Poválečná Evropa - Její historie od roku 1945

Anotace

Ukázka z textu

str. 27
Na konci první světové války se nově kreslily a upravovaly hranice, zatímco lidé víceméně zůstávali tam, kde byli. Po roce 1945 došlo v zásadě k opačnému jevu: hranice zůstaly až na jednu podstatnou výjimku v zásadě nedotčené, a místo nich byli přesouváni lidé. Západní politici zastávali názor, že Společnost národů a ustanovení Versailleské smlouvy týkající se menšin selhaly a že by byla chyba se byť i jen pokoušet o jejich vzkříšení. Z toho důvodu celkem rychle vyslovili souhlas s transfery obyvatelstva. Pokud se tedy menšinám, které ve střední a východní Evropě přežily, nedala poskytnout účinná mezinárodní ochrana, potom bude přinejmenším stejně dobré, když i ony budou přemístěny do oblastí, kde se jim dostane lepšího přijetí. Pojem „etnické čistky“ tehdy ještě neexistoval, ale procesy, které dnes označuje, už nepochybně probíhaly, přitom však ani zdaleka nevzbuzovaly všeobecné znepokojení nebo nesouhlas.
Výjimku zde tvořilo, jako v tolika jiných ohledech, Polsko. Jeho nová zeměpisná podoba, která představovala posun celé země západním směrem, kdy na východě muselo Polsko odstoupit 110 500 čtverečních kilometrů svého území Sovětskému svazu a náhradou za to dostalo díky posunutí hranic země na západ k Odře a Nise 64 000 čtverečních kilometrů na úkor Německa – měla dramatické důsledky pro Poláky, Ukrajince a Němce, kteří dosud na těchto územích žili. Něco takového bylo neobvyklé i v podmínkách roku 1945 a je potřeba to chápat hlavně jako součást celkové úpravy hranic, kterou Stalin vnutil všem zemím na západním okraji svého impéria. Rumunsku sebral Besarábii a Bukovinu, Československu Podkarpatskou Rus, pohltil všechny tři pobaltské státy a nechal si také Karelskou šíji, kterou během války uloupil Finsku.
Na západ od nových sovětských hranic se změnilo jen málo. Bulharsko si vzalo od Rumunska zpátky malý pruh území v dobrudžské oblasti, Československo získalo na úkor Maďarska (jež patřilo mezi poražené země Osy, a námitky si proto muselo nechat pro sebe) tři vesnice na pravém břehu Dunaje naproti Bratislavě, Titovi se podařilo udržet se na části někdejšího italského území kolem Terstu v oblasti Julského Benátska, které jeho jednotky obsadily koncem války. Jinak byla území uchvácená vojensky v letech 1938–1945 vrácena původním vlastníkům a byl obnoven status quo ante.
Výsledkem bylo, že se Evropa stala, až na určité výjimky, světadílem národních států, jež byly etnicky homogennější než kdykoli předtím. Sovětský svaz samozřejmě zůstal mnohonárodnostní říší a Jugoslávie také neztratila nic ze své etnické rozmanitosti navzdory krvavým vnitřním bojům, které probíhaly za války. Rumunsko na svém území stále mělo velice početnou maďarskou menšinu v Transylvánii a neznámý počet – rozhodně však miliony – Cikánů. Ale v Polsku, kde v roce 1938 tvořili Poláci jen 68 procent obyvatelstva, žili v roce 1946 téměř výhradně jen oni. Německo nyní bylo v zásadě čistě německé (nepočítáme-li dočasné uprchlíky a běžence). V Československu, kde před Mnichovem žilo 22 procent Němců, 5 procent Maďarů, 3 procenta Rusínů a 1,5 procenta Židů, zbyli teď prakticky výhradně jen Češi a Slováci. Z 55 000 československých Židů, kteří přežili válku, jich v roce 1950 zbývalo už jen 16 000, ostatní zemi opustili. Starobylé evropské diaspory – Řekové a Turci na jižním Balkánu a kolem Černého moře, Italové v Dalmácii, Maďaři v Transylvánii a na severním Balkánu, Poláci v Litvě, v Bukovině a v ukrajinské Volyni, německé enklávy od Baltu po Černé moře a od Rýna k Volze, a Židé odkudkoli – ubývaly a mizely. Rodila se nová, „čistší“ Evropa.