Proč jdou chlapi do války - Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů

(0x)
Nakladatel: Dokořán (Dokořán s. r. o.)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:488
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:175 × 244 mm, 1074 g
Více podrobností
Klubová cena: 375 Kč
Běžná cena: 499 Kč
Ušetříte: 124 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici.
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Poslední změna: 12.04.2021 17:38

Anotace

Do zabíjení se v postmoderních válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako „obyčejní muži“, o nichž by vás to nikdy nenapadlo. Co je k tomu žene? Sociální antropolog a válečný reportér Radan Haluzík se zaměřil na etnické konflikty v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze a mezi těmito lidmi strávil dohromady více než dva roky. Mluvil s nimi, bydlel s nimi a poznal jejich přátele, rodiny i mnohé vůdce. V této knize zachycuje bouřlivou atmosféru na samém počátku konfliktů. Při snaze pochopit jednání těchto bojovníků si všímá jejich spontaneity, prožívané euforie i vyznávané válečné estetiky. Citlivě mapuje napětí před konfliktem i velké drama v ulicích, které to vše synkreticky propojí a eskaluje. Pochopit a vysvětlit, jak říká historik holokaustu Christopher Browning, však ještě neznamená omluvit…

Specifikace

Název: Proč jdou chlapi do války - Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů

Autor: Radan Haluzík

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-7363-622-7

EAN: 9788073636227

Objednací kód: NA314272

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

str. 393
Teď když se velký komunistický projekt budování zářných zítřků pro všechny rozpadl a vracíme se – každý národ hezky sám – ke svým vlastním národním kořenům, dostává práce s tradicemi nebývalý prostor i smysl. „Budíme to, co jsme“ – kupředu do minulosti. A netýká se to zdaleka jen námi sledovaných nacionalistických krizových regionů na Kavkaze a v bývalé Jugoslávii. Jako by tím, teď v čase po kolapsu komunismu, žil celý postkomunistický prostor.
Začíná to nevinně, když se postkomunistická města a jejich časti – náměstí, ulice a další – až dosud pojmenované podle Lenina, Marxe a všech těch komunistických generálů, revolucionářů a partyzánů vrací zpět ke svým původním názvům. Zpět ke všemu národnímu se snaží, co to jde, vrátit také mnohé postkomunistické státní vlajky a znaky. A někdy i za tu cenu, že se musí zapojit fantazie a „prastarým“ národním tradicím se prostě musí trochu pomoct. I za tu cenu, že se musí trochu kreativně domyslet, tak jako třeba v případě nového „původního-historického“ znaku nezávislého Chorvatska, kdy se z erbu socialistického federativního Chorvatska hezky vyjme štít s červeno-bílou šachovnicí a kreativně se dozdobí věncem složeným ze zjednodušených historických erbů symbolizujících jednotlivé historické části Chorvatska. Podobně například také mnohé české obce, které doposud žádný znak neměly, jdou v porevoluční době ještě dále a nechávají si svůj „tradiční obecní znak“ (který by laik pomalu nerozeznal od těch historických) rovnou vymyslet.
V hávu historické legitimity se snaží vystupovat i postkomunistická národní moc a její hodnostáři. Rusky parlament nese jako za cara název duma, jednotlivé oblasti jsou gubernie. Předsedům městské samosprávy se tady na východě opět říká jako zastara mir; slovenské a maďarské kraje jsou župy a jejich šéfové župani. Policie nově zrozeného Chorvatska je, jako za ustašovského fašistického státu, opět hezky redarstvo.
Dnes nám tyto historické termíny již opět zevšedněly, ale když jsem tehdy v devadesátých letech poprvé slyšel u nás doma v Česku použít termíny jako starosta či diskutovat o budoucí krajské samosprávě a jejich krajských hejtmanech, jako by to ve mně otevíralo skryta dvířka do říše pohádek a snů: hejtman je přece vůdce pohádkových loupežníků a starosta tlustý bařtipán, který ve večerníčku o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi vyhání sukovicí pocestné ven ze vsi.
Korunu tomu politicko-estetickému trendu jako by chtěl nasadit tehdejší prezident postsovětského chaosu Boris Jelcin, jehož slavnostní prezidentská inaugurace v roce 1991 jako by kopírovala étos i celé liturgické prvky z carských korunovací. „Rusko je znovuzrozeno!“ hřímá ve svém projevu Jelcin, než mu patriarcha ruské pravoslavné církve požehná a Kremlem se rozezní slavnostní chór z Glinkovy opery Život za cara.
Nejde zde však ani zdaleka jen o nějaký „svůdný klam“, o povrchní estetizaci politiky, jak to vidí Benjaminovi následovníci, jako již citovaný historik nacistického Německa Reichel. Nejedná se o jakési instrumentalisticky-účelové použití estetiky k legitimizaci moci. Je to hlubší! Vždyť i sami klíčoví aktéři tehdejší politiky – politici, intelektuálové a novináři – mluvící jedním dechem o cestě k západní demokracii a americké prosperitě zároveň věří v návrat ke svým národním demokratickým tradicím a hlubokým demokratickým kořenům, přestože ty jsou, historicky vzato, mnohdy slabé a omezují se obvykle jen na pár let na konci devatenáctého a počátku dvacátého století. Nebo jsou dokonce, jako například v kavkazských horách, v Kosovu či Černé Hoře, nerealisticky spatřovány v muzejními učenci i básníky tolik oslavované tradiční demokratické svobodomyslnosti a bojovém rovnostářství horského lidu, či dokonce „rovnostářském duchu jeho tradičního kmenového zvykového práva“.
„Měli jste tehdy nějakou představu, jak by to tu potom mělo vypadat?“ ptá se novinář jednoho z otců československé ekonomické transformace, porevolučního ministra pro privatizaci Tomáše Ježka. „Ano. Já jsem si říkal, že by to mělo vypadat jako za první republiky… Říkali jsme si, že to musíme obnovit,“ romanticky zasněně odpovídá liberální ekonom pyšnící se svou orientací na otevřenou tržní ekonomiku a ekonomický zázrak Západu.
Ještě lépe pak hlubokou osobní internalizaci tohoto „logického návratu ke kořenům“ ukazuje boom, který zažívá postjugoslávský svět, pokud jde o spotřební kulturu. Přestože idolem popkultury je již po celé dekády Amerika a Západ obecně, kterým teď po pádu komunistického režimu již nic nebrání v absolutním triumfu, některé prvky jako by teď na okamžik vybočily z tohoto trendu a dostávají najednou nečekaně tradiční národní nádech a švih.
Kupte si cigarety Croatia (Chorvatsko)! Nebo srbskou luxusní kosmetiku od firmy Zdravlje Leskovac s hrdinským emblémem kosovské dívky, ošetřující po bitvě na Kosově poli roku 1389 padlého srbského hrdinu. Či kolínskou vodu Vůdce s rádoby historickým erbem vyráběnou tamtéž! Kupte si srbské víno s hrdinským názvem Kosovská dívka, Kníže Lazar nebo Kněžna Milica! Nebo chorvatské víno Marko Polo, protože, jak celý svět už jistě ví, Marco Polo přece pocházel od nás, z Dalmácie! Kupte si chorvatské bonboniéry Ban Jelačić, nebo dokonce Bansko pivo, pojmenované rovněž podle něj. Dejte si v kuchyni na stěnu tak středověce vypadající kalendář Srbští vojevůdci v plastové vazbě! Uvařte si doma sváteční instantní polévky od firmy Takovo s obrázkem srbské venkovské selanky na obalu, protože, jak se zde rovněž praví: „My jsme národ, který rád slaví.“
A na srbských národních shromážděních pak neznámý žertéř prodává prázdné plechovky s novým chorvatským znakem a nápisem: Chorvatský vzduch – lehčeji se dýchá.
V tomto čase hybridity a popkulturně-národní synkreze se také některé jugoslavské oděvní závody, navzdory vší své obvykle úzkostlivé snaze po následování západních trendů, najednou prezentují luxusními odvážnými variacemi, v nichž synkreticky zaznívá místní folklór, historická šlechta a trocha toho balkánského „orientu“. Jen o pár let později budou luxusní modely šatů v ruských mutacích globálních ženských časopisů jako Elle podobně ožívat křiklavými kreacemi inspirovanými ruským folklórem, carským dvorem a bojarskou aristokracií. Chorvatský designér Željko Kovačić vydává sérii chorvatských národních kravat s historickými motivy i názvy. Chorvatské národní fotbalové mužstvo dostává nové dresy v barvách nové národní červenobílé šachovnice.
A nakonec i tak kosmopolitní produkty, jako jsou počítačové informační technologie třeba od bělehradské společnosti Informatika, jsou prezentovány prostřednictvím záběrů poliček, sadů a chaloupek idylického venkova. A logo v Srbsku působící banky s globálním americko-ruským kapitálem je na reklamách prezentováno v tak národním heraldickém ornamentu, až to vypadá, jako by ji vlastnili snad sami staří srbští králové.
„A teď (zakřičme) všichni společně: Chorvatsko!“ apelují billboardy s obrázkem jásajícího národního davu s reklamou na kosmopolitní Coca-Colu.


Žánry