Polibek

Ukázka z textu

"Miluju tě, Bille," šeptala Isabelle na zadním sedadle limuzíny a přivinula se k němu. "Tak strašně moc tě miluju…" Sotva to dořekla, přitiskl jí rty na ústa. Litoval jen, že ji nepolíbil už dávno. Na tenhle okamžik čekali celou věčnost, polibek symbolizoval skok přes propast, sblížil je, spojil v jedinou bytost. Čas se zastavil a oba si uvědomili, že dosud nepoznali takové štěstí. Kéž by ten slastný okamžik nikdy neskončil! Isabelle zavřela oči a plně se oddala pocitu naprostého bezpečí. Líbali se i ve chvíli, kdy se přiblížili ke křižovatce. Řidič je sledoval ve zpětném zrcátku, natolik okouzlený obrazem ryzího citu, že úplně přehlédl červený poschoďový autobus, který se k nim řítil. Měl mu dát přednost, ale místo toho vjel přímo před něj. Bill a Isabelle se nepřestali líbat, ani když autobus odřízl přední polovinu auta. Neuvědomovali si, co se děje, nestačili od sebe odtáhnout rty. Během zlomku vteřiny se vůz proměnil v změť zohýbaného plechu a déšť skleněných střepů. Střecha se utrhla a uvnitř bylo vidět Isabelle, stále pokojně spočívající v Billově objetí, s bílými šaty zbarvenými zářivě rudou krví.