Neboj se vrátit domů - Marie Svatošová v rozhovoru s Alešem Palánem

Ukázka z textu

str. 47

Rozumíš vůbec druhým, když se smrti děsí? Cítíš s nimi, to určitě ano, ale chápeš ten strach?

Snažím se chápat, snažím se rozumět a jejich strach mírnit. Samozřejmě ne agitací, to bych jen přilila oleje do ohně. Mám se strachem, ani ne tak o sebe, jako o své blízké, taky zkušenosti. Vím, co pomáhá, vím, co nepomáhá. Když se lidé ptají po původu mého klidu, pravdivě odpovím, že žiju s Bohem. Zmlknu, v duchu se modlím a čekám na další otázky. Vím, že přijdou. Dál pak pokračujeme podle toho, co dotyčný chce a je schopen z mých zkušeností vstřebat. Je to vždycky individuální a je nutno to respektovat. Do náprstku litr vody nenaleješ.

Marie, znám tě jako praktickou a ráznou ženu. Bojíš se vůbec něčeho?

Jasně, že bojím. Chceš to vidět? Vypusť tady živou myš a v tu ránu mě máš na lustru. Kdysi jsem se hodně bála psů. Preventivně. Nikdy mě žádný nekousl, ale mohl by. Mnohokrát jsem při pohotovostní službě seděla v sanitce a prosila majitele rozzuřeného psa, aby ho někam zamkl. Když tomu nechtěl rozumět, pohrozila jsem, že odjedu a návštěvu u pacienta nevykonám. To zabralo vždycky. Chápeš to? Pozvou si doktora do bytu a pustí na něj psa! Strachu ze psů mě odnaučil bratrův vlčák Brit. Ten mého drahého bratříčka miloval tak oddaně a věrně, že jsem si musela oblíbit i jeho. Taky jsem se dlouho bála zubaře. To mě zas odnaučila kmotřenka Markétka, když se stala zubařkou. Ty ses ale asi ptal na jiné strachy. Bojím se lidské hlouposti, nezodpovědnosti a lhostejnosti. Zvláště před volbami. Po nich se bohužel zpravidla ukáže, že ten strach nebyl neodůvodněný. A když vidím, jak se dnes plýtvá a drancuje naše Země živitelka, mám strach i o její budoucnost.

Prý i mnozí kosteloví lidé zažívají krátce před smrtí úzkost. Odkud takový pocit vychází?

Rozhodně ji neprožívají všichni, to ne, ale stát se to může. Návštěvy kostela nejsou očkováním proti úzkosti před smrtí. Dovedu si představit, že v některých případech mohou mít na jejím vzniku dokonce svůj podíl. Pokud tam člověk jen „chodil“, aby měl „čárku“, a jedním uchem pouštěl ven, co druhým zaslechl – pokud vůbec poslouchal –, tak mu to před smrtí může svědomí docela nepříjemně připomenout. Tím samozřejmě nechci říct, že každá předsmrtná úzkost pramení z nečistého svědomí. Jsou i různé psychické poruchy, neurózy, psychózy apod. Nebo například taková metastáza v mozku dovede udělat pěknou paseku. Ani psychiatr a ani zkušený teolog mnohdy nedokážou rozlišit, co je problém duševní a co duchovní, natož, za co ten člověk je, nebo není zodpovědný. To ví jen Pán Bůh. Proto nikdy nesuďme. Někdy můžeme příčinu předsmrtné úzkosti vydedukovat až zpětně, podle toho, co na ni zabralo. Jsou-li anxiolytika a podobné léky bez efektu a umírající se zklidní po přijetí svátosti nemocných, je evidentní, že šlo o problém duchovní.

Je smrt spravedlivá?

To je velké téma. Mnohokrát jsem v hospici ze země zvedala pomyslnou hozenou rukavici s nápisem „smrt je strašně nespravedlivá“. O tom je přesvědčena většina lidí. Nedivím se jim, cítí, že nejsou stvořeni pro smrt, ale pro věčný život, ovšem nevědí o tom. Touha po nesmrtelnosti je v nich hluboce zakořeněna, proto jim smrt přijde nesmyslná a nespravedlivá. Paradoxně z ní viní Boha, v jehož existenci nevěří. Někdy je to až úsměvné. Bůh není, ale může za všechno zlé. Mnozí jsou překvapeni, když jim řeknu, že na začátku, v ráji, to tak nebylo. Říkám to bez servítků: „Nezapomínejte, že nežijeme v ráji. Jsme z ráje vyhnáni. Zasloužili jsme si to. To je naše realita, taková je pravda. Dobrá zpráva je, že máme šanci do ráje se vrátit. Branou, které říkáme smrt. Jinudy to bohužel nejde.“ Jakmile lidé pochopí, že smrt je pro ně vlastně šance, a ne konec, už se jim tak nespravedlivá nezdá.