Z lásky k Praze

Nakladatel:Garamond
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:352
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:137 × 207 mm, 568 g
Více podrobností
Klubová cena: 246 Kč
Běžná cena: 328 Kč
Ušetříte: 82 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem u dodavatele 
Expedujeme do 6 pracovních dnů
Informace o dostupnosti

Zboží skladem u dodavatele obvykle zajistíme a předáme dopravci do 6 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:

  • 1-2 den

Poslední změna: 22.05.2018 17:49

Anotace

Čtivě napsaná autobiografie Gena Deitche o neuvěřitelných osudových zvratech významného amerického filmaře, který spoluutvářel československé dějiny animovaného filmu. Gene Deitch, držitel Oskara za animovaný film z roku 1961, byl v roce 1959 vyslán proti své vůli do Prahy navázat kontakt s československými animátory. Vymínil si, že v komunistické zemi nezůstane více než 10 dní, ale osudové setkání s producentkou studia Bratři v triku Zdenkou Najmanovou protáhlo jeho pobyt v Praze až do dnešních dnů.

Díky Deitchovým vazbám se v Československu vyráběly animované filmy, které se brzy proslavily po celém světě. Málokdo ví, že seriál Tom a Jerry nebo některé díly Pepka námořníka se vyráběly v Praze. Vtipný nadhled Gena Deitche na realitu komunistického Československa se vyhýbá zavedeným klišé, aniž by přitom realitu jakkoliv přikrášlovaly. Zajímavé je bezpochyby i líčení historek s významnými osobnostmi pražské Kampy a světa animovaného filmu Jiřím Trnkou, Jiřím Brdečkou nebo Janem Werichem.

Významnou součástí knihy jsou i poprvé uveřejněné Trnkovy návrhy postav k animovanému filmu Hobit, který měl Deitch točit v Praze v době, kdy Tolkienovo dílo bylo ještě zcela neznámé.

Specifikace

Název: Z lásky k Praze

Originální název: For the Love of Prague

Objednací kód: NA311905

Zobrazit podrobnou specifikaci

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

str. 66

MASO! Jako hlavní složka české stravy se dostupnost nebo naopak nedostupnost masa stala hlavním ukazatelem dobrých a horších časů. Byly ale i doby, kdy se maso dalo sehnat jenom v restauraci. Když mě během mých prvních návštěv vzali do restaurace a já se ještě nedokázal zorientovat v jídelním lístku, mohl jsem si vybrat vždy z následující nabídky: „Chceš hovězí, vepřové nebo telecí?“
To byla první volba, kterou člověk musel učinit. Pak nastoupil výběr z knedlíků, vařených brambor nebo hranolek (kterým se tehdy říkalo „pomfrity“). Hranolky jsem se brzy odnaučil objednávat, protože byly pokaždé ovadlé a nacucané olejem.
Většinou byla v jídelním lístku polévka ve dvou variantách: kuřecí s utopeným syrovým vajíčkem nebo gulášová. Kuřecí polévka byla většinou osolená horká voda s několika zbloudilými nudlemi a případně pár miniaturními kostičkami kuřecího masa. Gulášová polévka byla v podstatě zředěnou verzí hlavního jídla.
Hlavní jídlo se podávalo zalité omáčkou a doprovázené miniaturní porcí šedavé zeleniny z plechovky – pár hrášků, plátek řepy, pár kousíčků mrkve, všechny zhruba stejné mrtvolné barvy. Podle všeho měly sloužit hlavně jako dekorace, poněvadž žádný „opravdový chlap“ zeleninu stejně nejedl a jenom ji odsunul na okraj talíře.
Do restaurace chodil člověk kvůli masu, a to se přesně vážilo. Za každou masovou položkou byla v jídelním lístku uvedená její váha, většinou 100 nebo 200 gramů. Mělo se jednat o váhu v syrovém stavu, ale protože u stolu se to převážit nedalo, člověk se musel spolehnout, že to tak skutečně je. Sklenice měly po straně tenké rysky, které naznačovaly, kolik přesně decilitrů se člověku dostane piva, vína nebo toho, čemu se říkalo džus. Objem nebo váha veškerých potravin byla standardní a nic to nevypovídalo o jejich kvalitě.
Položka, která zpravidla doprovázela oněch nebohých 100 gramů masa, byly knedlíky, většinou čtyři. Funkcí tohoto amorfního materiálu v centimetrových plátcích sloužícího – s ohledem na neexistenci vlastní chuti – k namáčení do omáčky, je zejména zaplnit žaludek. Není pochyb, že něco takového má své počátky v chudých dobách – což byla situace, která nás provázela celou dobou komunismu. Češi své knedlíky ovšem milují dodnes a pokračují v jejich konzumaci i v mnohem lepších dobách.

Příbory se tehdy podávaly zabalené do čtvrtinky tenounkého nesavého ubrousku. Čtvrtinky – opravdu! Ubrousky se v restauraci rozbalovaly a obsluha je předem opatrně trhala na čtvrtiny. Víc člověk nedostal.

Nejhorší pro mě bylo zvyknout si na jiný způsob stolování. Já byl zvyklý používat při jídle na krájení i nabírání hlavně vidličku, nůž jsem bral do ruky jen v případě, že jsem něco potřeboval rozřezat na malé kousky. Češi oproti tomu nedávají nůž ani chvíli z ruky, drží jej jako tužku a zručně s ním nakládají kousky masa, knedlíků a omáčky na vidličku – což je nepochybně praktické a svědčí o dobrém vychování.
Když už se člověku dostalo zeleniny, byl to většinou špenát. Říkal jsem si, jestli Češi vůbec mají představu o tom, jak vlastně špenát vypadá. Všechen špenát v restauracích – ale dokonce i později, když byl dostupný v mražené podobě v obchodech – byl ve formě pyré, u nějž nic nenapovídalo, že se ve skutečnosti jedná o listovou zeleninu. Pro mnohé proto muselo být překvapením, když se tu o mnoho později začaly podávat saláty se skutečnými špenátovými listy!

I když jsem se učil česky, jídelní lístky pro mě byly těžký oříšek. Většinou se jednalo o páté kopie vyťukané přes kopírák na psacím stroji z roku 1925 nebo vytištěné na cyklostylu, jemuž došla tiskařská čerň. V každém případě byly téměř nečitelné. Ale to bylo vlastně jedno – sloupec znamének X označující položky, které nebyly aktuálně k mání, čitelný rozhodně byl.
Když došlo „hovězí, vepřové nebo telecí“, byla často k mání slepice (samý tuk), kachna (ještě více tuku), pstruh (celkem OK) nebo zvěřina s pár brusinkami, knedlíky a tenounkým plátkem citronu. To bývalo moc dobré, ale to také bylo více méně všechno – plus pivo samozřejmě, primární český zdroj potěšení. Nejlepší pivo na světě, o tom není pochyb.
Když člověk nechtěl pít pivo, víno ani vodku, měl na výběr z minerální vody nebo sodovky. To, co se prezentovalo pod názvem „džus“, byla v podstatě zbarvená cukrová voda, která tomu názvu absolutně nemohla dostát. Jeden nápoj se v restauraci nikdy nepodával: mléko. Když jsem si objednal sklenici mléka, byl jsem všem pro smích. „Muži mléko nepijí,“ informoval mě číšník s úsměškem na tváři.
Maso bylo nabízeno jako „pražené“, „pečené“, „dušené“, „na másle“ atd., ale většinou bylo obaleno ve strouhance a smažené. Pak byla kategorie označená za „dietní“, což znamenalo, že namísto obligátního oleje bylo maso smažené na másle. Od té doby, co začaly být k dostání moderní kuchyňské přístroje, se nejlépe ze všeho prodávaly elektrické fritézy. Češi milují svou těžkou smaženou stravu a vepřové na všechny způsoby a smíří se kvůli tomu v relativně nízkém věku i s infarkty, které považují za normální a předvídatelnou součást života.
Za vůbec nejďábelštější vynález mi přišly chlebíčky, zkosený krajíc bílé veky riskantně napěchovaný kousky sýru, šunky, salámu, vajíček, rajčat, cibule a ančoviček na lůžku z různých směsí sýra, kterážto obloha člověku vesměs popadala do klína ještě předtím, než se mu chlebíček podařilo přiblížit k ústům. Takový tác chlebíčků, to byla teprve zkouška zručnosti!
Aby se člověk najedl v české restauraci, musel mít více trpělivosti než hladu. Zajímavé je, že bez ohledu na to, jak dlouho trvalo, než si člověk mohl objednat, a kolik času zabralo, než jídlo připravili, suverénně nejdéle si člověk počkal na zaplacení! Kdykoliv kolem stolu proběhl číšník a člověk na něj zamával s prosbou o účet, v odpověď se mu dostalo zamumlání „kolega“, aniž by dotyčný vůbec zvolnil tempo. Vždycky to vypadalo, že náš stůl má na starosti „kolega“, akorát že ten „kolega“ byl podle všeho neviditelný. Když se dotyčný nakonec přece jen zjevil, vytasil tlustou šrajtofli s množstvím přihrádek na bankovky všech nominálních hodnot a host mu oznámil, na kolik má účet zaokrouhlit, aby se do toho vešlo spropitné, většinou 10 %. Ano, už za socialismu se očekávalo spropitné a rozhodně ho nikdy nikdo neodmítal.


Žánry