Lenka au-pair

Anotace

Ukázka z textu

KDYBY SE MÁMA TAK NEDÍVALA,

myslí si Lenka. Nevydržím to. Jako bychom se loučily navždycky. Zas má lesklé oči. Jestli začne brečet! Kolem je spousta lidí a tváří se úplně normálně.
„A ty doklady a letenku, lístek od kufrů... na to si hlavně dávej pozor a tatínkovi řekni...“
„Jo, já vím, mami.“
„Hlavně mu poděkuj. Bez něj...“
„Jasně.“
„Tak... tak běž.“
Matka vzala Lenku do náruče. Už nemluví. Ví, že by se rozplakala. Poprvé pouští dceru samotnou do světa. Je velká, samozřejmě. Má po maturitě. Ale stejně: co všechno by se jí mohlo stát!
„Já ti napíšu, mami. Hned, jak přijedu. A nedělej si starosti, to bude dobrý.“
Lenka ví, co chce matka vidět a slyšet. Že má velkou, rozumnou a soběstačnou dceru, která na sebe umí dát pozor. Která si všechno zařídí. Takovou osobu tedy předvádí. Ve skutečnosti jí není moc dobře. Vlastně se bojí všeho, co na ni na cestě i ve Francii čeká.
„Tak ahoj, mami.“
Loučení je hrozná věc. Lenka dá matce pusu a přejde za přepážku. A jsem tu, řekne si. Už je to jenom na mně. Nemám rozmazanou rtěnku? V čekárně se musím kouknout do zrcátka. Ještě se otočit, zamávat...
Matka zvedla ruku. Už je stará, napadne najednou Lenku. Vlasy jí šediví a zůstane sama. Jarka je vdaná a já... Budu dlouho pryč!
„Sem si položte tašku.“
Dívka sebou trhne. Vůbec si celníka nevšimla. Honem pokládá batůžek na pás. Na obrazovce se objeví obrysy předmětů: pouzdro na brýle, taštička s toaletními potřebami. Mapa Paříže. Doklady v průhledných deskách, peněženka. A hnědý medvídek od Petra.
Půl roku ho neuvidím, pomyslí si Lenka. Je to divný, půl roku spolu chodíme – a půl roku... Na letiště nešel, rozloučili se včera.
„Asi by mi bylo zle, až bych tě viděl odcházet,“ řekl. Seděli na gauči v Lenčině pokoji a tiskli se k sobě. Lenka cítila, že je v tom něco zoufalého. Petr nenávidí problémy, vadí mu, když věci nejsou jako jindy.
Nevychází nám to, pomyslela si, máme smůlu. Chtěli jsme být spolu, pořád spolu a jak to dopadlo...? Je to moje vina, to já jsem všecko zkazila.
„Tak běžte!“
Celník je netrpělivý, za děvčetem stojí řada lidí. Lenka vzala batoh, prochází chodbou. Kam? Půjdu za tou starou paní, rozhodla se, ta vypadá, že se tady vyzná. Na konci chodby je čekárna. Lidé popíjejí kávu, jedí chlebíčky. Na tabuli blikají názvy měst: Londýn, Káhira, Kodaň, Oslo... Paříž!
Lenka se usadila do křesílka, tak, aby na tabuli viděla. Ještě nikdy neletěla letadlem. V několika cizích zemích už byla, s maminkou, s Jarkou. Ale jen autobusem. Rodiče jsou rozvedení, s penězi matka tak tak vyjde. Pracuje v kanceláři, moc jí neplatí. Přesto neváhala – Lenka bude studovat, těch šest let to ještě utáhnu...
Jakou měla radost, když Lenka poprvé přivedla Petra domů a řekla, že on bude taky dělat zkoušku na medicínu! Těšilo ji, že se spolu učí. I Lence se to líbilo: spřádali plány, jak se vezmou, jak si založí společnou ordinaci...
Seznámili se na přípravném kurzu. Oba si odmalička přáli být doktory. Nic jiného je nezajímalo. „Vypadá to, že jsou stvoření jeden pro druhého,“ řekla matka Jarce. „Ona je jeho první děvče, on její první chlapec. Mají hodně společného, i to, že oba vyrůstali bez otce. Škoda jen, že jsou tak mladí.“
Škoda? Proč? Lence se podařilo matku přesvědčit, že Petr je jiný, než ostatní kluci.
V devatenácti je už dospělý. Nestojí o diskotéky, o rockové koncerty. Je zvláštní, hodně čte, zajímá se o spoustu věcí. Chodí pomáhat do nemocnice, myje tam podlahy, převáží nemocné. A chodí plavat, proto má taková ramena.
„Moc vám to spolu sluší,“ usmívala se maminka. Lenka ví, že je to pravda. Ona má světlé vlasy a modré oči, Petr je hodně vysoký, černovlasý, černooký. Hezký kluk, ale zas ne tak moc. Na manekýny a filmové herce si Lenka nepotrpí.
„Cestující do Paříže se dostaví k východu B, prosím!“ ozvalo se hlášení a Lenka polekaně vyskočila. Chovám se jako blázen. Nikdo se neplaší, jen já. K východu B. Tudy.
„Vaši letenku, prosím!“
Ježíši, kde ji mám, proč jsem ji nevyndala už dávno, teď jen zdržuju...
„V pořádku.“