Divočina

Její cesta začala v Mohavské poušti, vedla přes celou Kalifornii a Oregon až k Mostu bohů. Cheryl Strayedové trvalo celých 17 let, než v sobě našla dostatečný odstup k sepsání knihy Divočina. Ta je něčím, co bych sama zařadila na pomezí cestopisu a autobiografického románu.

Hned po vydání se Divočina zařadila v USA na první příčky nejprodávanějších titulů a získala také několik literárních ocenění. V roce 2014 vznikl stejnojmenný film dle knižní předlohy, v hlavní roli s Reese Witherspoonovou, která za ztvárnění Cheryl získala nominaci na Zlatý Glób a Oscara. Při příležitosti filmové adaptace vydalo nakladatelství Ikar paperbackové provedení knihy Divočina.

Cherylin otec byl alkoholik a její matku bil, dokud od něj i s dětmi neodešla. Našla si poté nového přítele, s nímž se společně s dětmi přestěhovala na zarostlý pozemek, kde si vlastními silami postavili chatku, a který si sami obdělávali. Rodina neměla nikdy dost peněz, byla chudá a mnohdy bez základních věcí. Přesto byly pro Cheryl tyto roky poměrně šťastné.

Život se jí začal hroutit ve chvíli, kdy její matce zjistili rakovinu plic. Bylo jí tehdy 45 let a lékaři jí dávali přibližně rok života. Bobbi, Cherylina matka, zemřela však už po sedmi týdnech. Cheryl bylo tehdy 22 let a ze všech sil se snažila udržet rodinu pohromadě. Marně. Její mladší bratr Leif a starší sestra Karen se každý vydali svou cestou. Její nevlastní otec se později znovu oženil. A její manžel Paul ji nedokázal dostatečně utěšit. Cheryl se se svým zármutkem vyrovnávala tak, že spala s neznámými muži a brala drogy. Byly to teskné čtyři roky života.

„Bylo mi dvaadvacet, stejně jako bylo matce, když mě čekala. Napadlo mě, že se mi chystá odejít ze života ve stejném věku, v jakém jsem já vstoupila do jejího.“

Divočina není cestopis v pravém slova smyslu, přestože popisuje cestu napříč USA. Má mnohem hlubší myšlenku. Je výpovědí mladé ženy, která prostřednictvím cesty vyrovnává s drtivými okamžiky svého života. Samotná cesta byla pro Cheryl zkouška nejen duševních, ale i psychických sil. Neměla žádnou průpravu, s pěší turistikou a výšlapy do terénu neměla takřka žádné zkušenosti. Navíc šla sama, mladá žena, jenom se svým těžkým batohem, kterému trefně říkala Monstrum.

Právě proto, že se nejedná jenom o syrový popis cesty, ale navíc taky o emotivní příběh, mi Divočina připomínala knížku Saudade – na kole a v kajaku kolem světa od Matěje Balgy. Oba tyto cestopisy jsou na TOP příčce mého osobního výběru.

Cheryl Strayedová naprosto otevřeně mluví o všech svých stinných stránkách a neřestech, což hodně oceňuji především proto, že jsem pak perfektně pochopila její záměr, rozuměla jsem tomu, proč se na Pacifickou hřebenovku vydala. Nevystupuje jako dokonalá hrdinka, která má v sobě odhodlání překonat ty nejtěžší zkoušky osamoceného cestovatele. Naopak. Popisuje, jak zápasila sama se sebou a jak v sobě sbírala všechno odhodlání, které jen měla.

Divočina

A že to byla mnohdy perná cesta. Malé boty způsobily, že měla nohy plné puchýřů, a že jí odumřelo několik nehtů. Její batoh byl tak neskutečně těžký, že ho v motelu na začátku cesty ani nedokázala zvednout ze země. A pak ztratila jednu botu … a zahodila tu druhou. Tohle všechno však ve skutečnosti nebylo nic ve srovnání s bitvami, které sváděla se svými vzpomínkami, myšlenkami a svědomím.

Nedovedu si představit, že by Divočina někoho mohla nechat chladným. Pro ty, kteří zrovna prožívají nelehké období, může být skvělou inspirací. Z každé nesnáze totiž vede cesta.

Autorkou recenze je Andrea Simoglu.