Hedvábná past

Anotace

Ukázka z textu

Špatně udržovaný parčík nepatřil ve městě k nejoblíbenějším, dnes ho však zaplnila spousta zvědavců. Policejní vozy, černá dodávka pohřební služby plus kmitající postavy uniformovaných mužů přilákaly celou řadu čumilů. Jinak jim Nina neříkala, už jenom proto, jak jí lezli krkem.
Co je proboha tak zajímavého na cizím neštěstí? Proč lidi fascinuje něčí násilná smrt? Kde je pieta, úcta k zemřelému?! Vší silou potlačila rostoucí touhu vyslat k nebi varovný výstřel, aby shromáždění rozehnala. Místo toho nadzvedla policejní pásku, která ohraničovala místo činu, a ráznými kroky zamířila ke shluku jehličnanů u polorozpadlé zdi. Okolí obrůstaly neupravené keře: ty listnaté byly teď na začátku dubna ještě holé, přesto však spolu s dalším rostlinstvem představovaly téměř dokonalý úkryt. Náhodný chodec by si zde mrtvoly všiml jen stěží… Někdo však tu smůlu měl a objevil ji.
Rozhlédla se a zaznamenala asi šedesátiletého muže v odrbaném oděvu, u jehož nohou ležela naditá igelitka. Na první pohled v něm rozpoznala bezdomovce. A vydedukovala, že právě on - nejspíš při hledání místa, kde složí hlavu - zavolal policii.
Víc nad tím nespekulovala a zamířila k Martinovi, který živě diskutoval se soudním lékařem. Sakra, všichni to stihli dřív než já, pomyslela si a zrychlila.
„Ahoj!“ pozdravila dvojici mužů. Na odpověď nečekala a rovnou shlédla k bezvládné ženě. Odhadem jí mohlo být okolo třiceti, možná o pár let míň. Měla plné tvary, krátké blond vlasy, a její hrdlo protínala nerovnoměrná strangulační rýha. Nina tak okamžitě pochopila, že oběť byla uškrcena.
„Čau,“ vzal ji na vědomí Martin.
„Servus,“ sekundoval mu patolog.
„Co zatím víte?“ přejela pohledem z jednoho na druhého.
„Nic zvláštního,“ zamlaskal nespokojeně Rubeš. „Někdo ji přepadl, nejspíš okradl a uškrtil. Možná šátkem, šálou nebo něčím podobným… Vražedný nástroj zatím nemáme, uvidíme, s čím přijdou technici. Zůstala tu kabelka – není v ní peněženka ani telefon, vlastně nic cenného. Uvnitř jsou jen samé zbytečnosti: propiska, líčidla, hřeben, kapesníky...“
„Sexuální motiv?“ zadívala se Nina na doširoka rozhozené nohy a potrhané punčochy.
„Podle prvotního ohledání ne,“ odpověděl doktor Kolek, který si mezitím zapálil cigaretu. Tenhle pětapadesátiletý muž už viděl ledacos a bylo evidentní, že ho ani dnešní nález nevyvedl z míry. „Na rukou má několik modřin: tipuju, že povětšinou vznikly během toho aktu. Taky jsem objevil pár starších - možná trpěla poruchou srážlivosti krve, nebo měla prudkého partnera, kdo ví? Ale pořádně ji prohlédnu až na pitevně.“
„Jak dlouho je mrtvá ale tušíš, že?“
„Podle teploty těla bych řekl tak šest hodin.“
„Takže se to stalo někdy okolo třetí v noci. Sakra, co dělá takhle pozdě samotná ženská v parku?“
„Neopatrnost?“ pohodil Kolek rameny. „Nebo byla opilá. Mohla jít z nějaké akce – klubu, baru. Čas by tomu odpovídal.“
„Tak nebo tak, kdyby ji chtěl někdo jenom okrást, proč se uchýlil k zabití?“ zamračila se Nina.
„Souhlasím. Mnohem jednodušší by bylo vyškubnout jí kabelku, případně ji majznout po hlavě, a zdrhnout,“ zareagoval Rubeš.
„Právě,“ přikývla.
„Možná se něco zvrtlo a pachatel zazmatkoval.“
„Nebo jde o úkladnou vraždu a ty ukradené věci jsou jenom kamufláž. „Kdy se k tomu dostaneš?“ obrátila se Nina na patologa.
„Pokusím se co nejdřív. Momentálně u mě leží jiný klient – cyklista, který nepřežil dopravní nehodu. Zajímavá práce, i když docela nimračka.“
„Podrobností nás ušetři,“ zarazil Kolka major. „Nám stačí tahle mrtvola.“
„Škoda, rád bych vás přivzdělal v oblasti anatomie,“ zamrkal šibalsky lékař. „A ty bys možná začal jezdit s helmou,“ popíchl Rubeše, který byl známý svou vášní pro cyklistiku, přičemž ignoroval nutnou výbavu.
„Ani náhodou,“ odmávl kriminalista jeho poznámku.
Kolek s lakonickým výrazem pokrčil rameny. „Když myslíš. Jenom doufám, že jednou neskončíš na mém stole.“
„O mě strach neměj. Nejsem žádná padavka.“
„Budu ti věřit. No, víc vám už tady platný nebudu, takže mizím. Přeju, ať to rychle rozlousknete!“
„Martin z toho vyklouzne. Za pár dní už nás bude jenom buzerovat,“ neodpustila si Nina narážku na kolegovo povýšení.
„Ach ano, už jsem o tom slyšel,“ povytáhl Kolek obočí a poplácal Rubeše po zádech. „Teď je z tebe major, gratuluji k postupu!“
„Děkuju,“ odvětil Martin bez falešné skromnosti.
Lékař se rozloučil, gestem ruky vyzval muže z pohřební služby, aby se ujali těla, a odkráčel ke svému vozu.
„Hej, majore!“ zahalekal v tu chvíli jeden z techniků. Pospíchal k dvojici vyšetřovatelů, přičemž nad hlavou mával sáčkem na důkazní materiál. „Něco pro vás mám!“
„A já jsem průhledná, nebo co?“ zamračila se Nina, sotva k nim dorazil.
„Pardon, kapitánko,“ omluvil se mladý muž s odzbrojujícím úsměvem. „Ale vyšší šarže je vyšší šarže, chápej.“
„Vlezdoprdelko,“ utrousila suše a pohodila dlouhým ohonem.
Technik se zasmál, načež pozvedl sáček tak, aby si mohli prohlédnout jeho obsah. Jejich zrak padl na občanský průkaz – podle fotky okamžitě poznali zavražděnou. „Doklady leží poházené o kus dál. Ještě je tam řidičák, nějaké vstupní karty a permanentka na bazén. Kluci to dávají do kupy.“
„Díky.“ Major malou kartičku převzal a Nina natáhla krk, aby si ji prohlédla spolu s ním. „Karolína Beznosková, sedmadvacet let. Vdaná, aktuální trvalá adresa místní,“ četla nahlas.
Znovu se zahleděla na tělo, které právě mizelo v tmavém igelitu. „Je pitomá smůla být ve špatný čas na špatném místě,“ poznamenala. „Pokud je tohle ten případ.“

***

Vešli do chladné, rozlehlé dílny ozářené několika zářivkami. Panoval v ní chaos a na čistotu se tady moc nedbalo, ale to mohli v podobném provozu čekat. Nina pokročila k černému BMW s otevřenou kapotou, nad níž se skláněla hubená postava v montérkách a baseballové čepici.
„Pan Fiala?“ pronesla zvučným hlasem, aby překřičela řvoucí rádio. Upištěný hit z osmdesátých let jí trhal uši. Nejradši by ten krám vyhodila oknem – proč někdo proboha pouští muziku na sto decibelů?!
Mladý muž sebou trhl a obrátil se. „Ano? To jsem já.“ Pečlivě si prohlédl nejdřív Ninu, a pak Štěpána. Nakonec si otřel ruce do kalhot a narovnal ramena.
Nina ukázala na přehrávač. „Můžete to prosím vypnout?“
Mladík jí vyhověl. „Co po mně chcete?“ Jeho hlas zněl najednou jinak: přeskočil do nervózní fistule.
„Vy se něčeho bojíte?“ pozvedla Nina obočí.
„Ne. Ale už jsem něco zažil a mám čuch na lidi. A vy smrdíte jako policajti, sorry. Že mám pravdu?“
„A vynikající postřeh,“ podotkl suše Štěpán, a ukázal mu průkaz. „Kapitán Seidl.“
„Do hajzlu,“ ucedil Fiala, když si ho prohlédl.
„Copak?“ zeptal se kapitán medovým hlasem. „Jste snad v něčem namočený?“
„Ne!“
„Uvidíme. Já jsem kapitánka Kynclová,“ představila se Nina. „Víme, že s kriminálkou už jisté zkušenosti máte. Strávil jste pár let v chládku a teď jste propuštěný na podmínku, že ano?“ pokračovala plynule dál.
„Proč se ptáte, když to víte?“ pohodil světlovlasý muž rameny. „Vy na mě máte dohlížet, nebo co? Helejte, mám slušnou práci, platím daně a dodržuju zákony. Tak proč mě nenecháte žít? V tom podělaným kriminále to bylo děsný! Jestli něco nechci, tak se tam vrátit, takže není nutný, aby mě někdo špehoval.“
„O nic takového nejde,“ odvětil s klidem Štěpán. „Máte-li čisté svědomí, nemusíte mít z naší návštěvy žádné obavy. Jen se vás zeptáme na pár věcí.“
„Jakejch?“
„Znáte tuto ženu?“ Nina vytasila zvětšeninu průkazové fotografie zavražděné a poklepala na ni prstem.
Fiala zamžoural, chvíli portrét studoval, a pak zakroutil hlavou. „Ne. Nikdy jsem ji neviděl. Kdo to má bejt?“
„Opravdu vám ten obličej nic neříká?“ ignorovala jeho dotaz.
„Když říkám, že ne, tak ne, do prdele! Co je s ní?“
Nina ho sjela chladným pohledem „Otázky klademe my, pane Fialo. Ukážu vám jiný snímek.“ Tentokrát mu k očím přistrčila fotku někdejší slečny Nýdlové. „A co tahle dívka, hm?“
Blonďák polkl, až mu poskočil ohryzek. Pak přejel dlaněmi po hlavě, jako by si chtěl upravit účes. Nakonec přezíravě zafuněl. „Sakra, tak přece víte, o koho jde, ne? Jasně, že ji znám! Usvědčili mě, že jsem ji znásilnil. A asi jsem to fakt proved, i když mám na ten večer okno jak výkladní skříň. Vůbec netuším, kolik jsem toho tenkrát vypil. Ale odseděl jsem si svý, kurva!“
„To nikdo z nás nerozporuje,“ odvětil kapitán. „Vážně netušíte, co mají tyhle dvě fotky společného?“
„Jak bych moh?“ rozhodil Fiala ruce, černé od šmíru.
Nina obě podobenky zvedla a umístila vedle sebe. „Podívejte se líp.“
Dotázaný natáhl krk a znovu si obrázky prohlédl. „Jsou si dost podobný. Ta krátkovlasá je ale taková nevýrazná, potřebovala by se namalovat. A taky mi přijde trochu naplácanější. Jako při těle. Jsou ségry?“
„Ne. Je to jedna a ta samá žena, jen po pěti letech.“
„Ty vole, tak to bych nepoznal!“ vyvalil blonďák oči. „Dřív byla teda hezčí, ty krátký vlasy jsou blbý. Neseděj jí.“
„Což je už dnes stejně bezpředmětné. Slečna Nýdlová, provdaná Beznosková, je totiž po smrti,“ pronesla Nina tvrdým tónem. „Stala se obětí vraždy. Povězte nám, kde jste byl v noci z pátku šestého dubna na sobotu sedmého?“
„Děláte si prdel?!“ vyjekl Fiala a jeho výraz ztvrdl. „Jestli si myslíte, že jsem tý holce něco udělal, tak to je úplná hovadina! Jenom prudíte. Já jsem nevinnej!“
Nina teatrálně zavzdychala. „A co teď zazpívat Ovčáci, čtveráci? Ta je taky dost ohraná.“
Štěpán na mladšího muže vrhl rentgenový pohled. „Kapitánka má pravdu: prohlášení o vlastní nevině zkusí každý. Nás ale žádné řečičky nezajímají, pracujeme pouze s fakty. Máte na tu noc alibi, nebo ne?“
„No samo, že mám! Byl jsem doma, s mámou! Ta vám to potvrdí.“ Mechanik sebevědomě vystrčil bradu.
„Třeba i před soudem, kde musí pod přísahou mluvit pravdu?“ otázal se kapitán.

***

Z nudy si nalila skleničku levného krabicového vína. Pak ulehla na postel a pomalu upíjela. Mám fakticky pohodu, pomyslela si při tom. Ostatní holky po maturitě dřou na vejšce a matka s fotříkem je sekýrujou za kdejakou blbost. To já byla mnohem chytřejší! Zahihňala se a kopla do sebe pořádný doušek.
A vtom zavrzaly dveře. Automaticky nasadila svůdný úsměv, který používala jako profesionální masku.
Nikdy neř