Akta Hitler

Po své německé premiéře vycházejí v češtině Akta Hitler, kterým předchází detektivní historie a jeden paradox - unikátní biografie nacistického diktátora byla speciálně sestavena pro diktátora sovětského, Josifa Vissarionoviče Stalina.

Stalin byl zadavatelem a na dlouhou dobu také posledním čtenářem tajného, více než čtyřsetstránkového dokumentu o Hitlerovi, který se měl v původní verzi jmenovat Oblačné zámky - podle nacistické ctižádosti i Hitlerových obřích rezidencí.

Operace Mýtus
V závěru roku 1945 uložil Stalin Lidovému komisariátu vnitra (NKVD) definitivní doložení Hitlerovy smrti. Začala "Operace Mýtus", čtyři roky výslechů a rešerší - výsledkem byla Akta Hitler z roku 1949. Zdaleka nejsou jen o Hitlerově pádu, popisují více než dvanáct let od uchopení moci roku 1933. Opírají se o ústní i písemné svědectví Hitlerova pobočníka Otto Günscheho a komorníka Heinze Lingeho, kteří byli v sovětském zajetí.

Jediný exemplář, zahraničním badatelům nepřístupný, by ve Stalinově osobním archivu nejspíše ležel dodnes, kdyby šest let po jeho smrti nevznikl doslovný opis - uložený do Všeobecného oddělení bývalého stranického archivu pod číslem 462a. Tam ho roku 2004 také vlastně náhodou objevili a posléze zpracovali a přeložili mladí němečtí historici Henrik Eberle a Matthias Uhl.

Zamlčované spojenectví
Ne všechny informace v Aktech Hitler mají stejnou historickou váhu a autenticitu. Na vypracování spisu se podílel široký kolektiv důstojníků, tlumočníků a překladatelů, přičemž konečné slovo měl náčelník komise Fjodor Karpovič Parparov.

Text není v ich-formě, ale v podobě zprávy, do které se promítla snaha vyhovět Stalinově představě i ideologickým požadavkům. Některé pasáže byly dodatečně dramatizovány, jiné vypouštěny: zejména ty týkající se německo-sovětského spojenectví v letech 1939 až 1941 a počátečních německých úspěchů při útoku na Sovětský svaz. Neodpovídaly oficiální verzi a Stalinovi byly mementem chybných rozhodnutí, podcenění Hitlera. Kvůli Stalinovu antisemitskému postoji akta pro změnu opomíjejí oběti i příčiny holokaustu. Opatrnost zpracovatelů zachází až do absurdních detailů -Hitlerova výřečnost, schopnost působit na masy je oklešťována, aby neumenšila velikost Stalina. Editoři styl označují za "podivuhodnou směs autenticity a rigidní úřední ruštiny" a upozorňují, že Akta Hitler je nutno číst nejen jako dokument vypovídající o Hitlerovi, ale také o jeho dočasném spojenci a později odpůrci Stalinovi. A také o praktikách vnitrostátní rozvědky.

Röhmovo fňukání?
Výchozí text je komentován a upřesňován, zejména v dataci schůzek či událostí, které se někdy liší o den a jindy, jako v případě jednání Hitlera s britským premiérem Nevillem Chamberlainem v Bad Godesbergu, dokonce o měsíc. S rezervou je třeba brát úvodní pasáže popisující roky 1933 a 1934. Heinz Linge patřil k Hitlerově osobní stráži až od roku 1935, Günsche přišel v roce 1936, o sedm let později ho Hitler jmenoval svým osobním pobočníkem.

Na pravou míru kupříkladu editoři uvádějí "žalostné fňukání" náčelníka oddílů SA Ernsta Röhma před jeho popravou nebo údajné zastřelení dcery generála Kurta von Schleichera - ve skutečnosti to byla jeho hospodyně, která otevřela vraždícím gestapákům dveře.

Hitler, milovník detektivek
Na druhou stranu čtivý text obsahuje pozoruhodné podrobnosti, je vyšperkován osobními příhodami, situacemi, dialogy, výroky: podle editorů dokládá, "jak to v Hitlerově okolí skutečně chodilo".

Historicky cenná jsou líčení situačních porad za druhé světové války, z nichž až na výjimky neexistují žádné protokoly. Takřka reportážně jsou popsány bitvy u Stalingradu či u Kurska, Hitlerovo jednání s velením armády, reakce na válečné události. Korigována je odezva na odlet Rudolfa Hesse do Anglie nebo scéna z filmu Pád třetí říše, podle níž měl Hitler záchvat zuřivosti po zradě Hermanna Fegeleina. Ve skutečnosti musel Hitlera k ostřejšímu zákroku nutit Otto Günsche. Pozornost je upřena i na Hitlerův soukromý život, třeba vztah s Evou Braunovou. Akta líčí vůdcovo duševní i fyzické chátrání, dotýkají se stravovacích zvyklostí. Popisují jeho vtipkování a parodování zesnulého prezidenta Hindenburga stejně jako zálibu v detektivkách a dobrodružných románech, která stála jednoho kamnáře pobyt v koncentráku - příliš o Hitlerově brakové knihovně mluvil.

"Zřetelně je ukázán Hitlerův naprostý nedostatek skrupulí a jeho bezmezná ničivá vůle. Otřesně působí kapitola o posledních dnech ve vůdcově bunkru. Ukazuje Hitlerovu snahu prodloužit si život co možná nejdéle, i kdyby přitom zavedl německý národ do katastrofy," píšou v doslovu Henrik Eberle a Matthias Uhl.