Náš web právě prochází aktualizací. Pokud Vám cokoli nebude fungovat, stiskněte zároveň klávesy CTRL + F5. Omlouváme se za komplikace!!








Voda a krajina - Kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině

(0x)
Nakladatel: Dokořán (Dokořán s. r. o.)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:200
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:196 × 302 mm, 1110 g
Více podrobností
Klubová cena: 375 Kč
Běžná cena: 499 Kč
Ušetříte: 124 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 21.10.2020 14:46

Anotace

Hospodaření s vodou se stává celosvětovým problémem. Lidé berou vodu jako něco daného, na co mají automaticky nárok. Současně by s ní chtěli lépe hospodařit, ale většinou to neumí. Kniha Voda v krajině představuje návod, jak k vodě přistupovat i v čase očekávaných klimatických změn, a to i s malými finančními náklady. Soustřeďuje se na zadržování vody v krajině, ale zejména na přirozené úpravy říční krajiny. Dočtete se, jaké jsou vlastnosti vody, struktury ledu nebo jak vůbec vznikly ryby. Kniha je doprovázena řadou fotografií nejen z Čech, ale i z pouštních oblastí Sahary či amerického Jihozápadu. Je určena lidem, kterým voda začíná scházet a kteří se zajímají o českou krajinu. Fotografie Pavel Mudra, Josef Hlásek, Petr Znachor, Martina Čtvrtlíková, Tomáš Just, Václav Cílek, Vladimír Daněček, Lubomír Hanel, Ludwig Tent Ilustrace Marie Kohoutová Mapy Libor Bravený, Pavel Mudra

Specifikace

Název: Voda a krajina - Kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině

Autor: Václav Cílek

Ilustrátor: Marie Kohoutová

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-7363-837-5

EAN: 9788073638375

Objednací kód: NA308609

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

str. 42

Středočeský kraj je, ve srovnání s většinou krajů Čech a Moravy, mimořádně bohatý na vodu, přinejmenším pak na řeky a na údolní nádrže. V zimě je tedy Středočeský kraj i mimořádně bohatý na led. Jak jsou svými hydrologickými poměry pestré a proměnlivé vodní toky a přehradní jezera, takové (ne-li ještě pestřejší) jsou i ledové desky tvořící se v zimě na jejich hladinách. První a také poslední středočeský led bývá na hladině Podhradské tůně pod Kokořínem; za průměrných zim vzniká tamější ledová deska koncem listopadu a mizí koncem března nebo začátkem dubna. Údolí potoka Pšovky je v těchto místech mimořádně příhodné pro vznik teplotní inverze. Jiné je to samozřejmě s velkými řekami a údolními nádržemi.
Labe zamrzá během tuhých zim v úseku mezi Mělníkem a Řečany nad Labem; pod Mělníkem je vlivem teplé vody z vltavské kaskády bez ledu. Labe je dnes úplně jiné než před 150 lety; je mnohem kratší, viditelně a přiznaně spoutané do umělých břehů, hrází a plavebních komor. Tím je odděleno od pozůstatků Labe staršího, které dnes označujeme jako „polabiny“ nebo „labišťata“.
Hlavní tok Labe obstojně zamrzá jen během zvlášť tuhých zim (v poslední době to byly začátky let 1996, 1997, 2006, 2009 a 2017). I při teplotách poměrně hluboko pod nulou je však labský led neustále někde mezi přirůstáním a táním a vytváří často jedinečné, pro pohyb na ledě ovšem nebezpečné tvary a scenerie. Každoročně, i za zim mírných, však zamrzají „labišťata“, odškrcená slepá ramena někdejšího toku Labe. Jsou to vesměs nejcennější části polabské přírody; ve středočeské části Polabí je jich přibližně deset, přesný počet záleží na použitých kritériích. Oddělena byla buď přírodními pochody (během povodní), nebo uměle při splavňování řeky. Standardem zimních návštěv těchto míst je hluboký dojem z monumentality lužních lesů, v zimě dobře „průhledných“. Vyjímají se hlavně staré duby a mnohem mladší, ale stejné velké topoly černé. Dále je to množství stop na ledě, ryb nebo i žab pod ledem a v ledu, vysoké členité monokultury rákosu a orobince a nakonec i samotné týdny či měsíce staré nížinné ledy s bublinami, hvězdami a dalšími texturami.
Vltava v Praze – ani nad Prahou a pod Prahou – přece nezamrzá, tak o čem tedy psát!? O deseti, patnácti místech, jsou to hlavně různé zátočiny a slepá ramena, která přece jen zamrzají, přičemž je proud teplejší vody ode dna přehrad vltavské kaskády míjí. A ve vzácných zimách (tak jednou za deset let), kdy teploty klesají několik nocí k minus dvaceti stupňům, řeka nabízí pohledy od Novotného lávky k Pražskému hradu
na šedý, členitý a místy prosakující led. Naposledy se to stalo v lednu roku 2012.
V pražských zátočinách je několik přístavů a každý z nich má své kouzlo. Nejmenší a asi nejoblíbenější z nich je přístav pro jachty a čluny v Praze-Podolí, tradičně zvaný Háfn. Loďky, staré stromy, dřevěná stavba loděnice, jeden z nejkrásnějších pohledů na Vyšehrad a led.
Bruslař Jan Stodola nazval údolní nádrž Orlík královskou plochou českého bruslení. Souhlasím, ale s výhradou, že o dobré krále je nouze; právě tak Orlík každoročně nezamrzne tak, aby byly ledy na jeho hladině skvostným estetickým zážitkem, souborem hlavolamů i terénem pro výlety. Odhadem je při současném trendu mírných zim každá třetí zima na Orlíku příležitostí pro bruslaře. Výjimečnou atrakcí Orlické přehrady jsou kromě obřích rozměrů (objet celý břeh znamená bruslit 100 km) a jedinečných skalních útvarů hrady Orlík a Zvíkov. Z ledu jsou vidět dvojmo, jednou normálně, podruhé v zrcadlové podobě. A jako jinde jsou nenapodobitelným originálem ledy samotné. U tak obrovské vodní plochy jsou samozřejmě složité a nevyzpytatelné, s ukloněnými plotnami na plážích, jak hrázný vypouští vodu, s bublinatými partiemi pod ústím řeky Lomnice, která přináší do jezera vzduch, se stopami zvířat a s úchvatnou tektonikou.
Na rozdíl od mnoha jiných českých řek je Sázava jen málokde spoutána do pravidelného kamenného nebo hliněného koryta. Regulaci břehů tvoří spíš udržovaný pás stromoví lemující dílem původní břehy, dílem linie, které se jako břehy etablovaly během výstavby desítek jezů od patnáctého do devatenáctého století. Nehledejme v tom dobrý úmysl zachovat řeku pěknou, spíš lze mít za to, že koryto sevřené celkem úzkým údolím nebylo možno příliš napřimovat a že řeka s vesměs kamenitým dnem neměla tendenci často překládat své koryto, jako se to stávalo například v Polabí nebo na Berounce u Lahovic. Chaty kupodivu neudělaly z posázavských městeček centra turistického průmyslu, jakými jsou u nás třeba Doksy.
Díky soustavě jezů některé úseky Sázavy zamrzají pravidelně. Protože je hloubka vody málokdy větší než jeden a půl metru, bruslením ani moc neriskujeme. Další výhodou při plánování výletu je i železniční trať podél řeky. Nemusím zdůrazňovat, že vyrazit s bruslemi na řeku má smysl jen po opravdu silných mrazech. K výletu nejsou nutně zapotřebí, zimní pěší výlety po posázavské stezce a dalších trasách podél vody určitě potěší i krásou ledu. Jezy a kameny v proudech se obalují unášenými ledovými jehličkami nebo je pokrývá glazura vznikající z ledové tříště. Zjara jsou některé sutě (třeba ty pod Medníkem) sutěmi ledovými. Podél břehu se tvořívají skvostné náledě a v tišinách mozaiky ker. V proudech zase ledové nápěchy a při odchodu ledů drobné ledové zácpy – ježatiny ker ode dna až do výše; není mi ovšem známo, že by kry někdy v nedávné minulosti vytvořily takovou hráz, která by zvedla vodu vysoko nad podlahy chat.
Lidé z okolí Berounky mají s ničivými účinky ledu čerstvější zkušenost. Berounka začíná, jak známo, soutokem čtyř řek v Plzni, je tedy už od počátku dost mohutná a protéká snad šesti různými krajinami. Z kotliny vyplněné městem Plzní se vymotá dvěma třemi zákruty do pahorkatiny v okolí Chrástu a Radnic, teče pod vesnicemi, hrady a zámky, běžnou zemědělskou krajinou. Pak se noří do křivoklátských lesů, do kraje, který ve své letní rybářské a houbařské podobě popsal Ota Pavel.
Od Křivoklátu dolů přes Nižbor se připravuje na další brutální setkání s městskou aglomerací, v tomto případě berounsko-královodvorskou, a na dvaceti, nanejvýš sto metrech civilizaci zase opouští a pokračuje snad nejkrásnějšími partiemi: vápencovým kaňonem pod Tetínem, u Srbska a Karlštejna. Tam se od Českého krasu zase odvrací a zbytek své cesty do vod Vltavy dokončí podél hřbetu brdských hřebenů, většinou mezi domy a chatami, ale na dohled od hlubokých lesů.
Berounka má spoustu jezů, hlavně v těch hodně osídlených úsecích, a nad nimi snadno zamrzá. Až příliš často se rozvodňuje – vodní kaskádu naštěstí nemá, s výjimkou hracholuského vodního díla na Mži. Při odchodech ledů po tuhých zimách pak vznikají ledové zácpy – ledy se hromadí ode dna až do několikametrové výše – a za nimi vzniká příležitostné jezero. Stoupá do zahrad a v nejhorším případě i do obydlí. Poslední opravdu katastrofální povodeň tohoto typu byla v roce 1946; jezero se rozlilo od Černošic až k Řevnicím a na pomoc musela přijít i armáda s děly, která se pokoušela nechtěně přehrazenou řeku opět uvolnit. V podobě méně škodlivé se něco podobného stalo i v roce 2006; tehdy se Berounka rozlila na louky, do zahrad a k domkům pod Nižborem a také pod Karlštejnem. Kry plovoucí na hladině těchto nechtěných jezer pak po protržení ledových hrází poklesnou tam, kde byly, a dlouho leží na loukách kolem řeky.
Odhlédneme-li od výjimečných událostí, pak proudná voda Berounky často vytváří efekty z uspořádaných bublin; jezy samy za velkých zim zamrzají, a tak lze jednou za deset let skoro bez zutí bruslí dojet od Berouna až po Radotín; krásný led vzniká pravidelně těsně před soutokem Berounky a Vltavy. V Českém krasu, v těsném sousedství řeky, jsou skály s ledopády, potůčky s vodopády a pěnovcovými kaskádami
a jeskyně s ledovou výzdobou. Za tuhých zim je Berounka jedním z nejvděčnějších cílů zimních výletů.


Žánry