Dynastie - Vzestup a pád Caesarova rodu

Ukázka z textu

str. 115

Samozřejmě že se šuškalo o skandálu. Vždycky se šuškalo. Klevety byly součástí vzduchu, který občané dýchali. Kdekoli se shromažďovali lidé, vždycky se na chvíli zastavili a vyměňovali si drby, které se považovaly za zprávy. Stačilo, aby na Fóru někdo vypustil příběh, a už se s nemilosrdnou nevyhnutelností šířil uličním labyrintem města do dílen, úzkých slepých uliček a zapadlých náměstíček, kde se prasata hrabala ve smetí a valcháři věšeli na šňůry své prádlo. Římský lid v sobě měl vždycky něco puritánského. Žádná soukromá neřest se před ním nedala dlouho utajit. Politický život v Římě se nejmenoval res publica pro nic za nic. Posměšky a sykot davu určitě pronásledovaly i toho nejvýznačnějšího muže, když byl nachytán při nějaké nemístnosti. Graffiti, načmáraná a vyškrábaná po celém městě, poskytovala každému, kdo je dokázal přečíst, neustále čerstvou porci choulostivých informací. Až se lidé báli, aby se pod jejich vahou nezhroutily zdi. Dokonce i negramoti káleli na monumenty těch, kdo je urazili. Římané měli vzácný talent pro házení špíny.
V čele jejich záležitosti nemohl dost dobře stát někdo tak dlouho jako Augustus, aniž by zjistil, že i jeho bílá tóga má ušpiněný lem od občasných šplíchanců. Senzační okolnosti jeho sňatku s Livií zůstávaly živě přítomné v myslích jeho spoluobčanů. Muž schopný zmocnit se těhotné manželky někoho jiného byl zjevně schopen zmocnit se kohokoli. I když přesné detaily jeho údajných milostných afér byly mlhavé, obecně se Augustovo sukničkářství považovalo za samozřejmost. Livie, daleka toho, aby dělala potíže, si údajně držela moc nad svým manželem tím, že nad jeho četnými cizoložstvími přivírala oči a dobře ho zásobovala pannami. Přátelé princepta snažící se omluvit jeho nemravné chování tvrdili, že milostné avantýry byly důsledkem jeho vypočítavosti, nikoli chtíče, a že spal jenom s manželkami senátorů, které chtěl mít pod dohledem. Muž tak promiskuitní jako Augustus byl ale v očích mnoha občanů považován za člověka, jemuž chybí sebekázeň, která byla známkou správného Římana. Nekontrolovaná sexuální chuť, jež se dala čekat jen od ženy – anebo samozřejmě od Řeka, byla sotva hodna občana zoceleného v nejvznešenějších tradicích města. Energie věnovaná souložení s cizími ženami mohla být využita lépe, k větší slávě římského lidu. Augustova pověst nenapravitelného cizoložníka tedy neumocňovala jeho mužnost, ale naopak na něj vrhala zlověstné světlo zženštilosti. Žádný muž nemohl byt považován za skutečného muže, pokud byl otrokem svých vlastních tužeb. Playboyové, kteří se honili za vdanými ženami, byli proslulí svou zženštilostí. Princeps, šeptalo se, si opaloval chloupky doruda rozžhavenými skořápkami od ořechů, aby měl hladší nohy.
Byl to jistě šokující detail. Nicméně jak sám Augustus uznával, mohlo to být mnohem horší. Ve srovnání s Antoniem z toho vycházel lehce. Žádné z obvinění vznesených vůči němu se ani vzdáleně nemohlo rovnat smrtící přílivové vlně špíny, kterou vypustil proti svému rivalovi. Augustova pověst nebyla pomluvami nikdy kriticky ohrožena. Ve skutečnosti byly příběhy o jeho zženštilosti vzrušující ne proto, že byly uvěřitelné, ale hlavně proto, že se zdály nepravděpodobné. A princeps, namísto aby pohrdal morálkou těch, kdo ho pomlouvali, s nimi jejich morálku do morku kostí sdílel – a římský lid to věděl. Když dal Augustus na vědomí, že nosí šaty, které mu utkala jeho žena, nikoho nenapadlo obvinit nejbohatšího muže světa z pokrytectví, že nosí prostý oděv domácí výroby. Livia nejen vnesla do jeho domácnosti nádech patricijské třídy, ale zároveň sloužila jako živoucí ztělesnění starodávných ctností. Jako na Augustově partnerce na ní nikdy neulpěl ani náznak cizoložných vášní. Žena, která věděla, jaké to je všechno ztratit, si střežila své postavení princeptovy manželky cudně a s ledovou sebekázní. Plně chápala, že „její vzhled, její slova, její každý čin, jsou předmětem intenzivní pozornosti“. Nikdy nebyla na veřejnosti spatřena bez stoly, dlouhých, objemných a dusivě těžkopádných šatů, které sloužily římské ženě ve vysokém postavení jako symbol její skromnosti. Livia dokonale věděla, co její manžel od ženy vyžaduje. V soukromí byla jeho nejbližší důvěrnicí; na veřejnosti živoucím symbolem zbožnosti a tradičních hodnot.
Závislost Římanů na klevetách byla odvrácenou tváří jejich obdivu k ctnostem spjatým s římským lidem a jeho drsnou a heroickou minulostí. Bohatství a rodokmen nikdy nesloužily jako jediné faktory určující status. „Podle přesvědčení Římanů ani sňatek, ani rodina, ani způsob života, ani hostiny se nemají ponechat jen libovůli a žádosti jedince bez veřejného posouzení a dozoru.“ Dozor byl v Římě neúprosný a zároveň oficiálně schválený. Občané byli v Římě rozděleni s velkou přesností do tříd – chování nehodné třídě, do níž člověk spadal, člověka bez výjimky degradovalo. Princeps, jak odpovídalo jeho postavení na vrcholku hierarchie, bral tuto regulaci svých spoluobčanů opravdu vážně. To, že se do Říma po chaosu a zvratech občanské války vrátil mír, s sebou neslo také obnovení státem stanovených hierarchií. V roce 28 př. n. l. a potom znovu o dvacet let později Augustus podrobil celou občanskou populaci censu, tedy sčítání lidu, odhadu jeho majetku a jeho následnému rozdělení do tříd. Nebylo překvapivé, že obzvláště pozorně sledoval nejvyšší složku společnosti. Census v roce 28 př. n. l. měl za následek celkové zeštíhlení senátu, který znovu prodělal čistku v roce 19 př. n. l. Ačkoli to bylo ostudné pro ty, kdo z něj byli vyhnáni, značně to zvyšovalo prestiž těch, kteří sítem prošli. Augustovo bezohledné zeštíhlování zvyšovalo vznešenost celého řádu. Maiestas, tak se to označovalo v latině: aura majestátnosti a velikosti, která – ještě v době, kdy hlas občana pořád něco znamenal – bývala považována za výsadu římského lidu jako celku. Byl to samozřejmě princeps sám, kdo nejsilněji ztělesňoval maiestas – ale nebyl jejím ztělesněním výhradním. Senát, hodný toho, aby se spolu s ním podílel na heroickém projektu záchrany republiky, byl koneckonců nedílnou součástí jeho záměru. Ani Imperator Caesar Augustus nemohl nést toto konkrétní břemeno sám.