Místo pro každého - Léto komisaře Ricciardiho

Anotace

Ukázka z textu

Kapitola třicátá druhá
Byla pravda, že Maione špatně řídil, a také byla pravda, že Ricciardi mezi jízdou autem a chůzí dal vždy přednost druhé možnosti. Ale pro tento úsek z policejního ředitelství do čtvrti Amedeo měl svůj důvod.
Asi před deseti dny v ulici Dei Mille jeden automobil ztratil kontrolu řízení a narazil přímo do lampy. Nejel zvláště rychle, ale přední sklo se rozbilo na kousky a zabilo celou rodinu, která se v té chvíli hrdě projížděla v novém autě; manžel a manželka s dítětem v náručí.
Ricciardi o nehodě četl a dával si velký pozor, aby tamtudy nešel, protože věděl, že by mu Záležitost zprostředkovala smutné chvíle. Teď se tomu nemohl vyhnout, ale jedna věc byla projít po chodníku a druhá projet místo v poskakujícím autě řízeném Maionem, který hystericky šlapal na pedál. Menší zlo.
Pod nemilosrdným sluncem čekal na vidinu jako boxer na soupeřovu ránu pěstí. Věděl, že i přes očekávání to přijde stejně nečekaně. A také ano, jakmile zvedl poprvé zrak nahoru, ocitl se před mužem, ženou a dítětem, kteří seděli ve vzduchu, kde kdysi byla sedadla, asi metr od železného sloupu ještě ohnutého od nárazu. Muž byl probodnutý sloupkem od volantu, jak se to skoro vždy stávalo při tomto typu nehod. Promáčknutý hrudník vypadal jako tmavý kráter uprostřed elegantního béžového saka. Na překvapeném obličeji vynikaly vytřeštěné oči a z otevřených úst vytékaly dva krvavé praménky z rozmáčknutých plic. Z věty, kterou mrtvý vyslovoval, bylo patrné, že si uvědomil, co se dělo: „Panenko Marie, brzdy, brzdy, řítíme se do zdi.“
Žádná zeď, pomyslel si Ricciardi. Nejdřív byl sloup. Každá věc má svůj čas.
Manželka s dítětem naopak nic nevěděly. Bylo to tak lepší. Žena měla hlavu skoro oddělenou od těla, možná se oddělila až po smrti. Ricciardi ji viděl ještě připojenou k tělu slabým proužkem masa na levé straně, jinak odříznutou i s páteří plechem lemujícím čelní sklo. Při hrozné podívané na artérii, z které stříkala zbytečná krev jako z fontány, byl na obličeji groteskní úsměv plný zadostiučení: „Pukněte závistí z krásného auta.“
Podívej se, kdo nakonec pukl, pomyslel si ponuře Ricciardi. A neudržel se, aby se neobrátil na asi tříleté dítě. Střep silného skla mu prošel hrudníkem a přibil ho k matce a potom k sedadlu.
Když ho komisař poslouchal, dozvěděl se, kam měla rodinka namířeno při svém přerušeném výletě.
„Tatínek slíbil zmrzlinu v parku, dobrou zmrzklinku.“
Kolik zbytečné bolesti, řekl si Ricciardi, a dlouze si povzdechl.
Maione přerušil jeho ponuré ticho.
„No jo, já vím, je vedro, komisaři. Copak nebylo lepší jet autem?“

Už z dálky viděli, do jakého vchodu mají jít, protože Capece před ním chodil sem a tam a nervózně kouřil. Když je uviděl, šel k nim.
„Ricciardi, praporčíku. Musím vám poděkovat. Ne všichni by byli tak laskaví a upozornili mě, abych tu mohl být. Opravdu si toho cením. Moje děti a moje manželka s tím nemají nic společného. Už si toho kvůli mně musely vytrpět dost. A ještě takové ponížení s policisty v bytě... neurazte se, ať je jasno. Ale rozumějte, není to jednoduché.“
Ricciardi přikývl.
„To nic. Snažíme se předejít určitým situacím, především když v tom jsou nevinní. Půjdeme nahoru?“
Capece šel vpředu, vedl je přes dvůr, kam vedlo široké schodiště. Dům určitě zažil lepší časy, ale vypadal ještě slušně. Redaktorova rodina bydlela ve druhém patře. Když došli ke dveřím, muž otočil spínačem zvonku. Přišla otevřít asi desetiletá holčička, velmi se podobající otci. Překvapeně se na něj podívala a radostně se mu vrhla s výkřikem kolem krku. Tím se Ricciardimu a Maionovi potvrdilo, že Capece počkal s příchodem na ně. Muž byl v rozpacích, ale viditelně dojatý. Sevřel dcerku v náručí. Maione a Ricciardi se drželi vzadu, aby nepokazili tu nádhernou důvěrnou chvilku. Maione si nemohl nepoložit otázku, jak dlouho se otec s dcerkou neviděli. Nakonec Capece, aniž by dal na zem dcerku, která ho pevně svírala kolem krku, ukázal policistům, ať jdou dovnitř.
„Prosím, pojďte dál, Giorgio, zlatíčko, tito pánové jsou... tatínkovi kamarádi. Buď hodná, stoupni si a představ se jim.“
Holčička už stála na zemi, uhladila si sukni typicky dívčím způsobem a složila dokonalou poklonu.
„Dobrý den, páni kamarádi tatínka. Já jsem Capeceová Giovanna a je mi jedenáct let.“
Maione smekl klobouk, uklonil se a řekl: „Dobrý den vám, jedenáctiletá slečno Capeceová Giovanno. Já jsem Raffael a tady pán je pan Ricciardi.“
Holčička byla spokojená.
„Jdu zavolat maminku.“

Ta už ale stála za ní ve dveřích. Žena, možná trochu bezvýrazná, nevelká, tmavě oblečená, hnědovlasá se světlou pletí. V obličeji měla stopy po dlouhém trápení.
V té chvíli ale vypadala rozzářená zevnitř. Pozorovala manžela s bezvýhradnou, až troufalou zbožností. Capece byl z toho evidentně v rozpacích. Obrátil se na policisty, aniž by ji pozdravil.
„Toto je Sofia, moje manželka. Pánové jsou komisař Ricciardi a praporčík Maione. Jsou tady, aby... aby se zeptali na některé věci.“
Komisař stále pozoroval Sofiin oddaný výraz a uvažoval, jak to musí být krásné mít manželku, která na vás tak hledí. A také jak musí být silná vášeň, která vás od takového pohledu odvede pryč. Nakonec se žena vzpamatovala, pohladila dcerku po hlavě a řekla jí: „Zlatíčko, jdi si hrát do tvého pokoje. Potom za tebou přijdu.“
Holčička se znovu uklonila a odešla. Ricciardi se zeptal:
„Máte jenom ji?“
Sofia hrdě předešla manžela: „Giovanna má staršího bratra Andreu. Teď se učí, i když má ještě prázdniny. Je to svědomitý a inteligentní chlapec jako otec. Vrátí se za chvíli.“
Nevypadalo to, že by ve slovech ženy zněla ironie. Naopak se dále usmívala na manžela, jako by se nacházeli v té nejnormálnější situaci. Ricciardi se ptal sám sebe, jak dlouho se ti dva neviděli a proč manželka neprojevovala žádnou zášť vůči manželovi. Capece vypadal, že nechce opustit svou tupou bolest. Jeho obličej a špinavé pomačkané oblečení nesly stopy po bezesných nocích a víně.
„Prosím, Ricciardi. Pojďte sem, posadíme se v obýváku.“
Byt byl uklizený a čistý. Každá věc na svém místě, vůně levandule, závěsy a záclony bez natržení či přehybů. Ale nebyl tu život. Působilo to spíše jako svědomitě splněný úkol než místo, kde žila rodina.
Posadili se v obývacím pokoji. Sofia byla klidná, přestože jí manžel představil dva hosty jako policisty, a ona nemohla přehlížet, co se stalo a o čem mluvilo celé město. Ricciardi si zkoušel vysvělit chování ženy, která si sedla na gauč vedle manžela.
„Paní Capeceová, omlouváme se za vyrušení. Stalo se, jak jste možná slyšela, neštěstí. Bohužel zemřela...“

„Vévodkyně z Camparina, já vím. Nikde se nemluví o ničem jiném. A vím také, že ta paní byla známá mého manžela, který jí pomáhal s psaním knihy pamětí. To byl důvod, proč se setkávali, pracovní. Je těžká doba, víte? Muž, který nechce, aby jeho rodině něco chybělo, musí často dělat více než jedno zaměstnání. A můj manžel, který je výborný, se musí otáčet. Je to skvělý otec i manžel.“
Sofiin proslov skončil trapným tichem. Maione soustředěně pozoroval keramickou sošku selky, jako by mluvila ona. Capece se díval na manželku s výrazem směsice hrůzy a soucitu.
Ricciardi přikývl.
„Chápu. Jelikož ji váš manžel viděl jako jeden z posledních živou, musíme ověřit, jestli neví o nějaké informaci užitečné pro vyšetřování případu. Mohla byste mi říct, kde jste byli vy a vaše rodina v noci ze soboty na neděli?“
Sofia vypadala nejdříve zmatená, potom propukla ve smích.
„A kde jsme mohli být? Tady, samozřejmě. Jako vždy. Dětive svém pokoji a já s manželem v našem, spali jsme. Proč, vy jste byli kde?“
Ricciardi a Maione se na sebe překvapeně podívali. Capece se stále díval na manželku, která mu přitom položila ruku na nohu, jako by ho tam chtěla přidržet. Jako kdyby se bála, že každou chvílí uletí.
Komisař pokračoval.
„Ale váš manžel to tak nevypovídal, paní. Váš manžel tvrdí, že byl vzhůru celou noc a chodil po hospodách u přístavu. Jste si jistá tím, co jste právě řekla?“
Sofia se podrážděně zamračila.
„Jak si dovolujete pochybovat o tom, co říkám? Můj manžel se musel splést. Ubezpečuji vás, že tu noc jsme byli všichni čtyři doma a nikdo neodešel. Dávám si v noci klíč pod polštář a asi bych si všimla, kdyby ho někdo vzal, nemyslíte? Potvrzuji každé mé slovo, je na vás prokázat opak.“
V tom měla pravdu, pomyslel si Maione. Je na nás prokázat opak.
Zatímco se Ricciardi chystal odpovědět, vešel do pokoje Andrea, syn Capeceových. Byl to vysoký chlapec podobný matce. Vypadal starší než na sedmnáct let. Vlasy měl od potu nalepené na čele a v podpaží držel několik knih svázaných řemínkem. Jeho obličej byl kaleidoskopem emocí. Veselý výraz vystřídal starostlivý, když viděl neznámé lidi doma, potom chlad a nenávist, když viděl otce. Capece se na něj dojatě podíval a chtěl se zvednout, aby ho pozdravil. Ale Sofia přitlačila svou ruku silněji na nohu, aby zůstal sedět.
„To je Andrea, komisaři, jak jsem vám říkala, učil se. Andreo, komisař Ricciardi a praporčík Maione se přišli zeptat na pár otázek. Kdoví proč jsou přesvědčení, že tvůj tatínek byl v sobotu večer pryč a nespal tady doma. Můžeš jim to říct ty, že to je nesmysl?“
Maione ocenil ženinu rychlost a mazanost, jak informovala syna a nachystala mu i odpověď.
Andrea se ale díval na otce se zjevným opovržením. V místnosti bylo hmatatelné napětí.
„Mami, já jsem spal. Jak víš, mám tvrdý spánek. Nevím, kdo je doma a kdo ne. Jestli ale říkáš, že to tak bylo, tak to tak muselo být. Myslím, že si člověk všimne, jestli spí sám, nebo ne. Potřebujete mě? Jestli ne, jdu se umýt.“
Svědectví nezletilého bylo nepodstatné, to Ricciardi věděl. Ale měl dojem, že evidentní zášť syna vůči otci bude slabým článkem v řetězu, kterým si rodina Capeceových chránila svou rodinnou pohodu.
„Jak dlouho jsi neviděl otce?“
Otázka padla do ticha jako petarda. Chlapec, který už vyšel z místnosti, se zastavil a pomalu se otočil na Ricciardiho. Matka se do toho chtěla vložit, ale komisař ji zvednutím ruky zastavil.
„Komisaři, já mám prázdniny, vstávám pozdě. Když jsem se dnes ráno probudil, můj otec už byl pryč. A včera, když jsem šel spát, se ješt