literární kavárna

Návrat karavel

(0x)
Nakladatel: Garamond (Garamond s. r. o.)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:232
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:136 × 207 mm, 360 g
Více podrobností
Běžná cena: 248 Kč

Není skladem 
Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.
Informace o dostupnosti

Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 21.04.2021 16:38

Anotace

Lisabon, 70. léta dvacítého století: v duchu magického realismu ožívají velké postavy portugalských mořeplavců a kolonistů: Luis de Camoes, Vasco da Gamma, Pedro Alvarez Cabral a ostatní, dnes již zapomenutí hrdinové portugalské historie. Postavy mořeplavců bloudí po proměněném a jim neznámém Lisabonu a očekávají návrat lodí ze zámořských výprav a obnovení slávy kdysi mocného Portugalska. Nostalgická i kritcká připomínka kdysi slavné koloniální doby od jednoho z nejznámějších současných portugalských spisovatelů. Za kritické zpodobnění Portugalska jako koloniální mocnosti a nedotknutelných hrdinů-mořeplavců se v době vydání románu snesla na jeho hlavu vlna kritiky.

Specifikace

Název: Návrat karavel

Originální název: As Naus

Autor: António Lobo Antunes

Překladatel: Marie Havlíková

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-7407-415-8

EAN: 9788074074158

Objednací kód: -

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

str. 43

Jeden misionář, kterého tam zanesl člun ztracený na moři, tak vychrtlý v důsledku kurdějí a malárie, že vypadal jako Habešan bez přístřeší, je oddal již v Guineji o třiapadesát let dříve, když hlavní město bylo ještě jen změtí domků v ústí řeky, z nichž mnohé byly ze dřeva a z trávy, s děcky a kajmany hrajícími si se stejnými chrastítky ve stejných visutých kolébkách kolem vládního paláce a jedné nemajestátní kapličky. Hroznýši tloustli ve vlhkosti jezer a dáma ve smutku, která jim pronajala pokoj, trávila dny s jednou nohou bosou a druhou obutou v lakované botce vystrčené do vzduchu, jíž rozmačkávala komáry na stěnách. O nedělích, kdy se těla hledala a dotýkala v povlacích lepkavých vedrem, kulhavá chůze dámy z dolního patra mezi stovkami rozcházejících se kyvadel a mstivá mlaskání podrážky na cihlových zdech nakonec oslabily jejich touhu a přiměly je vyjít na ulici, kde se oslepeni slunečním světlem posadili na lavičku náměstíčka s trpasličími mangovníky, jejichž kmeny ochabovaly v mlze mrholení. Nebo poháněni tetovanou zvědavostí domorodců šli až k nábřeží a pozorovali, jak jedna loď za druhou přiváží emigranty, snědé lidi z Tras-os-Montes nebo z Beiry s pletí voskovou ve žlutavém odpoledním deštíku, kteří scházeli z paluby s obřadní pomalostí pohřebního průvodu. V průběhu těch třiapadesáti let bylo postaveno několik desítek dalších kaplí, které byly okamžitě rozbořeny, čtvrť pro dělníky z fabriky na sonety ve stylu gongorismu a pro nezaměstnané kronikáře, kteří se šťourali v nose, a kanalizace věčně ucpaná pulci. Ta osoba pobíjející komáry zesnula na žlučník a moskyti začali volně poletovat gekoni negekoni mezi rozbitou karmou a rohovými policemi v kuchyni, v nichž se pod lahvemi portského skvěl smaltovaný medailon (dívky a fauni obědvající na louce). Dolní patro obsadil nejprve jeden šafář na statku, který za zády královských policistů obchodoval se siamskými dvojčaty a cínovými tretkami, a později básník s napudrovanou parukou a střevíci s přezkou a vysokými podpatky, který se chlubil, že byl přítelem slavného zesnulého básníka Manoela Marii Barbosy du Bocage, já, který jsem byl účasten zrození těch nejkrásnějších improvizací mé doby v barech na Rossiu, a potom, již v době války, oficíři sžíraní střevní horečkou, kteří co dva roky měnili tvář a prýmky a vraceli se z džungle s kožní plísní na obličejích, protože v té době jsme všichni v Guineji hubli, dokonce i araukárie, dokonce i hliníkové vlny moře, dokonce i vítr v okapech, vítr, který zeslábl v křišťálovou píšťaličku. Výbuchy minometů, bazuk a děl bez zpětného nárazu rozechvívaly laguny Bissau a přehlušovaly silou i březnové bouře. Skupinky osadníků s pistolemi přebíhaly v noci po uličkách, lekajíce stíny, černošky se krčily v chatrčích a tišily děti vyschlými prsy a oni dva, opuchlí potlačovanou touhou, se už nikdy v neděli neposadili na lavičku na náměstíčku s palmami: v košilích se bezcílně pohybovali po pokoji, nemajíce nic na práci, poďobaní od komárů znechuceně pozorovali kulhavé lůžko nebo okno vedoucí na nábřeží, kde teď místo osadníků přistávaly parníky a karavely s vojáky se stejnou vylekanou nevinností v dětských očích. Jednou v noci náhodou slyšeli v rádiu mezi hvízdáním vichřice o revoluci v Lisabonu, zprávy, komuniké, vojenské pochody, uvěznění vlády, neznámé písně a následujícího dne se vojáci zdáli být uvolněnější, bombardování méně časté, černí s blýskavými brýlemi a ve svátečních košilích se usadili na esplanádách a na náměstích místo bílých. Svolali nás na shromáždění do kulturního domu, kde dávali vyčpělé zarzuelas a pořádali hasičské estrády, a tam plukovník dělostřelectva se třemi řadami vyznamenání na klíční kosti vystoupil na pódium, z jehož orchestřiště se nadšeně ozvala falešná národní hymna, a v návalu nevysvětlitelné štědrosti jim nabídl možnost vrátit se za hubičku do Portugalska. Jedna sousedka se zlatem ve zkažených zubech, rozvedená se zeměměřičem, který lezl po kolenou, když měřil po pídích potoky a kopce a mýlil se ve výpočtech kvůli nerostnému klidu krokodýlů, rozhlašovala s patřičným důrazem na podrobnosti, že dojde na akty msty, střílení, přestřelky, udání. Důstojníci s prohnilými vnitřnostmi prchli z dolního patra a odletěli do Evropy. Celé pluky, sžírané amébami a škrkavkami, s desátníky, jimž padala hlava spavou nemocí hned po fanfáře a stažení vlajky, napochodovaly na rezavé lodě, odvážejíce si s sebou své zbraně a své mrtvé. Bosí partyzáni v maskáčích s náhrdelníky na krku a kanibalským dechem divoké kočky se procházeli po městských schodech a bajonety masakrovali mulaty. Jeden autoritativní vousatý černoch s dýmkou, který je ani nepozdravil, obsadil přízemí, chráněn smečkou lidožroutů s barety na hlavách, kteří si bez ustání mocně odplivovali a jejich dusot roztřásal v příborníku čajový servis s pagodami Macaa, který patřil zesnulé bytné. O týden později je znovu svolali do kulturního domu a po hodinách zmateného vysvětlování, během nichž tři majoři v bojových uniformách, posazení za stolem se státním znakem, vyřvávali vehementní projevy o fašismu, který nás oddělal na žhoucím slunci koncentračního tábora v Tarrafalu, o církevní cenzuře policie, která zničila tolik našich mistrovských děl v těch nejutajenějších tiskárnách, o kolonialismu, který i papež odsoudil v závěrečném projevu Sedmého kongresu křesťanských esperantistů zarmoucenými slovy našeho apoštolského znepokojení, je ujistili, že jim obstarají letenky do království. Zeměměřičova bývalá manželka se zapřísahala, že černí, rozzlobení tím, že jsou obchody prázdné, vaří na mírném ohni polních vařičů děti z města. V obchodech se smíšeným zbožím už chybělo i mýdlo a tabák, a tak kouřili listy morušovníku a stránky herbáře a začouzené prsty si čistili smirkovým papírem na karoserie. Karaky přirážely prázdné a odplouvaly naložené k prasknutí lidmi a bednami. Z Bissau mizeli bílí, neboť ti na počátku období dešťů už nevěděli, co si počít v zemi triumfujících divochů, kteří kulomety stříleli do oken na průčelích. Bývalá žena zeměměřiče, který byl v té době zaneprázdněn měřením hranic Pobřeží slonoviny v palcích, je přestala navštěvovat a vyprávět jim historky o vaření dětí a o pomstě a dozvěděli se, že začala žít na hromádce s jedním pomalovaným partyzánem z Bolamy a že sdílí se dvěma dalšími ženskými z etnika fula smrdutou chatrč, v niž osnují seance kastrace a garoty. Jeden jejich přítel, který pracoval v dílně ve fabrice na ty gongorské sonety, jménem Jeronimo Baia, jim popsal otřesné události, případy sodomie, otrav, obkročné rýmy, smečky vězňů v okovech vyhnaných pažbami pušek do buše. A když došel čaj a každý den máčeli ve vařící vodě tentýž sáček bez chuti zavěšený na konci niti, manželka, stojící k němu zády, mu oznámila obvyklým klidným hlasem, s jakým o osmatřicet let dříve pohřbila svoji dcerušku, Sem už nepatřím.


Žánry