Počátek

Anotace

Ukázka z textu

Kapitola 9

Mezi oběma muži ve spirále se rozhostilo ticho.
Potřebuju, abys mi poradil… Obávám se, že na tom možná závisí můj život.
Edmondova slova visela ve vzduchu a Langdon z přítelových očí četl úzkost. „Co se děje, Edmonde? Všechno v pořádku?“ Stropní světla opět pohasla a opět zesílila, ale tentokrát Edmond nereagoval.
„Mám za sebou úžasný rok,“ spustil téměř šeptem. „Pracoval jsem úplně sám na důležitém projektu, který mě dovedl k převratnému objevu.“
„To zní báječně.“
Kirsch přikývl. „To tedy ano, a nedá se ani vypovědět, jak strašně se těším, že se o to dneska večer podělím s ostatními. Bude to znamenat posun celého vědeckého paradigmatu. Když říkám, že tenhle můj objev povede k důsledkům obdobným, jako přinesla Koperníkova revoluce, tak rozhodně nepřeháním.“
Langdon to na zlomek vteřiny považoval za žert, ale Edmond se dál tvářil smrtelně vážně. Koperník? Skromnost nikdy nebyla Edmondovou silnou stránkou, ale tohle tvrzení už hraničilo s nesmyslem. Mikuláš Koperník, otec heliocentrického modelu, tedy teorie, že planety obíhají kolem Slunce, svým tvrzením v šestnáctém století zažehl jiskru vědecké revoluce a v důsledku vyvrátil dlouho tradovanou církevní představu, že lidstvo žije ve středu Božího univerza. Po tři stovky let církev jeho objev odsuzovala, ale jednou to bylo venku – a svět se navždy změnil.
„Vidím ti na očích, že mi moc nevěříš,“ poznamenal Edmond. „Měl jsem radši říct Darwin?“ Langdon se usmál. „To je stejná písnička.“
„Tak já se tě zeptám na tohle: které dvě základní otázky si lidstvo klade během celých svých dějin?“
Langdon chvilku uvažoval. „Řekl bych, že ta první bude – jak to všechno začalo? Kde jsme se tu vzali?“
„Přesně. A ta druhá tuhle otázku jenom doplňuje. Ne ,odkud jsme přišli‘, ale… “
„Kam míříme?“
„Ano! Tahle dvě tajemství jsou středobodem všeho lidského prožívání. Kde jsme se tu vzali? Kam míříme? Počátek lidstva a jeho směřování, to jsou ta univerzální tajemství.“ Edmond zvážněl, přimhouřil oči a s očekáváním se na Langdona zahleděl. „Roberte, můj objev obě tyhle otázky velice jasně zodpovídá.“
Langdon se s Edmondovými slovy a jejich komplikovanými důsledky chvilku vyrovnával.
„Já… nějak nevím, co na to říct.“
„Nemusíš říkat nic. Doufám, že po dnešní prezentaci si najdeme čas, abychom to spolu do hloubky rozebrali, ale teď si s tebou pořebuju promluvit o temnější stránce toho všeho –
takříkajíc o možném toxickém odpadu, který z mého objevu vyplyne.“
„Ty myslíš, že to bude mít nějaké dopady?“
„Nepochybuju o tom. Zodpovězením těch otázek jsem se dostal do přímého konfliktu se staletými, zavedenými duchovními učeními. Témata stvoření a osudu lidstva tradičně spadají do oboru náboženství. Já se do toho jen pletu a to, co se chystám oznámit, se věřícím nikde na světě nebude zamlouvat.“
„Zajímavé,“ mínil Langdon. „Takže kvůli tomu jsi mě loni v Bostonu u oběda dvě hodiny soustředěně vyslýchal na téma náboženství?“
„Přesně. A možná si vzpomeneš, co jsem ti osobně zaručil: my dva se ještě dožijeme toho, že náboženské mýty budou rozmetány vědeckým pokrokem.“
Langdon přikývl. To se těžko zapomíná. Kirschovo prohlášení bylo tak troufalé, že se Langdonovi do jeho eidetické paměti vrylo slovo od slova. „Samozřejmě. A já ti na to odpověděl, že náboženství už celá tisíciletí přežívá veškeré vědecké pokroky a že má krom jiného důležitou společenskou funkci. A že dokud se náboženství umí vyvíjet, nezahyne.“
„Přesně tak. A já ti zase řekl, že jsem našel smysl života – že chci prostřednictvím vědecké pravdy náboženský mýtus vymazat ze světa.“
„Ano, to bylo silné tvrzení.“
„A ty ses ho snažil zpochybnit, Roberte. Namítal jsi, že jakmile narazím na ,vědeckou pravdu‘, která protiřečí náboženské doktríně nebo ji podkopává, měl bych si o tom promluvit s nějakým náboženským učencem, protože mi třeba dojde, že věda a náboženství se často snaží dvěma různými jazyky sdělit totéž.“
„Vzpomínám si. Vědci a duchovní často používají různý slovník, aby popsali navlas stejná tajemství všehomíra. V jejich konfliktech jde nezřídka o použité prostředky, ne o podstatu.“
„A já se podle tvé rady zařídil,“ řekl Kirsch. „Takže jsem se o svém posledním objevu poradil s duchovními vůdci.“
„Cože?“
„Říká ti něco Parlament světových náboženství?“
„Samozřejmě.“ Tuhle organizaci, která se snaží podporovat mezicírkevní dialog, Langdon hluboce obdivoval.
„Náhodou se jejich letošní setkání konalo kousek od Barcelony, asi hodinu od mého domova,“ řekl Kirsch. „V klášteře Montserrat.“
Krásné místo, pomyslel si Langdon, který horský klášter navštívil před mnoha lety.
„Když jsem se dozvěděl, že se mají sejít ve stejném týdnu, kdy se chystám oznámit tenhle zásadní vědecký objev, tak jsem… Zkrátka mě napadlo… “
„Napadlo tě, jestli to není Boží znamení?“
Kirsch se zachechtal. „Zhruba tak. Takže jsem jim zavolal.“ Langdon žasl. „Ty ses obrátil na celý parlament?“
„Ne! To by bylo moc nebezpečné. Nechtěl jsem, aby se ta informace roznesla dřív, než ji budu moct oznámit sám, takže jsem si dal schůzku jen se třemi z nich – se zástupcem křesťanství, islámu a judaismu. Všichni čtyři jsme se soukromě sešli v knihovně.“
„Oni tě pustili do knihovny? To tedy klobouk dolů,“ poznamenal překvapeně Langdon.
„Slyšel jsem, že to je vyložená svatyně.“
„Požádal jsem je, aby se se mnou sešli někde v soukromí, bez telefonů, bez kamer a bez
cizích lidí. Tak mě vzali do knihovny. Předem jsem jim nic neříkal, jen jsem je požádal o slib mlčenlivosti. Všichni souhlasili. Prozatím to jsou jediní lidé na světě, kteří o mém objevu vědí.“
„Úžasné. A jak reagovali, když jsi jim to řekl?“
Kirsch nasadil poněkud provinilý výraz. „Možná jsem na to nešel úplně chytře. Však mě znáš, Roberte – když se rozvášním, tak diplomacií zrovna nevynikám.“
„Ano, povídá se o tobě, že by se ti nácvik citlivějších komunikačních metod hodil,“ zasmál se Langdon. Je na tom stejně jako Steve Jobs a spousta jiných geniálních vizionářů.
„Takže jsem, věrný své vrozené upřímnosti, začal tím, že jsem jim prostě řekl pravdu, tedy že náboženství odjakživa považuju za masový blud a že jako vědec se jen těžko smiřuju s tím, že miliardy inteligentních lidí na ty jejich doktríny spoléhají a hledají v nich útěchu a vzor. Když se mě zeptali, proč se chci radit s lidmi, k nimž podle všeho necítím moc velkou úctu, odpověděl jsem jim, že chci zhodnotit jejich reakci na svůj objev, abych získal nějaký pojem o tom, jak ho po zveřejnění přijme světová obec věřících.“
Langdon sebou při jeho slovech trhl. „Diplomat jako vždy. Víš, že někdy upřímnost není ten nejlepší postup?“
Kirsch mávl rukou. „O mých postojích vůči náboženství se už psalo všude možně. Říkal jsem si, že by přímost mohli ocenit. Pak jsem jim tedy představil svoji práci, detailně jsem jim vysvětlil, co jsem objevil a jak se tím všechno změní. Dokonce jsem vytáhl telefon a pustil
jim jedno video, které je, uznávám, poměrně šokující. Úplně je to připravilo o řeč.“
„Něco přece říct museli,“ pobízel ho Langdon sžíraný čím dál větší zvědavostí.
„Doufal jsem, že si o tom promluvíme, ale než stihli cokoliv říct, ten katolický kněz je umlčel.
Přemlouval mě, ať si to zveřejnění ještě rozmyslím. A já mu odpověděl, že si dám měsíc na rozmyšlenou.“
„Ale vždyť to chceš zveřejnit dneska.“
„Jistěže. Jim jsem řekl, že s tím na veřejnost vyjdu až za několik týdnů, aby nezpanikařili nebo nezkoušeli nějak zasáhnout.“
„A co až se o dnešní prezentaci dozvědí?“ zeptal se Langdon.
„Asi je to moc nepobaví. Hlavně jednoho z nich.“ Kirsch upřel na Langdona oči. „Tu schůzku zorganizoval biskup Antonio Valdespino. Znáš ho?“
Langdon strnul. „Je z Madridu?“ Kirsch přikývl. „Přesně ten.“
Tak to nejspíš nebude ideální publikum pro Edmondův radikální ateismus, pomyslel si Langdon. Valdespino byl zásadní postavou španělské katolické církve a proslul jak svými hluboce konzervativními názory, tak silným vlivem na španělského krále.
„Letos byl pořadatelem parlamentu on,“ řekl Kirsch, „a tak jsem se s žádostí o setkání obrátil na něj. Slíbil mi osobní účast a já ho poprosil, aby přivedl ještě zástupce islámu a judaismu.“ Stropní světla opět pohasla.
Kirsch si ztěžka povzdechl a ještě trochu ztlumil hlas. „Roberte, chtěl jsem s tebou ještě před prezentací mluvit, protože se chci poradit. Potřebuju vědět, jestli je podle tebe biskup
Valdespino nebezpečný.“
„Nebezpečný?“ podivil se Langdon. „V jakém smyslu?“
„To, co jsem mu ukázal, znamená ohrožení jeho světa a já chci vědět, jestli ji myslíš, že mi od něj hrozí fyzické nebezpečí.“
Langdon okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne, to určitě ne. Netuším, cos mu řekl, ale Valdespino je pilířem španělského katolicismu a díky svým vazbám na královskou rodinu má sice
mimořádný vliv… ale pořád to je kněz, žádný zabiják. Ano, má velkou politickou moc. Může proti tobě horlit v kázání, ale připadá mi dost nepravděpodobné, že by ti chtěl fyzicky ublížit.“ Kirsche to očividně moc nepřesvědčilo. „Měl jsi vidět, jak se tvářil, když jsem odjížděl z Montserratu.“
„Vždyť jsi seděl v nejsvětější klášterní knihovně a vykládal jsi biskupovi, že celá jeho víra je nesmysl!“ vykřikl Langdon. „Tos za odměnu čekal čaj a koláčky?“
„Ani ne,“ připustil Edmond, „ale taky jsem nečekal, že mi po našem setkání bude vyhrožovat do hlasové schránky.“
„Biskup Valdespino ti volal?“
Kirsch sáhl do kožené bundy a vytáhl neobvykle velký telefon. Pouzdro bylo jasně tyrkysové a zdobil ho opakující se vzorek šestihranů, v němž Langdon poznal slavnou dlažbu navrženou katalánským architektem Antoniem Gaudím.
„Poslechni si to,“ řekl Kirsch, stiskl pár tlačítek a podal mu telefon. Z reproduktoru úsečně promluvil starší mužský hlas. Hovořil přísným, smrtelně vážným tónem.

Pane Kirschi, tady je biskup Antonio Valdespino. Jak víte, naše dnešní dopolední schůzka mě i mé dva kolegy hluboce znepokojila. Žádám vás, abyste mi okamžitě zatelefonoval a abychom si o tom ještě podrobněji promluvili. Rád bych vás varoval před nebezpečím, jaké by
zveřejnění této informace mohlo přinést. Pokud se neozvete, vězte, že s kolegy zvážíme preventivní prohlášení, v němž vaše zjištění zveřejníme sami, zas