Falešné ideje, cizí krev - Francouzská inteligence 1944-1956

Nakladatel:Prostor
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:384
Typ, vazba:Kniha, paperback
Formát, hmotnost:162 × 235 mm, 624 g
Více podrobností
Klubová cena: 298 Kč
Běžná cena: 397 Kč
Ušetříte: 99 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem u dodavatele 
Expedujeme do 6 pracovních dnů
Informace o dostupnosti

Zboží skladem u dodavatele obvykle zajistíme a předáme dopravci do 6 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:

  • 1-2 den

Poslední změna: 25.05.2018 08:27

Anotace

Britský historik, který se specializoval na moderní evropské dějiny, nabízí podnětný a silně kritický pohled na celou jednu generaci francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla po dobu zhruba dvanácti let, počínaje osvobozením země v roce 1944 až po maďarské události roku 1956, stržena vírem komunismu. Veřejnou debatu v zásadě formovalo to, jaké stanovisko k počínání zahraničních i domácích komunistů dotyčný zaujal.

Autor se věnuje předválečnému kontextu, podává podrobný výklad východoevropských monstrprocesů, včetně těch v Československu, sleduje, jak na ně reagovali ve Francii, a zkoumá, nakolik byla tato zkušenost specificky francouzská. Judtova analýza se netýká jen nejznámějších osobností, jako byl Jean-Paul Sartre, Albert Camus či Simone de Beauvoirová, ale zahrnuje širokou intelektuální komunitu katolických filozofů, vlivných novinářů, literárních kritiků a básníků včetně komunistických. Převládající styl jejich myšlení, koketování s násilím a morální nezodpovědnost udávaly tón nejen ve Francii, ale v celém poválečném evropském kulturním a politickém životě.

Specifikace

Název: Falešné ideje, cizí krev - Francouzská inteligence 1944-1956

Originální název: Past Imperfect. French Intellectuals, 1944-1956

Objednací kód: NA317762

Zobrazit podrobnou specifikaci

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

str. 134

Komunistická strana Francie nejenom hrála aktivní roli v mezinárodním komunistickém hnutí, ale její domácí historie velmi přesně odrážela události v Moskvě, Praze a jinde. Počínání PCF v tomto období v sobě vyloženě mělo cosi směšně napodobitelského. Veteráni španělské války, předáci hnutí odporu, členové, u nichž se vědělo, že s nostalgií vzpomínají na soudružství Lidové fronty a válečného období, byli ve straně tolerováni až do začátku studené války; poté byli nejdříve odsunuti na okraj, pak vypuzeni z nejvyššího vedení a nakonec i zbaveni členství. Skoro ve všech případech přitom byli obviněni z podobných úchylek jako východoevropské oběti (titoismus, nacionalismus, porušování stranické kázně atd.) a přinejmenším v jednom případě se kvůli nim přímo v Paříži konal soukromý „moskevský proces“. Podobně jako v Československu a v Maďarsku, i v PCF byla situace taková, že titulární předseda Thorez byl přede všemi úchylkami – včetně vlastních – chráněn viktimizací druhých.
Francouzská levice tak měla na perzekucích stalinské éry jak mezinárodní, tak národní zájem. Francouzští politikové a intelektuálové navíc řadu obžalovaných znali osobně. Rajk byl po porážce španělských republikánů internován ve francouzském táboře v Gurs a tento jeho pobyt dokonce tvořil významnou položku obžaloby. Člen „Slánského centra“ Artur London se znal s mnoha příslušníky francouzského hnutí odporu i s deportovanými komunisty, byl švagrem jednoho předního francouzského komunisty a budoucím tchánem jiného. André Simone, taktéž obžalovaný v procesu se Slánským, byl ve třicátých letech prominentním novinářem v pokrokových pařížských kruzích. Trajčo Kostov pracoval v Paříži a měl široký okruh francouzských kontaktů; když byl 6. dubna 1949 zproštěn funkce, Combat zprávu umístil na první stránku. Dalo by se pokračovat. V ostrém kontrastu vůči moskevským procesům, postihujícím lidi, s nimiž nekomunističtí pozorovatelé ze Západu neměli žádný podstatný kontakt a nechovali k nim osobní sympatie, byly seznamy obžalovaných z poválečných východoevropských procesů plné jedinců, které západní intelektuálové znali podle jména a často i osobně. Dokonce i Dominique Desantiová, která si v dané době udělala tak trochu specialitu z toho, že je „úslužnou stalinistkou“ (la stalinienne de service), tvrdí, že v důsledku osobní obeznámenosti s některými obžalovanými byla pražskými procesy roku 1952 otřesena.
Osobní obeznámenost s oběťmi s sebou ne vždy nesla lepší vhled do podstaty událostí a někdy pozorovatele ani nepodnítila ke zřetelnější skepsi. Už pouhá geografická blízkost totalitního aparátu – skutečnost, že se toto vše děje v metropoli na západ od Vídně – však nutně vyvolala znepokojení i u těch, kdo se jinak vyvození nabízejících se závěrů vyhýbali. Odtud reakce Emmanuela Mouniera, který nepochybně mluvil za mnohé: „Systém se přesouvá na západ, s každou reprízou se odhaluje jeho tajemství. Postihuje lidi, které lépe známe a ve vztahu k nimž lze věrohodnost žaloby posoudit ze zkušenosti.“ Zdá se, že konkrétně Československo bylo pro mnohé varovným signálem (ale může také jít o prostý důsledek faktu, že procesy v ČSR probíhaly relativně pozdě): Claude Bourdet měl za to, že aplikací svých technik na Československo se komunisté dopustili závažného omylu. Západ, napsal, se s Československem identifikuje; je „skoro západní“, ještě více než Budapešť a Sofie.
Zvláštní zájem Francouzů o východoevropské perzekuce měl ještě jeden domácí důvod. Výše letmo zmíněná aféra Kravčenko a Rousset přesunula do popředí zájmu otázku sovětských lágrů a obecněji diskusi o komunismu přesně v době, kdy východoevropské perzekuce vrcholily. Tím se na obou stranách zvedly sázky a pro nekomunistické obhájce SSSR bylo obtížnější ignorovat i konání méně elitních procesů. Kravčenkův případ bylo – alespoň pro některé – snazší smést ze stolu. Jeho kniha Zvolil jsem si svobodu nejprve vyšla ve Spojených státech, což ji samo o sobě učinilo v očích mnohých podezřelou. Dokonce i Camus Kravčenka ještě v roce 1953 obvinil, že se rozhodl „týt“ z kapitalismu. Věrohodnost jeho svědectví o plýtvání, zkorumpovanosti a teroru v Sovětském svazu byla otevřena pochybnostem: ze systému koneckonců sám tyl, rozhodnutí k útěku přijal pozdě a ve zveřejněném popisu bylo několik menších chyb. I ti, kdo jeho příběhu věřili, však tvrdili, že neobsahuje nic nového: Victor Serge psal o sovětských lágrech v časopise Esprit v roce 1936 a znovu v knize Úděl jedné revoluce, a kdokoli ignoroval Sergeho, mohl jistě ignorovat i Kravčenka.
Do obecného povědomí však Kravčenka uvedla žaloba za nactiutrhání, kterou vznesl proti Les Lettres françaises. V dané době se tento list již plně a nadšeně stavěl do komunistického tábora a v listopadu 1947 otiskl článek, kde se tvrdilo, že Kravčenkův životopis je čirá smyšlenka, vyrobená Američany ve Washingtonu. Kravčenko k soudu povolal zástup vcelku neznámých svědků, zatímco protistrana si zajistila sérii výpovědí od významných osobností z řad sympatizující inteligence: mezi svědky byl Vercors, Jean Cassou, Albert Bayet, Joliot-Curie a další. Les Lettres françaises soud prohrály a list musel zaplatit symbolické odškodné, nicméně celkově proces zanechal dojem morálního vítězství komunistů. Odbojářští intelektuálové potvrzovali nedotknutelnou věrohodnost francouzské komunistické strany, jež reprezentovala sovětskou komunistickou stranu, a výsledkem bylo přesvědčení, že si sovětští komunisté jistě nepočínali tak, jak tvrdil Kravčenko.
Aféra Rousset byla podstatně odlišná. David Rousset byl levicový aktivista, přežil koncentrační tábor, přátelil se se Sartrem a byl to Francouz. Navíc se jeho tvrzení netýkalo celkového charakteru sovětské společnosti, ale jednoho konkrétního a ověřitelného faktu. Dvanáctého listopadu 1949 vydal Rousset v Le Figaro littéraire výzvu někdejším deportovaným, aby mu pomohli vyšetřit situaci v sovětských pracovních táborech. S oporou v sovětském zákonu o nápravné práci tvrdil, že se nejedná o žádnou dočasnou vadu systému a už vůbec ne o spokojená přeškolovací centra, jak je líčili komunisté. Tábory, napsal, jsou nedílnou součástí struktury a fungování sovětské společnosti a sovětského hospodářství. Do týdne obdržel v Les Lettres françaises odpověď, jejímž autorem byl Pierre Daix. S využitím vlastní morální autority jakožto někdejšího vězně koncentráku v Mauthausenu obvinil Daix Rousseta ze lži, z falšování pramenů a z překrucování dění v SSSR. Následně Rousset žaloval Daixe i jeho list pro pomluvu a během soudního řízení si dokázal zajistit nejenom řadu věrohodných výpovědí včetně impozantního svědectví Margarety Buber-Neumannové, bývalé vězenkyně sovětských i nacistických lágrů, ale také vyjádření podpory od domácích osobností: poskytli mu ji Rémy Roure (člen redakce Le Monde), Jean Cayrol a Louis Martin-Chauffier.
Přestože i Rousset u soudu vyhrál, objevil se názor, že podobně jako Kravčenko nedosáhl morálního vítězství a jeho snaha vytáhnout sovětské zločiny na světlo neměla na francouzské intelektuální povědomí žádný vliv. Zčásti to je nepochybně pravda: zákon o nápravné práci byl dostupný od roku 1936, a mohl se s ním tedy snadno seznámit každý, koho jeho obsah a jeho reálné důsledky zajímaly. Navíc se ani spor mezi Roussetem a Daixem netýkal faktů, ale víry. Daix se svými stoupenci věřil, že v SSSR neexistují žádné koncentrační tábory, protože myslet si cokoli jiného bylo prostě nepředstavitelné, a dokud se tento stav nezmění, nemohou je žádné údaje přesvědčit o opaku. To ale neplatilo všeobecně. Roussetovo úsilí přimělo Les Temps modernes, aby se časopis v lednu 1950 s otázkou sovětských táborů vůbec poprvé pokusil vyrovnat, a přivedlo Merleau-Pontyho k doznání, že shromážděná fakta „naprosto zpochybňují smysl ruského systému“. S ohledem na počty lidí vtažených do systému nucené práce, napsal Merleau-Ponty, se člověk u sovětského systému i přes znárodnění výrobních prostředků a ukončení soukromého vykořisťování nutně musí ptát, „jaké nám zbývají důvody, abychom u něj hovořili o socialismu“. Dokonce i Simone de Beauvoirová byla nucena zařadit do Mandarínů sérii úzkostných debat mezi Dubreuilhem a Perronem ohledně zpráv o sovětských lágrech, i když se jí podařilo chronologii upravit tak, aby vznikl dojem, že k diskusím docházelo už v roce 1946.


Žánry