Chtěj Marsej - Průvodce pro lidi, co chtěj

Ukázka z textu

Bisou

A je to tu. Klasický problém s francouzským bisou. Nejenomže je to průměrnému Čechovi prostě nepříjemné líbat cizí lidi, ale ještě nikdy neví, kam a co, takže ve výsledku většinou líbá cizímu člověku nos. Nějak už jsem si ale zvykla. Když přichází do práce technik, co už v osm ráno smrdí jak opilá ryba, skláním se pod stůl a hledám něco v koši. Před uklízečkou, co při bisou letmo hladí smetáčkem, utíkám na záchod.
Málem už bych zapomněla, jak je to velké téma, dokud nevypuknul skandál! Způsobil ho kdo jiný než Češi. Na zapalování táboráčků v národním parku to nemá, ale i tak udělala bisougate celkem dojem. Seběhlo se to takhle:
Nejmenovaná česká návštěva chtěla vidět všechno, a když oběhla dvakrát Calanques, nezbývalo než vyrazit na večírek k Rafaelovi, kde bylo asi patnáct lidí. Jako správní Češi po příchodu mávneme rukou do davu, řekneme párkrát za sebou ça va ça va a s dobrým pocitem, jak jsme to pěkně zvládli, si stoupneme do koutku, kde se celkem dobře bavíme, přestože pijeme pivo z lahvičky o objemu 25 cl.
Všichni tuší, že v našem kroužku je největší zábava, a tak se k nám tu nachomýtne pilot, který dá Alenovi jeho první mužské bisou v životě, Portugalec, co prohodí pár vtipů o sardinkách, i bavič, co se rozzáří při slově Praha: Moji kamarádi si to tam pochvalovali, byli až do rána ve striptýz baru! No v tamtom… tom… dívá se na nás s Markétou a zoufale hledá nápovědu, jako bysme tam snad pracovaly. Pak přidá historku, jak se francouzské ženy bojí pouštět francouzské muže do Prahy kvůli návštěvě podobných zařízení, a tím se konverzace o pražských best of vyčerpá.
Pivo menší než malé pivo mizí a my s ním… pěkně po česku, nenápadně jako jsme přišli. Druhý den si jdu vyzvednout něco k Rafaelovi, který se na mě závažně zadívá a řekne: „My, když přijdeme na akci, všechny jednotlivě obejdeme a dáme všem bisou.“ Haha, doufám, že si dělá trochu srandu a snažím se vtipkovat. Stejně vážně se ale na mě dívají jeho spolubydlící, a tak pochopím, že jde o vážnou věc. „V cizí zemi se ctí pravidla dané země. Tohle se nesluší,“ říkají. Jak se pak chceme bavit se všemi, když jim ani nedáme bisou. Pomyslím si, jak si to představují oni, když odmítají mluvit anglicky, ale nechám to být.
Hájím nás líp než politik. My Češi to myslíme upřímně! Nejsme pokrytci! Líbání v Čechách nechceme! A nemůžu přece nutit svoje ubohé kamarády z Čečenska znavené celodenním pojídáním krevet na pláži a následným počítáním lajků na instagramu, aby obcházeli patnáct cizích lidí na gauči, padali jim do talíře a líbali jim čelo. Nezabralo to. Diskuze začíná být zbytečně vážná, a tak přece jen přihodím fórek: „No jo, ale tak Alen má aspoň zážitek, jak v Marseille poprvé líbal chlapa!“ Jak už tomu tak bývá, svému vtipu se směju jenom já, a tak jen slíbím, že příště budeme líbat všechny, hned a co nejvíc.
A tak jsme zas posunuli českou image o kus dál. Sice se všichni v Praze celkem obstojně svlékáme, ale na líbání nás neužije. Snad budou francouzské ženy aspoň o něco klidnější…

Nealko pivo

Víte, co znamená zkratka OM? Oh, Merde, zase jsme prohráli! Říká jeden z vtipů o fotbalovém týmu Olympique de Marseille. Hraje se na stadionu Vélodrome, o kterém se zase říká, že by se mohl jmenovat stadion Victora Huga – každých čtrnáct dní totiž dávají Bídníky. Ale dost srandy. Být v Marseille a nejít na fotbal by byl hřích.
Seběhlo se to tak. Spolubydlící ve mně od začátku vidí skrytého sportovního fanouška. Poprvé mi strčil do večeře monitor s tenisem, když hrály Češky. Místo tenisáku jsem dál hypnotizovala pomalu kutálející se bramboru na talíři a bavila se stokrát víc. Tenis nezabral, a tak se začal po bytě procházet v teplákovce OM. Modrobílá promenáda vyústila v závěrečné číslo – pozvánku na fotbal s kamarády. S vážnou tváří mi sdělil, že jde o důležitý zápas, takže bych měla jít.
Najít cestu k Vélodromu není těžké. Následujete modrobílou masu a doufáte, že vám na zádech nepřistane kus kebabu. Povinností je zastavit se na apéro u stánku na kruháči Rond Point du Prado. Na stadionu se totiž pít nesmí.
Když jsme si jednou s Káčou vyrazily na Viktorku, pán u vchodu nás přivítal slovy: „Holky, tady není kurz vaření.“ Na ómku nikdo nic neříkal, tak jsem hrdě vytáhla svůj lístek v mobilu… a zablokovala vstupní turnikety. Každý správný fanoušek přece ví, že lístek se má vytisknout! Slavnostní fanfáry, co mi hrály v hlavě při výstupu po majestátních schodech k Mekce marseilleského fotbalu, utnulo až příliš reálné bučení davu plného natěšených mužů.
Spolubydlící mě uklidnil, že dál už to nebude náročné a že se naučím hodně sprostých slov a hezkých písniček. Písně vážně náročné nebyly. V podstatě jde o to opakovat v různých tóninách a rytmech Álé álé álé álé álé. S radostí jsem taky konstatovala, že Češi nejsou jediní blbci, kdo křičí, že kdo neskáče, není Čech. Ve francouzské verzi to navíc moc nevychází do rytmu, takže se musí na konci přidat E-E. Vychází z toho: „Qui ne sautent pas, n´est pas MarsejE-E!“ Je celkem sranda, když čtyřicet tisíc lidí najednou dělá E-E. Fandění má v Marseille dost silnou tradici. Každý fanklub má svoje písně, bary a přesně daná místa na stadionu. Byla jsem ráda, že nejsme mezi Fanatics, nebo nedejbože Ultras. Fanatici skákali od začátku do konce. Jeden dokonce tolik, že spadnul z tribuny a museli ho převézt do nemocnice. Způsob fandění odpovídá marseilleské povaze. Na stadion se chodí, když se daří. Když se nedaří, tak se nechodí, ale nadává. Srdcaři.
O nadávky nebyla nouze ani během zápasu, který se brzo ukázal jako ten, kdy se týmu nedaří. Thauvin a Lopez (dvě naděje OM, kdybyste náhodou nevěděli) usnuli na vavřínech a Monako za chvíli začalo sázet góly.
Nepřituhovalo jenom na hřišti, ale i ve vzduchu. Člověk se ani nemohl zahřát představou piva a párku jako na staré dobré Viktorce. Zákaz alkoholu Marseillané řeší tím, že hulí. Po zhodnocení vláčnosti spolustojících a skóre 4:1 jsem vytušila svoji šanci, která byla tou dobou o dost větší než šance útočníků v poli, a nenápadně navrhla, jestli už nepůjdeme domů.
Dva z kamarádů, co byli zrovna zabraní do debaty: „Putain. – Merde. – Mais putain. – Putain de merde,“ už naštěstí byli tak vytočení, že souhlasili. Rozhodčí navíc asi poprvé v historii fotbalu nadržoval soupeři, to se pak nedá nic dělat, že jo.
Tento zápas si OM do zlatého rámečku nedá. Ale prý bude líp. Klub nedávno koupil bohatý Američan, který pořídí špičkové hráče a pak Marseille všem ukáže! Přece víte, proč mají Marseillané tak hladké ruce, ne? Protože si je furt třou a modlí se, aby příště už vyhráli.
O budoucnosti OM už vám toho o moc víc neřeknu, zato vám ale můžu sdělit, jak zápas ovlivnil můj život. Spolubydlící mi nyní posílá denní newsletter ze světa OM a v práci se mě místo, jak se máš, ptají, co fotbal.
Odpovídám, že dobře, ale přece jen: „Nevíte někdo, kde v Marseille pořádají kurzy vaření?“

Za celebritami

Když přišla kamarádka pracující ve filmové branži Pavla s nabídkou výletu na fesťák v Cannes, neváhala jsem ani minutu. Přibalila jsem si do tašky provázky z blyštivých kamínků a těšila se, jak se jimi omotám a na červeném koberci ukážu figuru vypracovanou návštěvou Čech.
V Cannes to žhnulo na každém kroku. Zlaté palmy lemující promenádu nedokázaly zastínit zářicí celebrity a z fanoušků Dustina Hoffmana lilo víc než z vojáků střežících světové filmové bohatství. Wannabe hvězdy se tu společně koupaly ve směsi parfémů, pokryteckých řečí a falešných úsměvů (i zubů).
Je to tu jako v Albánii. Rozsekne povrchní atmosféru přímočará smska od Pavly. Někdo propíchal gumy. Brzo mi došlo, že nepopisuje nejnovější trhák současné albánské kinematografie, ale že mluví o realitě. Fašisti z riviéry nepřekousli trochu české parkovací rebélie, a tak jsem místo festivalového katalogu začala projíždět seznam místních odtahovek.
Cannes Depanáž, v domnění že nejspíš oškubou nějaký VIPíčko, přijeli co nevidět. Zrovna jsem dojídala zmrzlinu a srovnávala mušle z pláže od nejmenší po největší. Opravář pochopil, že nemá smysl se pokoušet o hlubokou konverzaci o autech. Po zážitcích z dřívějšího působení ve Škodovce, kde moje komentáře aut vyvolávaly obecnou zábavu, jsem ale byla strašně pyšná, že jsem mu dokázala všechno vysvětlit: „Kola. Propíchnout. Opravit. Hned. Zítra muset Marseille.“ Opravář pochopil a odvětil: „Servis. Jedem.“
Co vám budu povídat, jízda to byla lepší než od Svěráka. Připadala jsem si jako Nicole Kidman a z výšky kynula chudákům v limuzínách. Blížíme se k autoservisu. Už si jenom strašně přeju, aby z garáže vylezl umouněnec Johnny Depp v roztrhaných džínách, benzín ve vlasech a suše řekl: „Pro tebe zadarmo, bejby.“ Canneský sen vyšuměl dřív než bublinky z Moëta. Místo Deppa vylezl z depa pupkáč Meždi v teplákách, neřekl nic a napočítal si 300 EUR.
Když byl problém s autem vyřešen, konečně došlo na pravou festivalovou zábavu. Vyfotit se na schodech, zhodnotit délky šatů, pravost prsou, vetřít se na recepci a nakonec i do kulturáku. Sedly jsme si do 150. řady, abysme měly nad novým filmem Sofie Coppoly trochu nadhled. Hodnocení tři hvězdičky, Pavla by to natočila líp. Což je zřejmé, protože komedii v Cannes zinscenovala výborně! A za to jí právem patří pneumatika d´or.