Hádej, můžeš jednou
Nakladatel: | Prostor (Lederer Aleš) | |
---|---|---|
Edice: | Astra | |
Jazyk: | česky | |
Pořadí vydání: | 1. | |
Rok a měsíc vydání: | 2018/05 | |
Počet stran: | 188 | |
Typ, vazba: | Kniha, paperback | |
Formát, hmotnost: | 122 × 194 mm, 195 g | |
Více podrobností | ||
Klubová cena: | 148 Kč |
---|---|
Běžná cena: | |
Ušetříte: | 49 Kč |
Kolik zaplatím za dopravu? |
Informace o dostupnosti
Zboží skladem u dodavatele obvykle zajistíme a předáme dopravci do 8 pracovních dnů. Pokud se jedná o cizojazyčný titul, který je skladem v zahraničí, může se doba dodání prodloužit na 60 dní. Poslední změna: 28.03.2024 11:09 |
- Sledovat titul
- Recenze (0)
- Odkazy a akce (0)
- Komentáře (0)
Anotace
Soubor povídek Hádej, můžeš jednou je debutem mladé české autorky, která svou pozornost soustřeďuje na zdánlivě obyčejné lidské osudy – rozvedená žena s dcerou, zadlužený mladý muž, stárnoucí modelka, nespokojená novomanželka, osamělá samoživitelka, záletník, v kolektivu neoblíbená dívka nebo svobodná učitelka toužící po lepším životě. Spojnicí všech povídek je nespokojenost s vlastním životem a neschopnost vyrovnat se s tím, co přináší. Proto si s některými osud více či méně pohraje, zavede je na scestí i do záhadných a neuvěřitelných situací. Své dobře vypointované příběhy vypráví autorka s nadhledem a humornou nadsázkou, ale nevyhýbá se ani vážnějším či tragičtějším momentům lidského života.Specifikace
Název: Hádej, můžeš jednou
Autor: Kateřina Castaneda
Titul je zařazen do žánrů:
ISBN: 978-80-7260-387-9
EAN: 9788072603879
Objednací kód: NA322374
Hodnocení a komentáře
Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.
Přidejte svůj komentář
Ukázka z textu
strana 70
Mé oči si zvykají na přítmí a obrysy nábytku se pozvolna vynořují. Ta obrovská šatní skříň naproti… ta sem přiletěla z Marsu, nebo je to nějaké narozeninové překvapení?
A vůbec, všechno mi to tu přijde zvláštní.
Najednou si uvědomím, že nejsem sama. Pootočím hlavu a krve by se ve mně nedořezal. Tohle není Matěj!!! Ježišmarjá, takže je to jasný, skončila jsem v posteli s úplně cizím chlapem a jako bonus si ani nepamatuju, jestli to stálo za to. Jak se teď Matějovi podívám do očí, když jsme si teprve nedávno přísahali u oltáře lásku až za hrob?
Chlap je vzhůru a pobaveně si mě měří.
„Dobrý ráno, prdelko.“
První dojem: žádnej inteligent! Když mi ještě před pár hodinami proudil v žilách absint místo hemoglobinu, musel mi připadat minimálně jako laureát Nobelovky, jinak bych se neprobudila tady.
„Ty vole, včera jsi tak vytuhla, že s tebou nic nebylo,“ pokračuje on.
V panice sáhnu pod peřinu a nahmatám zip od poklopce, uff, klín je v bezpečí. Spadne mi kámen ze srdce, rozvod s Matějem je zažehnán. Tak tohle extempore s radostí vymažu z paměti.
Moment! Já na sobě měla šaty, to vím určitě, květované s velkým výstřihem. Ještě v sedm večer teploměr ukazoval třicet stupňů, a tak jsme všechny vyrazily nalehko. Všechny kromě Veroniky, ta jediná zvolila kraťasy a úchvatnou halenku od Tommyho Hilfigera. Přesně tu, kterou mám teď na sobě!
To jsme v tom baru hrály na fanty?
Týpek vstane, trhnutím roztáhne závěsy a vpustí do pokoje ostré světlo. Sekla jsem se, musí být mezi osmou a devátou. Ranní červencové slunce mě na pár vteřin oslepí, ale jakmile si zvyknu, konečně si mohu zřetelně prohlédnout čtyři stěny kolem sebe i tu polonahou dvoumetrovou siluetu.
Ne, tak tenhle omšelý socialistický nábytek mi vůbec nic neříká. A blonďák u okna ani náhodou není můj choť. Vypadá jako omezený diskotékový vyhazovač, můj Matěj je proti němu řešitel kvantové teorie a elegán z filmů pro pamětníky v jednom.
Zdá se mi povědomý, už jsem ho někde viděla, ale kde?
„Přivezl tě nějakej divnej starouš, ani nic nechtěl, prej je to vyrovnaný,“ řekne.
Marně se snažím vzpomenout, jakou roli sehrál na našem večírku postarší muž v tmavém obleku, který mi vnucoval vizitku své Agentury na sny a dušoval se, že mi k narozeninám splní, po čem tajně toužím. Dokonce mě přinutil, abych po něm zopakovala nějaké přitroublé zaklínadlo, asi je skalní fanda Harryho Pottera.
Kdybych byla střízlivá, už bych rovnou vytáčela číslo do Bohnic, ale se třemi promile v krvi mi to přišlo jako bezva fór. Veronika se k tomu nachomýtla, a tak jsme se dle jeho instrukcí čaply za ruce a v opilosti onu formulku zahulákaly společně.
A jak jsme se u toho řehtaly, panečku! Nemám ani páru, co jsem si v tu chvíli přála, určitě nějakou koninu.
Ale pořád nechápu, co pohledávám tady. Měla jsem u sebe doklady, mohli mě zavézt na adresu uvedenou v občance.
„Proč mě ten dědek nehodil ke mně domů?“ vykoktám.
Stále se z toho šoku nemůžu vzpamatovat, takové faux pas se mi stalo poprvé v životě.
Blonďák se zamračí. „Fakt mě štve, že sis tu ani po roce nezvykla.“
Napřímím se do sedu. „Prosím???“
„Doma jsi tady, Veroniko, ne u vašich na Žižkově, tak už se s tím konečně smiř.“
Proboha, proč mi ten magor říká Veroniko? Já se jmenuju Marcela, tím jediným jsem si stoprocentně jistá, i když mám v hlavě po včerejší nezřízené párty vygumováno.
„Hele, tohle je nějakej omyl,“ soukám ze sebe a začínám mít docela strach, jestli to není vyšinutý jedinec, co mě tu bude věznit a znásilňovat jako nechvalně proslulý Fritzl.
Ha, na zemi se povaluje moje kabelka, jediná věc, kterou tady poznávám. Vyskočím z postele jak panák na pružině, popadnu ucha a bez pozdravu vymáznu z ložnice.
Přede mnou se rozprostře dlouhá chodba a na jejím konci zábradlí. Aha, takže tohle bude patrový barák. No jo, ale kolikapatrový??? Hlavně odsud rychle ven, pokud bude zamčeno, jsem připravena vrhnout se z okna jako kaskadér, klidně z desátého podlaží.
Příšerné kukačkové hodiny nad schodištěm zrovna odbíjejí devět. Musím okamžitě domů, Matěj na mě dozajista čeká jak na smilování, ve čtvrt na jednu nám letí charter do Dubrovníku.
Chorvatsko je nutné zlo, my si nemůžeme dovolit cestovat na Maledivy jako Veronika s Jáchymem, já si totiž pracháče nevzala. Prý odlétají dnes, stejně jako my. Zatímco se řítím po schodech, v duchu oběma pomstychtivě přeji, ať se jim do zadku zakousne všechna ta exotická mořská havěť!