázkem musel dlouho rozhoupávat. Když se pak zpitomělá slepice vypustila na zahradu, úplně ji přešla chuť na sex, jak tvrdila tetička, čemuž jsem sice nerozuměl, ale tušil jsem, že sex musí být něco špatného, když způsobuje nedostatek jedlých vajec.
Po půl hodině houpání už mě bolela ruka, a tak jsem poodsunul víko koše, abych slepici přezkoumal. Vyletěla ven a vrhla se na prvního kohouta, který stál na dvorku
a marně se před ní snažil schovat do kurníku.
„Tetička se bude zlobit,“ řekl jsem bratrovi, který mezitím opustil podpalubí domu.
„Ale aspoň zas bude hodně kuřat,“ stručně mi objasnil tajemství početí nového života František.
Domácí práce nás už omrzely a rozhodli jsme se ukrýt před tetinými kontrolními zraky. Vylezli jsme na malou půdu, která byla nad maminčiným pokojem a kam se dalo vystoupat jen po žebříku, přistaveném ke slepému štítu domu. Ta tajemná dvířka pod hřebenem střechy nás lákala už dávno. Vsoukali jsme se dovnitř, ani my malí jsme se tu nemohli postavit vzpřímeně a jen po čtyřech jsme oblézali hromady krabic, odložené kufry a proutěné koše. Ležely tu stohy starých časopisů a pečlivě zabalených knih převázaných motouzem, jako by si je tu někdo chtěl jen na chvíli odložit, než pro ně najde to pravé místo. A pak na mě z přítmí najednou vykoukly jakési oči. „Franto, co to tam v rohu je?“ vyjekl jsem zděšeně.
Bratr chvíli civěl do kouta půdy a pak řekl: „Jakýpak, co to je? Ale spíš kdo to je?“ opravil mě a vynesl blíž světlu sádrovou bustu natřenou na bronzovo. „To je náš otec,“ řekl po chvíli zkoumání.
„Aha,“ řekl jsem a taky jsem si hlavu zvědavě prohlížel. Na rozdíl od bratra jsem si ho skoro nepamatoval, protože když jsem trochu vyrostl, tak se u nás už skoro nevyskytoval.
Pak jsme se zase přehrabovali ve starých kufrech, které byly naplněny archy papíru s ručně psanými notami, a mezi ně byly vloženy divadelní programy s názvy oper na titulní straně a balíček fotografií otce v jakémsi starodávném kostýmu s šavlí. Všechny fotografie byly podepsané ozdobným rukopisem, jak si je připravil pro ctitelky čekající
po představení a pak je tu na půdě odložil asi v době, kdy se zdálo, že si přece jen vybral nás.
„Co to tam kluci děláte?“ zalomcovala dole žebříkem teta Lída.
Vyklonil jsem se ze dvířek a hrdě oznámil: „Našli jsme otcovo pohlaví. Ze sádry,“ dodal jsem na vysvětlenou, když jsem si všiml, jak dole zalapala po dechu. Přitáhl jsem bustu ke dvířkům a naklonil ji dolů, aby na sebe lépe viděly.
„Tomu se, Josífku, říká poprsí,“ uklidnila se teta.
„Ale vždyť to žádná prsa nemá, jen hlavu,“ bránil jsem se, neboť jsem si od dětství zakládal na přesnosti myšlení i vyjadřování.
„Zítra už vás radši zas pošlu do školy,“ prohlásila teta.
I když jsme druhý den ráno dorazili před školní budovu až na poslední chvíli, dveře byly stále zavřené a hrozen dětí okouněl před vchodem. Někteří se s nosem přitisknutým na sklo snažili zjistit, co se děje uvnitř. Pak se dveře konečně otevřely, všichni učitelé stáli v černém podél schodiště, na jehož konci bylo velké okno zahalené černou vlajkou. Na ní visel obraz prezidenta Antonína Zápotockého, v rohu s černou páskou a snítkou asparágusu, jakým řezník Ťukal obkládal maso ve výloze. Pod obrazem stála na stolku urna, podobná té, v jaké jsme přechovávali dědečka Františka
ve vinohradském kolumbáriu, jen o hodně větší. Školní dvoranou zněla smuteční hudba
a tklivé písně, zdálo se mi, že jsem zaslechl otcův důstojný hlas, který jsem znal lépe než jeho tvář.
Shromáždili jsme se pod schodištěm, na němž se zjevil ředitel školy, jenž měl dlouhý projev plný nesrozumitelných cizích slov. Ale zakončil ho srdečně: „Drahý Tondo, tvému popelu věrni zůstaneme,“ protože dříve než se v rychlokurzu vyučil na ředitele školy, býval slévačem na Kladně, a cítil proto k dělnickému prezidentovi z Kladenska jakési pouto krajana. Pak se zvoláním „To ti přísaháme“ položil dva prsty na urnu
a pokynul nám, abychom postupně rovněž přistupovali k urně a stvrdili svou věrnost přiložením prstů.
„Myslíš, že je uvnitř?“ zeptal jsem se bratra dost bázlivě, když jsme se pomalu blížili k urně.
„Co blázníš? Naproti v měšťance mají zrovna takovou,“ uklidňoval mě František.
„Třeba ho rozsypali na hodně porciček, aby se dostalo na každou školu.“
„Tak se zkusíme mrknout dovnitř,“ navrhoval bratr, právě když jsme dostoupali
k urně, a předstíral, že chce nenápadně nadzvednout víko.
Ale v tu chvíli nás už za uši vlekl ředitel školy, zatáhl nás do ředitelny
a vykřikoval: „Jak se můžete tak bavit v takovou smutnou chvíli? Ať se do školy zítra dostaví váš soudruh otec.“
„My otce teď nemáme,“ řekl František. „Řekni, Pepíku, co nám po něm jen zůstalo!“
Byl bych to i řekl, protože jsem rozhodně nezměnil názor na nalezenou bustu. Ale cosi mi říkalo, že bratr na mě zas nachystal nějakou léčku, jako když ráno promýšlel, čím mě nečekaně probudit. A ostatně právě v tu chvíli se ze školního rozhlasu ozvala árie
v otcově přednesu, tak jsem jen ukázal k amplionu: „Je tam.“
„Tak ať se dostaví vaše matka,“ pokračoval ředitel.
„Maminka se zasebevraždila,“ omlouval ji František. „Ale už je jí dobře,“ dodal, aby ředitele uklidni