Měděný jezdec

Přiznám se, že bych si knihu Měděný jezdec asi sama od sebe nepřečetla. Anotace mě příliš nezaujala, ale naprosto si mě získaly všechny kladné ohlasy a recenze, které jsem na tenhle román četla. Více jak 600 stran jsem nakonec doslova hltala. Pravdou je, že prvních několik desítek stran mi trvalo, než jsem se do příběhu začetla, a než mě naplno pohltil.

V první polovině knihy je dost realisticky popsána bída a utrpení válečných let během období blokády Leningradu. Lidé zde hladověli a navíc bylo celé město bombardováno Němci. Válečné pozadí je popisováno syrově, realisticky a mnohdy to jsou skutečně silné příběhy. Některé okamžiky jsou popsány tak silně, že člověk napětím skoro nedýchá.

Když se Taťána zamiluje, je jí 17 let a je tak trochu ještě dítě. Během následujícího roku se promění v docela jiného člověka, rychle dospěje a dění kolem sebe vidí jinak než doposud. Okolnosti ji donutí starat se o rodinu, ošetřovat raněné, vařit a dokonce se naučit anglicky. To všechno během několika málo měsíců. Zvlášť poslední ze jmenovaných dovedností se mi nezdála zrovna reálná vzhledem k době, za kterou si ji perfektně osvojila (ale na druhou stranu ne nemožná).

Postava Alexandra působí sympaticky. Je to statečný voják, který pro životy druhých neváhá riskovat ten svůj. Naopak Dimitrij je spíše sobec, bojovat se mu moc nechce, ale zná tajemství Alexandra, a tak je pro celý příběh poměrně zásadní postavou.

Měděný jezdec je rozdělený na dvě části, resp. na dvě knihy. Ta první se odehrává v Leningradu a ta druhá začíná v Lazarevu. První kniha je vyloženě dech beroucí, hlavní hrdinové bojují o život a navíc řeší osobní nesnáze. Následuje pak poměrně poklidná část zaměřená na vztah Taťány a Alexandra a na jejich milostný život, lehce se podobající červené knihovně.

Měděný jezdec

I přes několik málo drobných výtek jsem z knihy byla nadšená. Je to opravdu silný příběh s perfektně vystavěnou zápletkou a hutnou atmosférou. Nechybí mu postavy s pestrou paletou charakterů a skvělý popis skutečných historických událostí.

Autorkou recenze je Andrea Simoglu