Rotmistr Anton Schmid - Hrdina humanity a zachránce Židů

Anotace

Ukázka z textu

str. 64

Zkoumání zaměřené na činy vedoucí k záchraně konkrétní osoby ukázalo, že ve většině případů vycházela iniciativa od pronásledovaného či pronásledované. Ti oslovili nějakého člověka, který se jim zdál intuitivně, instinktivně důvěryhodný, a položili mu otázku, může-li jim v aktuální nouzi pomoci. To znamená: oběť, pronásledovaný nebo pronásledovaná, volá za extrémních podmínek o pomoc a její volání je vyslyšeno. Mezi zachráncem a zachraňovaným vzniká existenciální zkušenost „tváří v tvář“, jak ji formuloval litevsko- francouzský filozof Emmanuel Lévinas. Také bychom mohli říci, že se tu vytváří bezprostřední lidský vztah.
Pokud jde o rotmistra Antona Schmida, můžeme s jistotou předpokládat, že byl spontánně pobouřen, když se okamžitě po svém příjezdu do Vilniusu setkal s pronásledováním, ponižováním a vražděním Židů, jež se dělo na vilniuských ulicích, aniž mu bylo jasné, jak by se měl sám zachovat. Minimálně v této době ještě neměl žádnou představu o tom, že za těmito brutalitami, jejichž původci byli policisté SS a muži z litevské pomocné policie, stojí promyšlená vyhlazovací strategie. Stejně jako postižení Židé považoval násilné pronásledování Židů ve Vilniusu zprvu za „místní přehmaty“. S tím se pojila naděje, že německá okupační správa brzy nastolí pořádek a učiní divokému pronásledování přítrž.
Jako prvního zachránil Schmid ve Vilniusu mladého muže jménem Max Salinger, který pocházel z Bielska-Białé v Polsku a byl polským občanem. Jak se setkali, není známo. Pravděpodobně se Salinger, který mluvil plynně polsky a německy, obrátil na německého rotmistra, prozradil mu, že patří k pronásledovaným Židům, a poprosil ho o pomoc. Schmid byl ochoten pomoci a rozhodl se, že ze Salingera udělá zatoulaného vojáka, opatří mu tak doklady a zabezpečí jeho osud. Vybavil ho vojenskou knížkou padlého vojáka Maxe Hupperta, tím mu dal novou identitu, nasoukal ho do uniformy wehrmachtu a udělal z něj ve své služebně úřední sílu. Huppert prokázal, že je schopen se přizpůsobit a se svou novou rolí vojáka – možná sloužil v polské armádě, a znal tudíž vojenské zvyklosti – se docela dobře sžil. Prý se choval s nápadnou pruskou energičností. Pokud šlo o skutečnou identitu jeho písaře, zahalil se Schmid do mlčení. Neprozradil nic ani Adlerovi, s nímž se spřátelil. Huppertova opravdová totožnost zůstala Schmidovým a Salingerovým tajemstvím.
Schmidově manželce Stefanii pověděl pravdu zachráněný Max Salinger po válce, když ji ve Vídni vyhledal. Právě paní Schmidová později sdělila Hermannu Adlerovi, jaká je pravá identita zachráněného. Ten v roce 1968 k případu konstatoval: „Schmid ho zachránil, ,arizoval ho‘, strčil ho do německé uniformy, nahlásil jako ,ztraceného‘, vybavil ho věrohodnou vojenskou knížkou a vyžádal si ho služebně pro ,nutné‘ práce na své služebně – shromaždišti rozptýlených vojáků. Tam pracoval dokonce i po Schmidově popravě.“
Jak se Hermann Adler dále dozvěděl od Stefanie Schmidové, vydal se Salinger brzy po konci války do Vídně s cílem navštívit vdovu po Antonu Schmidovi a jeho dceru a u Sociálnědemokratické strany Rakouska se zasadit o to, aby obě dostaly podporu. O to samé se snažil, když se přimlouval u místní židovské náboženské obce. Z Vídně potom odjel do svého rodného města Bielska-Białé v Polsku, kde pak údajně žil. Každopádně se zde jeho stopa ztrácí.
Luisa Emaitisaiteová z Vilniusu byla druhou židovskou pronásledovanou, jíž přispěchal rotmistr Schmid na pomoc, aby ji zachránil před smrtí. O průběhu této záchranné akce nás zcela přesně zpravil rovněž Hermann Adler, který se mohl opírat o rozhovory s Antonem Schmidem a jeho chráněnkyní Luisou. Podle nich se setkání odehrálo následovně: Luisa Emaitisaiteová, mladá vilniuská Židovka, která jednoho dne roku 1941 unikla před zátahy na Židy, se večer ocitla mimo ghetto, což pro ni bylo životu nebezpečné.
Zmeškala uzavírací hodinu, a když se ocitla před zavřenou branou ghetta, nevěděla si v této beznadějné situaci rady. Schovala se ve vchodu nějakého domu, zpozorovala uniformovaného Němce, který šel s cigaretou v ruce noční ulicí, vzchopila se, oslovila ho a poprosila, aby jí v její nebezpečné situaci pomohl.
Narazila na rotmistra Antona Schmida, jenž se vracel do svého služebního bytu. Zeptala se ho, jestli by ji mohl doprovodit k nějakému levnému hotelu a tam jí zamluvit pokoj; pak se jí nemůže nic stát. Schmid ani nevytáhl pistoli, ani nezačal na prosebnici řvát, ale klidně jí odpověděl, že tohle je kvůli kontrolám nebezpečné. Pak jí z náhlého popudu nabídl, že ji nejprve ubytuje a schová ve svém bytě. V okamžiku svého rozhodnutí si patrně sotva plně uvědomil jeho důsledek – že se totiž touto pomocí za panujících okolností dopouští zločinu trestaného smrtí. Na absolutně prvním místě pro něj byla účinná pomoc mladé ženě v nouzi. Dozvěděl se od ní, že přišla o všechny své blízké, kteří byli „odvedeni“ do Ponar.
Druhý den zátahy pokračovaly, o čemž se rotmistr Schmid mohl rychle přesvědčit. Luisa se musela i dále bát, že opustí-li shromaždiště, bude chycena buď nějakým esesákem nebo litevským pohůnkem a zavlečena do vězení Lukiskes. Tak zůstala nejprve celý týden ve svém úkrytu, až dostal rotmistr spásný nápad. Navrhl totiž Luise, že by jí mohl opatřit trvalé zaměstnání ve své malé služebně, vybavit ji novými papíry a tak ji „arizovat“.
Vyšlo najevo, že Luisa splňuje všechny předpoklady pro práci sekretářky. Mluvila jidiš, litevsky, německy, polsky a rusky, uměla psát na psacím stroji a stenografovat. Schmid teď přemýšlel, jakou cestou by pro mladou Židovku získal „árijské“ papíry. Jako první ho napadlo, zda by tu nemohla být nápomocna jeho – katolická – církev. Veden touto myšlenkou se vydal do přilehlého katolického kláštera Ostra Brama (Jitřní brána) a žádal o rozhovor s nějakým knězem. Objevil se šedovlasý polský páter Andreas Gdowski, který předtím žil dlouho v Rakousku, a proto mu byl návštěvníkův rakouský akcent důvěrně známý. To nejspíše usnadnilo první kontakt. Schmid páterovi představil svou mladou průvodkyni, zmínil také, že je Židovka, a pak ho požádal, aby vystavil písemný doklad, z něhož by vyplývalo, že je Luisa katolička a že ji v klášteře Ostra Brama znají. Z dokumentu by také mělo být jasné, že Luisini rodiče byli deportováni Sověty a že se v této souvislosti ztratily všechny úřední doklady. Páter Gdowski se údajně konání německého rotmistra podivoval, možná byl dokonce potěšen. V každém případě hned projevil ochotu pomoci, jak se zračí i v jeho pozoruhodné větě: „Starý člověk jako já už se nemusí lidí bát a před Bohem si takový podvod zodpovím.“ Luisa dostala psací stroj a mohla si sama na oficiálním původním papíru kláštera vystavit potřebný dokument. Gdowski ho podepsal a označil pečetí – a Luisa Emaitisaiteová byla rázem polskou katoličkou.
Pak následoval překážkový běh německou okupační byrokracií ve Vilniusu, přesněji řečeno, jednání na pěti různých úřadech. Aby mohl Schmid svou chráněnkyni zaměstnat oficiálně jako civilní zaměstnankyni wehrmachtu, tj. na služebně (shromaždišti rozptýlených vojáků), bylo potřeba jí obstarat pracovní povolení, které vydával litevský pracovní úřad, příslušný pro Litevce, Poláky a Bělorusy. Když se tamní litevský úředník začal chovat nedůvěřivě a váhavě, dodal mírumilovný Anton Schmid svému postoji důraz tím, že – aniž by úředníkovi výslovně vyhrožoval – položil na dřevěnou přepážku svou služební pistoli. Výsledkem bylo, že Luisa dostala vysněné potvrzení, totiž pracovní knížku. S ní mohla mladá žena legálně pracovat na služebně jako písařka.
Poté se rotmistr Schmid a Luisa Emaitisaiteová vydali k Ubytovacímu úřadu pro důstojníky a civilní zaměstnance německého wehrmachtu, kde zažádali o přidělení jednoho pokoje. Ten Luisa dostala v bytě dětské lékařky dr. Janiny Skladowské. Rotmistr Schmid Luisu doprovázel i během jejího nastěhování do bytu a při té příležitosti mu lékařka sdělila, že jakékoli pánské návštěvy jsou zde zakázány. Jinak prý okamžitě zavolá policii. Další stanicí na cestě „arizace“ byla výdejna osobních průkazů. Tamní litevský policejní úředník obsloužil Luisu zdvořile a bez problémů jí vystavil požadovaný osobní průkaz. Pátou a poslední etapou na dlouhé cestě německou okupační byrokracií ve Vilniusu byl policejní přihlašovací úřad určený pro civilisty. Tam Luisa, stále ještě v doprovodu rotmistra Schmida, policejně ohlásila své nové bydliště a tím byl překážkový běh u konce. S pomocí sebejistě vystupujícího rotmistra Schmida to celé trvalo jenom tři hodiny.
Se svými novými, legálními papíry se Luisa Emaitisaiteová už nemusela bát policejního útoku; byla – minimálně dočasně – zachráněna a mohla se volně pohybovat po městě. Od té doby pracovala pro Schmida v jeho služebně a dokázala se díky nové identitě ochránit i později po Schmidově zatčení. Přežila válku i vyvražďování Židů.