Láska v temné ulici

Anotace

Ukázka z textu

str. 63

„Martine,“ zavolala na něho Linda, „kampak se vy dva šinete? Je čas jít domů.“
„Vrátím se za minutu,“ řekl Martin.
Vystoupili s Bowmanem po mírném svahu k tenisovému kurtu a jejich kroky nebylo na orosené trávě ani slyšet.
„Doufám, že ses moc nenudil na tom našem mejdanu,“ řekl Bowman. „Mrzí mě, že tu nebylo víc mladých lidí. O mladé lidi je vždycky nouze…“
„Vůbec jsem se nenudil,“ řekl Martin, „byl to moc hezký večer.“
„Vážně?“ Bowman pokrčil rameny. „No, člověk musí něco dělat,“ poznamenal záhadně.
Teď už došli až k tenisovému kurtu a ve světle narůstajícího měsíce se objevily jako nejasná kresba bílé čáry. Bylo bezvětří a docela ticho a hlasy hostů, kteří se loučili mezi svíčkami, zněly na tu stometrovou vzdálenost tlumeně, ale jasně.
„Jeden můj přítel měl stejnou potíž s kurtem, který si zřídil blízko Santa Barbary,“ řekl Martin a nespouštěl z Bowmana oči. „A vyřešil to tak, že vysázel na severní straně živý plot ze zimostrázu. Když se to udělá takhle, nepadá na kurt žádný stín. Za dva roky vyrostl ten zimostráz asi o dva a půl metru a kromě vysokých míčů se tam dalo normálně hrát i za hodně silného větru. A musel bys ho vysázet asi půl metru za tím drátěným plotem, aby neprorůstal dovnitř a aby se v něm neztrácely míčky. Asi tak v těchhle místech,“ řekl Martin a ukázal kde.
„A vida. To je dobrý nápad,“ řekl Bowman. „Promluvím o tom hned tento týden se zahradníkem.“ Rozepnul si zip u kalhot. „Chce se ti taky?“ zeptal se. „To je báječný požitek. Rozhojnit rosu za měsíčního svitu v tomto přespříliš zmechanizovaném věku.“
Martin mlčky vyčkal, až si Bowman zip zase zapnul a řekl bujaře: „Tak to bysme měli,“ jako dítě, kterému se povedl nějaký drobný, chvályhodný výkon. „A teď abych se zase vrátil k hostům.“
Martin vztáhl ruku a uchopil Bowmana za paži. „Bowmane,“ řekl.
„Copak?“ Bowman se překvapeně zastavil.
„Cos dělal v pátek v noci před oknem mé sestry?“
Bowman trochu poodstoupil a otočil se, až stál přímo proti Martinovi, hlavu na stranu, a užasle se na Martina podíval. „Co to má být?“ zasmál se. „Aha, ty si ze mne utahuješ? Tvá sestra mi nikdy neřekla, že je s tebou taková legrace. Naopak, měl jsem spíš dojem, že jsi až moc vážný mladík. Dokonce mi říkala, že jí to dělá starosti, teď si vzpomínám…“
„Cos dělal u toho okna?“ opakoval Martin.
„Chlapče, já bych ti radil, abys šel už radši domů,“ řekl Bowman.
„Tak dobrá,“ řekl Martin, „půjdu domů. Ale povím sestře a Willardovi, žes to byl ty, a zavolám na policii a taky jim to řeknu.“
„Že ti není nanic, chlapče,“ řekl Bowman zlehka a usmál se v měsíčním svitu. „Naděláš všem jen spoustu nepříjemností. A nejvíc sám sobě. Nikdo ti neuvěří, chápeš.“
„Sestra mi uvěří. A Willard taky.“ Martin zamířil k zahradě, ozářené světlem svíček. „A pokud jde o ostatní, to se teprve uvidí.“ Uslyšel za sebou Bowmanovy kroky.
„Počkej chvilku,“ řekl Bowman.
Martin se zastavil a oba muži se mlčky dívali z očí do očí.
Pak se Bowman zachechtal: „Tak proto ses rozhodl zůstat ještě jeden den!“
„Ano.“
Bowman pokývl. „Myslel jsem si to.“ Podrbal se hřbetem ruky na tváři, až zarostlá kůže zašustila. „Tak dobrá,“ řekl hluchým hlasem. „Řekněme, že jsem to byl já. Co ode mne chceš?“
„Chci vědět, cos tam dělal,“ řekl Martin.
„Co na tom záleží?“ řekl Bowman. Teď mluvil jako trucovité, nerozumné dítě a v jeho hlase se ozval vysoký žalobný tón. „Ukradl jsem něco? Rozbil jsem něco? Řekněme to takhle – přišel jsem tam na návštěvu.“
„Po žebříku?“ řekl Martin. „To je mi pěkná návštěva.“
„Tak to dopadá, když lidi zapomínají žebříky venku,“ řekl Bowman unaveně. „Proč mi už nedáš pokoj? Proč nejedeš do Francie a nenecháš mě v klidu?“
„Cos tam dělal?“ naléhal Martin.
Bowman rozhodil obě ruce neohrabaným, zlomeným gestem. „Byl jsem na obchůzce,“ řekl.
„Naposled tě varuju,“ řekl Martin. „Povídám ti, že půjdu na policii.“
Bowman si povzdychl. „Nedělám nic, jenom se koukám,“ řekl šeptem. „Nikomu neubližuju. Proč mě nenecháš na pokoji, chlapče?“
„Co to znamená – že jenom koukáš?“
Bowman se téměř nehlasně zachechtal. „Dívám se na ty šťastlivce,“ řekl. Řekl to koketně, skoro jako mladá dívka, a Martina poprvé napadlo, je-li vůbec ten člověk, stojící vedle něho na měsíčním svitem zalité, orosené trávě, úplně při smyslech. „To by ses divil,“ řekl Bowman, jako by mu prozrazoval nějaké tajemství, „kolik šťastných lidí tady kolem máme. Každého stáří, každé velikosti, každého náboženství… Špacírujou si tu a usmívají se na celé kolo, podávají si ruce, ráno jezdí do práce, a když se zase vracejí, líbají své ženy na nádraží, zpívají na mejdanech, strkají peníze do kasiček v kostele, řeční na schůzích rodičovského sdružení o tom, jak vychovávat mladší generaci, jezdí spolu na dovolenou, zvou si přátele, milují, ukládají peníze do banky a uzavírají pojistky, dělají obchody, vykládají jeden druhému, jak si báječně vedou v obchodě, kupují si nové domy, chovají se zdvořile k příbuzným své ženy a křtí své děti, každých dvanáct měsíců chodí na prohlídku, jestli nemají rakovinu, všichni vědí, co dělají, co chtějí, kam jdou… Přesně tak jako já.“ Zase se zachechtal, a zase tak řezavě. „Otázka teď zní: Koho tím chtějí oblafnout? Koho chci já oblafnout? Podívej se na mne.“ Přistoupil těsně k Martinovi a jeho dech, obtížený ginem, vínem a koňakem, ovanul Martinovi horce obličej. „Mám největší barák v celém okolí, nejhezčí ženu. Můžu ti s hrdostí sdělit, že deset zdejších chlapů se pokoušelo ji svést a ona na ně nikdy ani nemrkla. Mám tři děti, které odpovídají ‚prosím ano a prosím ne‘, a večer odříkávají modlitby – duši tělo opatruj, andělíčku, strážce můj. A všechno je to jen komedie. Nevěř tomu, ani co by za nehet vešlo. Někdy se miluju se svou ženou, ale vůbec nic to pro mne neznamená. Jako když se dvě zvířata páří v džungli. Jedno posedlé chtíčem, druhé – jak bych to řekl – trpné. Vstanu z její postele a vlezu do své a stydím se za sebe, nepřipadám si ani jako člověk. Můžeš to pochopit? Jsem opilý, jen co je pravda, jsem opilý, ale kdybych měl kouska cti v těle, řekl bych ti totéž i střízlivý. A co to znamená pro mou ženu? Tu zajímá víc, jestli si má příští rok koupit do jídelny zelené záclony, než jestli já žiju nebo ne. Když odcházím ráno do práce, mívám dojem, že se musí třikrát denně zastavit a usilovně podumat, aby si vzpomněla, jak se jmenuje. A moje děti – to je stát pro sebe, země obehnaná hranicí, vyčkávající jen na vhodnou chvíli, aby mi vypověděla válku. Uděláme si překvápko – hodíme bombičkou a zabijeme tatíčka. Je to docela normální. Přečti si o tom v novinách. Děti zabíjejí své otce dennodenně. Nemluvě o tom, že je opouštějí a nechávají o samotě umřít. Podívej, co je lidí ve starobincích. V nemocnicích pro nevyléčitelně choré. Já vysedávám celý den v kanceláři, přijímám lidi anebo je vyhazuju, srším důležitostí a obchodním duchem, a co mi celou dobu číhá rovnou za zády – prázdnota, veliká prázdnota.“
Martin o kousek ustoupil, jako by ho drtil ten alkoholický dech, ta nenadálá překotná záplava slov z úst člověka, který se až do téhle chvíle nijak zvlášť neodlišoval ode všech ostatních, co Martin během víkendu poznal. „No dobrá,“ řekl, zvědavý, zda Bowman nechce jen šikovně odvést jeho pozornost tou svou nesouvislou, mnohomluvnou, žalostnou zpovědí, „ale co to má společného s lezením po balkonech a civěním do oken?“
„Hledám odpověď,“ uculil se Bowman plaše. „Jsem badatel, který hledá oázu uprostřed veliké americké pouště. Věřím, že nějaká odpověď musí existovat. Věřím, že jsou lidé, co nehrají komedii. Že vypadají šťastně a taky šťastní jsou. Ale abys tu záhadu rozluštil, musíš je, chlapče, přistihnout, když netuší, že je pozoruješ. Jakmile lidi poznají, že se na ně díváš, začnou se hned křenit, jako když se o dovolené dávají fotografovat před nějakým tím pomníkem. Musíš přistihnout živočicha v jeho přirozeném prostředí. A pokud možno v nějakém dramatickém okamžiku, jak říkají fotografové, ve chvíli, kdy se tajemství odhaluje. Třeba když sedí v kuchyni nad šálkem kávy pozdě v noci a hovoří se ženou o životě. Je v jeho tváři láska, nenávist, nuda? Myslí na to, jak si vyrazí na Floridu s jinou ženou? Nebo když pomáhá desetiletému synkovi s úlohou. Co odhaluje jeho tvář? Je na něm vidět, že v něco doufá? Nebo při milování. Chovají se k sobě něžně, jak se na lidi sluší, dotýkají se jeden druhého s potěchou a vděkem, nebo je to jen zvířecké páření jako u mé ženy a u mne?“
„Snad nechceš říct, že je pozoruješ i v takových chvílích?“ zeptal se Martin nevěřícně.
„Ale ovšem,“ řekl Bowman klidně.