Člověk revoltující

Nakladatel:Garamond
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:360
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:138 × 207 mm, 495 g
Více podrobností
Klubová cena: 269 Kč
Běžná cena: 358 Kč
Ušetříte: 89 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 19.12.2018 08:55

Anotace

V rozsáhlém filozofickém eseji Člověk revoltující, který znamenal definitivní rozkol autora s Jeanem-Paulem Sartrem a levicovými intelektuály, si autor klade dodnes znepokojující otázky: Jak se bouřit, revoltovat, revolučně měnit svět, popírat cizí moc a autoritu, a nestát se přitom vrahem? Je možná nějaká čistá, rytířská forma revolty, která by se fatálně neposkvrnila revoluční krutostí a cynismem?

Specifikace

Název: Člověk revoltující

Originální název: L’Homme revolte

Autor: Albert Camus

Překladatel: Kateřina Lukešová

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-7407-404-2

EAN: 9788074074042

Objednací kód: NA310571

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

str. 215

Hitlerovské zločiny, a mezi nimi vyhlazení Židů, nemají v dějinách obdoby, protože dějiny neuvádějí jiný příklad toho, aby nějaký civilizovaný národ ovládlo učení, jehož obsahem je tak totální destrukce. Ale především poprvé v dějinách muži u vlády s vynaložením nesmírného úsilí nastolili mystiku vymykající se jakékoliv morálce. Tento první pokus o církev založenou na nicotě byl zaplacen všeobsáhlým zničením. Vyhlazení Lidic je přesvědčivým důkazem toho, že systematicky a vědecky se tvářící hitlerovské hnutí skrývá ve skutečnosti iracionální vzedmutí zoufalství a pýchy. Až dosud se mělo za to, že dobyvatel se tváří v tvář údajně povstalecké vesnici může zachovat v zásadě dvojím způsobem. Buď přicházela v úvahu uvážlivá represe a chladná poprava rukojmích, nebo zběsilé, ale nutně časově omezené řádění rozdrážděných vojáků. Lidice byly zničeny kombinací obou způsobů. Dokládají pustošivou sílu onoho iracionálního rozumu, jenž představuje jedinou hodnotu, kterou lze najít v dějinách. Nejenže domy byly vypáleny, sto čtyřiasedmdesát mužů z vesnice zastřeleno, dvě stě tři ženy deportovány a sto tři děti odvezeny na převýchovu ve führerovském duchu, ale speciální oddíly vynaložily celé měsíce práce, aby s pomocí dynamitu srovnaly vesnici se zemí, odstranily kameny, zasypaly vesnický rybník a konečně odvedli řeku a přeložili silnici. Pak už Lidice byly skutečně jen a jen čirou budoucností, podle logiky příslušného hnutí. Pro jistotu ještě na místním hřbitově vyhrabali mrtvé, kteří stále připomínali, že tu cosi bývalo.

Nihilistická revoluce, která nalezla historický výraz v hitlerovské víře, vyvolala tedy pouze nesmírnou ničivou zběsilost, jež se nakonec obrátila proti ní. Negace nebyla přinejmenším v tomto případě a Hegelovi navzdory v žádném ohledu tvořivá. Hitler je v dějinách pravděpodobně ojedinělý případ tyrana, po kterém nezbylo vůbec nic. Sobě, vlastnímu národu a celému světu přinesl pouze sebevraždu a vraždu. Sedm milionů zavražděných Židů, sedm milionů deportovaných nebo usmrcených Evropanů, deset milionů obětí války by patrně ještě nestačilo, aby ho dějiny odsoudily; dějiny jsou na vrahy zvyklé. Avšak zničení toho, čím se oháněl jako nejvyšším důvodem, to jest německého národa, činí z tohoto muže, jehož dějinná přítomnost strašila po dlouhé roky miliony lidí, ubohý prchavý stín. Speerova svědecká výpověď v norimberském procesu ukázala, že Hitler, ačkoliv mohl zastavit válku, než došlo k naprosté katastrofě, chtěl všeobecnou sebevraždu, materiální a politické zničení německého národa. Jedinou hodnotou pro něj zůstal až do konce úspěch. Jelikož Německo prohrávalo válku, bylo zbabělé a zrádné a zasluhovalo smrt. „Nedokáže-li německý národ zvítězit, není hoden žít.“ Hitler se tedy rozhodl vzít ho s sebou do hrobu a proměnit svou sebevraždu v apoteózu, když už se pod ruskými děly hroutily zdi berlínských paláců. Hitler, Göring, který chtěl, aby jeho kosti spočinuly v mramorové rakvi, Göbbels, Himmler, Ley spáchají sebevraždu v podzemních bunkrech nebo ve vězeňských celách. Ale jejich smrt je k ničemu, je jako zlý sen, dým, který se rozplyne. Nemá žádný účinek a neposlouží ani jako odstrašující příklad, je jen potvrzením krvavé marnosti nihilismu. „Mysleli si, že jsou svobodní,“ zvolá hystericky Frank. „Copak nevědí, že od hitlerovství se nelze osvobodit?“ Nevěděli, nevěděli ani to, že všeobecná negace se rovná otroctví a že skutečná svoboda spočívá ve vnitřním přitakání hodnotě, která vzdoruje dějinám a jejich úspěchům.

Fašistické mystiky se sice postupně dopracovaly k úmyslu řídit svět, avšak nikdy doopravdy neusilovaly o celosvětovou říši. Nanejvýš Hitler překvapený vlastními vítězstvími dospěl v odklonu od hnutí svým založením provinčního k mlhavému snu o velkoněmecké říši, jenž neměl nic společného s celosvětovým státem. Naproti tomu ruský komunismus přímo svým založením o světovou říši otevřeně usiluje. V tom spočívá jeho síla, jeho promyšlená hloubka i jeho význam pro naše dějiny. Německá revoluce neměla navzdory opačnému zdání budoucnost. Byla jen vzedmutím primitivních sil, jehož ničivost přesahovala jeho skutečné ambice. Zato ruský komunismus si přisvojil metafyzickou ambici, o níž pojednává tento esej, to znamená vybudovat po smrti Boha říši konečně zbožněného člověka. Komunismus si zasloužil název revoluce, o nějž se hitlerovská eskapáda nemůže ucházet, a třebaže si jej dnes už zjevně nezasluhuje, prohlašuje, že si jej jednoho dne zaslouží jednou provždy. Dochází k tomu v dějinách poprvé, že nějaké učení a hnutí opírající se o vyzbrojenou říši považuje za svůj cíl světovou revoluci a konečné spojení světa. Budeme se tímto plánem nyní zabývat blíže. Hitler ve vrcholné fázi svého šílenství pojal úmysl znehybnit dějiny na tisíc let. Domníval se, že už je blízko cíle, a realističtí filosofové poražených národů se to chystali vzít na vědomí a požehnat mu, když jím bitva o Anglii a bitva u Stalingradu smýkly směrem k smrti a postrčily dějiny zase jednou kupředu. Ale lidská touha vyrovnat se Bohu, stejně neúnavná jako samy dějiny, se vynořuje s větší vážností a důsažností v podobě racionálního státu, jaký se buduje v Rusku.


Žánry