Konkláve - Tajemství papežské volby

Anotace

Ukázka z textu

str. 179

Zakázaný deník z konkláve

„Neděle 17. dubna 2005. Odpoledne jsem se ubytoval ve svém pokoji v Domě svaté Marty. Když jsem si odložil zavazadla, pokusil jsem se otevřít okenice, protože byla v pokoji tma. Nepodařilo se mi to. Jeden spolubratr se kvůli stejnému problému obrátil na sestry, které dům spravují. Myslel si, že se jedná o technický problém. Sestry mu vysvětlily, že okenice jsou zapečetěné. Konklávní klauzura… Nová zkušenost, skoro pro všechny z nás. Ze sto patnácti kardinálů se volby papeže již účastnili jenom dva.“ Těmito větami začíná „zakázaný“ deník jednoho kardinála, který se po smrti Jana Pavla II. podílel na konkláve, z něhož vzešel Joseph Ratzinger coby Benedikt XVI.
První volební kolo začíná v pondělí 18. dubna v 16.33. Sto patnáct kardinálů se odebírá do Sixtinské kaple a zaujímá svá místa. Každému je předán – jak dále referuje anonymní kardinál – jeden hlasovací lístek, ten vyplní a přejde podle předepsaného způsobu k urně. Krátce po 19. hodině jsou hlasy sečteny: Ratzinger dostává sedmačtyřicet hlasů, Jorge Mario Bergoglio deset, Carlo Maria Martini devět, Camillo Ruini šest, Angelo Sodano čtyři, Óscar Maradiaga tři, Dionigi Tettamanzi dva hlasy; dále dostává třicet kardinálů po jednom hlase. Dvoutřetinové většiny není dosaženo, což také signalizuje čekajícímu davu na Svatopetrském náměstí černý kouř z komína Sixtinské kaple.
Kardinálové jedou autobusem zpátky do Domu svaté Marty a okolo 20.30 večeří. „Izolace byla skutečně naprostá. Televize, rádio a noviny byly nedostupné. Telefony a mobily byly zablokované. Ale mohli jsme spolu mluvit.“ A ačkoli bylo zakázané Dům svaté Marty opustit, údajně to vášnivý kuřák kardinál José da Crux Policarpo nevydržel a vyšel před dveře, „aby si zapálil dobrý doutník“.
Úterý 19. dubna začíná v 7.30 společnou slavnostní mší v Domě svaté Marty, pak se autobusem opět přejíždí do Damasova dvora. Několik kardinálů, mezi nimi Walter Kasper, však dává přednost procházce, dlouhé pár stovek metrů, okolo apsidy Svatopetrského dómu, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Druhé volební kolo začíná v 9.30; Ratzinger dostává pětašedesát hlasů, Bergoglio překvapivě pětatřicet, Sodano si přijde na čtyři a Tettamanzi na dva – dvoutřetinové většiny ve výši sedmasedmdesáti hlasů opět není dosaženo. Bezprostředně následuje třetí volební kolo, v němž Ratzinger získává dvaasedmdesát hlasů a Bergoglio čtyřicet, Darío Castrillón pak jeden hlas.
Kardinálové se odebírají do Domu svaté Marty na oběd. Čtvrté volební kolo začíná odpoledne v 16.30. „I kardinál Ratzinger … si při sčítání pečlivě zaznamenává hlasy na papír, a když je okolo 17.30 překročeno kvorum sedmasedmdesáti hlasů, zavládne v Sixtinské kapli ticho, po němž následuje dlouhý potlesk,“ konstatuje se v „zakázaném“ deníku. Nakonec dostane Ratzinger čtyřiaosmdesát hlasů, Bergoglio šestadvacet a kardinálové Christoph Schönborn, Giacomo Biffi a Bernard Law po jednom.

Top secret: pravidla utajení

Vlastně by takové deníkové záznamy o konkláve Benedikta XVI. vůbec neměly existovat; vždyť se přece velká část předpisů konstituce Universi Dominici gregis z roku 1996 věnuje právě nejpřísnějšímu utajení.
Kardinálové musejí složit velmi závaznou přísahu: „Především však slibujeme a přísaháme v bezpodmínečné víře, že ve vztahu k duchovním i laikům zachováme mlčenlivost o všem, co se jakýmkoli způsobem dotýká volby papeže a co se odehrává na volebním místě a přímo nebo nepřímo se týká hlasování; toto tajemství neprozradíme v žádném případě ani během volby nového papeže, ani po ní, ledaže by to papež sám výslovně povolil. Rovněž slibujeme a přísaháme, že nikdy nepodpoříme jakékoli vměšování a opozici ani nebudeme nakloněni nějaké jiné formě, jíž by se světské autority jakéhokoli postavení a stavu nebo jakékoli skupiny či jednotlivci pokusili zasahovat do papežské volby.“ Potom jednotliví kardinálové přísahají: „A já, N. N., slibuji, zavazuji se a přísahám.“ Poté položí ruku na evangelium a pokračují: „K tomu nechť mi pomáhá Bůh a svatá evangelia, jichž se dotýkám vlastní rukou.“
Zároveň by měly být využity veškeré technické možnosti, aby se zabránilo odposlechu Sixtinské kaple zvenku. Dále je nutné po každém volebním kole v bubínkových kamnech kaple spálit nejen vyplněné volební lístky, ale i výsledkové listiny, které vyplňují volební asistenti. Ti, kteří čekají na Svatopetrském náměstí, vidí jen černý kouř.
Rovněž všechny soukromé poznámky, jež si dělají kardinálové během konkláve, je nutné podle předpisů Jana Pavla II. neprodleně zničit: „Všem a jednomu každému z oprávněných kardinálů přikazuji, aby – pro bezpečné utajení – všechny druhy poznámek, které si pro sebe pořídili o výsledku jednotlivých kol, vydali kardinálovi-komořímu nebo jednomu ze tří asistujících kardinálů. Tyto poznámky mají být spáleny spolu s hlasovacími lístky.“
Vzdor těmto přísným předpisům mohla existovat řada důvodů, které dovedly nějakého kardinála k tomu, že porušil tuto slavnostní přísahu. V současnosti jsou takovéto „tajné“ informace z uzavřeného prostoru konkláve pokládány za senzační. Vycházejí vstříc nesmírné lidské zvědavosti, neboť každý by jistě rád věděl, co se v konkláve, které je naprosto odtrženo od světa a skryto za vysokými zdmi Vatikánu, skutečně odehrává.
Jestliže je „zakázaný“ deník skutečně autentický, lze z něj získat důležitý vhled do dění. Např. se tu popírá rozšířená pověst, že zásadním protihráčem Josepha Ratzingera na konkláve roku 2005 byl emeritní arcibiskup milánský, jezuita Carlo Maria Martini, který byl nasazen jako „liberál“ proti „reakcionářskému“ prefektovi kongregace pro nauku víry, jak to chápala veřejnost. Pokud jsou informace tajných záznamů správné, pak byl současný papež František již během této volby nejvážnějším protikandidátem pozdějšího Benedikta XVI. Kromě toho disponoval Bergoglio v třetím volebním kole se svými čtyřiceti hlasy blokační menšinou, která by mohla zabránit volbě Ratzingera – kdyby Jan Pavel II. neodstranil od pětatřicátého kola závaznou dvoutřetinovou většinu. Pak by vše směřovalo, jako již tolikrát v církevních dějinách, k hledání třetího, kompromisního kandidáta.
Nelze s jistotou rozhodnout, je-li tento deník „pravý“ a zdali vskutku pochází od nějakého volitele, nebo jestli byl jen šikovně sestaven. Identita autora nikdy nevyšla najevo. Je zajímavé, že touto oklikou přes „zakázané“ prameny, historicky spíše nespolehlivé, se dříve nebylo při papežské volbě nutné ubírat.