Než potkala mě

„Vždycky po večeři uklízím stůl. Jdu do kuchyně, seškrábu svůj talíř do odpadků a potom se přistihnu, že jím všechno, co ona na talíři nechala. Víš, často to není nic moc pěkného – kousky tuku a vybledlá zelenina a chrupavky z párků -, ale já to zhltnu. A pak jdu a sedím naproti ní a přistihnu se, že myslím na naše žaludky a na to, že to, co jsem právě snědl, mohlo stejně dobře skončit v ní... A díky tomu tak nějak cítím, že mám k Ann blíž.“

Tak se svému intimovi, výstřednímu spisovateli Jacku Luptonovi, svěřuje protagonista románu Graham Hendrick. A dříve, než se před jeho očima počne odvíjet fantasmagorický film o milostné zradě, svěřuje nám tak něco o svém sklonu k sexuální deviaci a zaměňování živoucí bytosti za fetiš.  

Graham Hendrick je stereotypní akademik ve středních letech. Působí rozumně na lidi kolem sebe, nosí brýle a hnědé manšestrové sako a profesuře se věnuje celý dosavadní život. Je naprosto bezvýrazný a duchamorný. Jeho vztah ke studentům ilustruje motto: „Hlavně je příliš nenadchni... Nikdy nevíš, co si tím na sebe přivoláš.“ Otázky by mohly rozechvět unylou topornost jeho šablonovité existence. Obdobně apatický a trpný vztah má dokonce i ke své ženě Barbaře a dceři Alici.

Těžko si představit méně pravděpodobného adepta na roli románového žárlivce, někoho méně podobného archetypu všech žárlivců: Othellovi. Othello, válečník, generál benátského námořnictva, muž, který proputoval svět křížem krážem, muž velké lásky a romantických gest je tragický hrdina se vším všudy. Hendrick je v porovnání s ním směšná a trapná figurka. Jestliže Othello se chrabře potýká s Turky, Hendrick se „na stará kolena“ učí pubertální slovíčka a tíží jej, zda na něm nebude poznat, že tajně masturboval na záchodě. Jen jedna z četných karikatur, které se v průběhu vyprávění vyjeví.

A přesto se mezi Hendrickem a Othellem splétá množství pojítek. I „mouřenín“ Othello je od svých souvěrců odcizen. On vnějškovým stigmatem a rasovým a sociálním původem. Hendrick vnitřní odumřelostí. Fatální izolovanost, která obě postavy činí náchylné pletichám a sebeklamu.

S oběma protagonisty se seznamujeme in medias res. Utajované milostné pletky vyplouvají na povrch a veřejným vyznáním se dřívější životy a situace převrací naruby. Othello obhajuje svou lásku k Desdemoně před benátským senátem, Hendrick přiznává svou nevěru, opouští první ženu Barbaru a bere si milenku Ann, bývalou epizodní herečku béčkových filmů. Vznikají nové svazky, které umožňují a iniciují dynamiku celého děje.    

Než potkala mě

Není to vznešenost a sublimnost agapé, co z protagonistů vyzařuje, nýbrž erós. A erós otřásá základy, jitří smysly a rozněcuje imaginaci. Stav, jenž přímo vyzývá padoucha Iaga, aby se chopil svých infernálních opratí a oba vraníky dovedl až za okraj hluboké propasti šílenství. Othellův Iago je vnější nepřítel, svébytná figura. Hendrickův Iago se skrývá uvnitř jako odštěpek vlastní dezintegrované osobnosti. Paměť selhává, vědomí je obluzeno – pod svícnem vědomí je největší tma. Mysl propadá chaosu a neúprosný čas rozpouští mravní, sociální i psychický řád. Vztah já-ty je nemožný, já nalézá jen další já-já-já. Pád člověka je korunován inferiorním činem. Nesoudný soudce soudí a odsuzuje. Ani Desdemona, ani Ann nemá možnost se hájit. To je nejstrašnější prohřešek proti spravedlnosti. Jestliže Othello nakonec prozře a naplní svůj osud tragického hrdiny, Hendrick zůstává až do konce komickým, trapným a ubohým.

Pro Barnesův umělecký styl je emblematické, že za Hendrickův akademický obor zvolil historii. Tím se jen intenzifikuje tragikomická atmosféra a groteskní účin románu. Kdo jiný než profesor historie by měl vytvářet paralelní dějiny? Dějiny jako artefakt interpreta. Přičemž interpretace se pak jeví jako neodbytná jasnozřivost, která se klamně projeví pokaždé, když se ohlížíme zpět. Klub vykladačů událostí minulých je společnost s ručením omezeným. Historicus Hendrick přepisuje dějiny na vícero způsobů. Vědomě a strategicky, při hře na tajnůstkářství:

„Já tady jako nejsem – nepovíš to Ann, že ne?“
Jack se nedokázal ubránit úsměvu. Nejdřív začnou přepisovat minulost. Teď už průběžně přepisují přítomnost. Škoda že nedokážou přepisovat budoucnost, mohli by to mít všechno podle svého gusta.

Dále na oblíbené křivce evoluce člověka, kdy s ohromivou naivitou přemílá starý pozitivistický koncept:

„Spory vymírají; hněvivé třenice mezi národy a kontinenty se urovnávají; civilizace opravdu spěje k civilizovanosti – podle Grahamova názoru to nelze popírat. Nepochyboval, že svět se postupně uklidní a vznikne gigantický sociálně zabezpečený stát... dokonce i zavilost přírody se časem vyřeší.“

Bláhovost Hendrickova idealistického pojetí fylogeneze se zrcadlí i v mělkém chápání roviny ontogenetické. Není s to žárlivost přijmout jako něco, co k němu patří, co je součástí jeho širší osobnosti, co propuklo z důvodu hygienického či jakéhokoliv jiného (ale funkčního), jako něco, co by bylo třeba kultivovat a integrovat. Dle něj se jedná o vývojový přežitek, něco cizího a podřadného a nesmyslného, něco, nad čím analytický rozum vysoko ční a kroutí hlavou.

„Tak proč by tu dál měla přetrvávat žárlivost, nechtěná, protivná, jenom aby člověka buzerovala? Jako střední ucho, které je tu jen od toho, aby člověk ztrácel rovnováhu. Nebo slepé střevo...“       

Hendrickovi se nezanítí vyoperovatelný apendix, leč zneuznaná emocionální a pudová vrstva. Jeho sebelítostivá mysl neví, co s tím. Jak vyříznout pud? Dochází k perforaci tenké stěny civilizovanosti a zánět prastaré samčí rivality a sexuální agresivity se smrtonosně šíří. Jeden extrém je vystřídán druhým extrémem. Z muže, který je jednostranně zaměřený na intelekt, jehož emocionální život je nerozvinutý a udušený, se vzplanutím milostného žáru stává muž emocemi zcela ovládaný.

Třetí způsob přepisování historie proto probíhá na úrovni zcela nevědomé. Plakáty zvou do biografu na „In Flagranti“, drzá šatnářka z vestibulu svědomí připomíná Hendrickovi jeho vlastní nevěru, niterný režisér Iago spouští projektor. Churavá paměť selhává. Z milované a věrné Ann se na plátně stane věrolomná chlípnice, z přítele pistolník, co si zásobník nabíjí vlastními geny, z Hendrickova života nepřestajně se odvíjející film s obrazy nevěry a z Hendricka samého zotročený sexuální flagelant. Něco mezi krokodýlem, koněm a člověkem. Jakási zpotvořenina postmoderního bájesloví.

Žárlivost byla ve světové literatuře mnohokrát zpracována. Jako téměř univerzálně zakoušená emoce je to téma vděčné a stále aktuální. Nicméně Barnes se tohoto problému chopil po svém. Protagonista románu Než potkala mě žárlí retrospektivně, na milence, kteří se v životě jeho druhé ženy vyskytli před ním, ke všemu na milence, které zná jen z vyprávění, filmového plátna, snů. Vypravěčský tón je ironický, přes dílčí realistické leitmotivy je příběh venkoncem groteskní, závěr nečekaně brutální. Zůstává pachuť existenciálních otázek.

Autorem recenze je Ondřej Beniš